Dita Malečková

Myšlení francouzského sociologa Bruna Latoura bylo dlouhodobě, a po zkušenosti covidového lockdownu ještě intenzivněji, zaměřeno proti ideji Pokroku, Řádu, Boha, Expanze: proti všem konceptům, které nás odvádějí od Země, od tenké vrstvy, v níž jediné se udržuje život.

Umělá inteligence je na vzestupu. Zažíváme skutečně vznik něčeho, co aspiruje stát se novou úrovní vědomí, anebo jde vesměs o marketingový nástroj-a krytí techniky využitelné především k bezprecedentní kontrole a omezení individuální svobody? Může být lidská duše, něco výsostně lidského a zároveň prostředkujícího kontakt s nelidským, se silami, které lidé tradičně považovali za posvátné a které je nezměrně přesahují, klíčem k pochopení a komunikaci s nelidskou sítí vyspělé výpočetní technologie?

Chaos je tradiční protiklad řádu: oblast nerozlišitelnosti, neartikulovatelného zmatku a nepředvídatelných vpádů. Původní řecké slovo evokovalo rozevřený chřtán, do něhož může být vše řádné, leč neopatrné vtaženo. Chaos nicméně nezůstal v průběhu času čistě negativním pólem – kdo v sobě nemá zárodečný chaos, nezrodí tančící hvězdu, napsal Friedrich Nietzsche, znalec antické kultury, a skutečně v mnoha kosmogonických mýtech najdeme chaos na počátku jako původní živel a podmínku vzniku světa, smysluplného celku, kterým proniká přirozené světlo rozumu. Potřebujeme a chceme řád: chceme, aby vlaky a tramvaje jezdily podle jízdního řádu, aby nás lidé ve frontách nepředbíhali, potřebujeme kontinuitu, integritu a předvídatelnost. A zároveň potřebujeme chaos, náhodná setkání, která jsou podmínkou myšlení a základem jakékoliv zábavy, potřebujeme překvapení. Ve skutečnosti se obyvatelná skutečnost nachází někde mezi, na hranicích chaosu a řádu, na hranicích, které mají s největší pravděpodobností fraktální strukturu. XXX V průběhu 20. století došlo k něčemu, co bychom mohli nazvat rehabilitací chaosu. Nestalo se tak úplně náhle a nepředvídatelně, ale mělo to, jak je v blízkosti chaosu obvyklé, nenápadné počátky a výrazné následky. Pro pojmenování malé změny počátečních podmínek vedoucí k ohromné změně ve výsledku se vžil pojem motýlí efekt, který souvisí se známou představou motýla, jenž mávne křídly nad Brazílií a způsobí tornádo v Texasu – dnes slavný teoretik chaosu Edward Lorenz použil tento motiv v názvu své přednášky z roku 1972, ale jeho původ lze vysledovat třeba až k filosofu Johannu Gottliebu Fichtemu (" Nelze pohnout zrnkem písku, aniž by se nezměnil celý nesmírný celek. ") či k Rayi Bradburymu a jeho povídce Burácení hromu z roku 1952. Lorenz byl meteorolog a na to, jak velkou měrou přispěl k definování teorie chaosu, se přišlo poměrně pozdě. Jak píše James Gleick v knize Chaos, nikoho z těch, kteří se na počátku šedesátých let chaosem zabývali, nenapadlo hledat inspiraci na stránce 130 ve 20. svazku meteorologického věstníku. Chaos či přesněji studium deterministického chaosu se v dalších letech stalo velmi populárním tématem. Ukázalo se, že tento typ popisu dokáže úspěšně mapovat chování složitých systémů, jako jsou počasí, burza nebo město, tedy vše, co je dostatečně složité, aby se organizovalo samo. Můžeme celkem bez obav tvrdit, že na počátku všeho nového je zapotřebí období chaosu, v němž se rozpustí staré struktury a vrstvy a vykrystalizují nové. V případě teorie deterministického chaosu však šlo o zkoumání samotného chaosu a jeho vlastností, což umožnily až nové nástroje, především výpočetní technologie, které změnily způsoby zkoumání dynamiky složitých procesů. Klíčovými pojmy jsou tu simulace, iterace a vizualizace.