OBSAH TĚLO A INFORMACE (ANEB MOHOU STROJE MYSLET?) HOW WE BECAME POSTHUMAN V místnosti vybavené přístrojem podobným počítači, jen mnohem primitivnějším, umožňujícím nicméně přenos zpráv v reálném čase, sedí člověk. Používá přístroj k tomu, aby kladl otázky bytosti, která se nalézá ve vedlejším pokoji. Je trochu sporné, zda můžeme předpokládat, že jde o bytost v tradičním slova smyslu, není totiž jisté, zda jde o člověka, či stroj. Pokud nastane situace, že člověk, který klade dotazy, dospěje k názoru, že mu odpovídá rozumná bytost, můžeme bez dalšího tvrdit, že na druhé straně se nachází myslící entita, ať už v lidském těle, anebo v podobě sofistikovaného stroje. Kdyby stroj zkrátka dokázal dostatečně přesvědčivě simulovat myšlení, a nebylo by ho tedy možné odlišit od člověka, museli bychom uznat, že je schopen myslet. N. Katherine Hayles na samém počátku své knihy How We Became Posthuman uvádí tento myšlenkový experiment nazvaný Imitation game, později proslulý spíše jako Turingův test, jakožto „inaugurační moment informačního věku“. Alan M. Turing ho uveřejnil v roce 1950 v rámci textu Computing Machinery and Inteligence. Tento test se později stal velmi proslulým a byl mnohokrát citován nejen ve filosofické či vědecké literatuře, ale i v mnoha uměleckých dílech. Jak zdůrazňuje N. K. Hayles, to, co se tady děje, je vymazání tělesnosti, takže se inteligence stává schopností manipulace s informačními vzory spíše než něčím ustaveným v lidském světě prožívání. Podle ní byl tento experiment nejen počátkem přemýšlení o myslících strojích, které kulminuje například v díle Hanse Moravce. Jak ukazuje N. K. Hayles, spolu s vysoce vlivnou Shannonovou definicí informace (1948), v níž se oddělila informace od oblasti významu, se tento moment stává jedním z hlavních milníků procesu oddělování informace od jejího substrátu (nositele, média); stupněm vývoje představy o informaci jako o jakémsi netělesném nehmotném fluidu, které může protékat mezi různými nositeli bez ztráty významu či formy. Po dalších téměř čtyřiceti letech byl vývoj v takovém stádiu, že Hans Moravec mohl ve své knize Mind Children nejen vidět lidskou identitu jako informační vzorec, ale vážně na tomto základě zvažovat možnost přenesení lidského vědomí do počítače (Hayles to nazývá lebeční liposukcí; cranial liposuction). Zatímco u Turinga bylo revolučním počinem zvažovat, že by stroje mohly myslet, což byla činnost do té doby považována za výlučně lidskou, u Moravce se již stroje stávají úložišti vědomí neboli stávají se ve všech praktických ohledech lidskými bytostmi. I. INFORMACE INFORMAČNÍ VĚK Čím dále od současnosti je nějaké historické období, tím snazší je ho vymezit a pojmenovat. S odstupem získáváme jasnost vidění, anebo možná jen potřebné zjednodušení, které nám umožní odhlédnout od do nekonečna se fraktálovitě rozvíjejících detailů a stanovit víceméně přesné hranice. Dnes se zdá být jednoduché seřadit po sobě dobu románskou, gotickou, renesanční a barokní, i když se ve skutečnosti splétaly v prostoru i čase a na jejich hranicích vznikaly podivné hybridy. Když se konečně ustálil pojem moderna a moderní doba, vznikl problém s epochou následující, pro niž se vžil název postmoderna, který jako by ale označoval něco, co nemá vlastní obsah, co se vždy vymezuje vůči tomu, co mu předcházelo, a je tedy vždy něčím pouze odvozeným. Proto byl tento název v podstatě vždy chápán jako provizorní a hledal se jiný příhodný termín, který by charakterizoval období, v němž se nacházíme. Dnes už je celkem všeobecně uznáván název doba informační. Informace je skutečně klíčovým termínem, nejdůležitější komoditou, nástrojem moci, objektem touhy, předmětem zkoumání. Informační věda, která zkoumá zákonitosti procesů vzniku informace, její zpracování, ukládání, transformaci a způsoby jejího šíření, je interdisciplinární obor, v němž je kladen důraz na obecné principy fungování informačních systémů – a to, což je důležité, jak organických, tak umělých. Z toho samozřejmě plyne, že je zcela zásadní umět pojem informace definovat. Existuje mnoho definic, což ale není zrovna výhodou; informace je definována různě v různých ohledech a kontextech ve fyzice, matematice, biologii, sociologii, filosofii, sémantice, psychologii či kybernetice. O některých z definic se ještě zmíníme, i když cílem této práce rozhodně není podávat vyčerpávající výčet různých pojetí informace. Shrňme tedy jen v krátkosti, že pojem informace vychází etymologicky z latinského slova informatio, od slovesa informare užívaného ve smyslu zformovat, zformovat myšlenku či mysl. Pojem souvisí se starořeckým morfé (μορφή) a eidos (εἶδος), tedy formou a ideou. INFORMACE&ENTROPIE Pro účely našeho zkoumání je zásadní tzv. Shannon-Weaverova (zkráceně Shannonova) definice informace, tak, jak se objevila v díle Matematická teorie komunikace z roku 1948: Information of a macrostate (a source) as a function of the number of possible microstates (ensemble of possible messages) that could be sent by that source. K tomu, abychom pochopili její důležitost, je třeba začít Maxwellovým démonem. Maxwellův démon je myšlenkový experiment, kterým J. C. Maxwell, jeden z nejlepších mozků své doby, který se mimojiné zabýval termodynamikou (viz jeho kniha Theory of Heat z roku 1871), zamotal hlavu mnoha vědcům na několik desítek let. Termodynamika, jeden z nejprogresivnějších vědeckých oborů konce 19. století, která reagovala především na tehdejší technologickou vymoženost, tedy parní stroj a na něm závislou industrializaci, formulovala tři zákony či věty. První se týká toho, že hmota a energie jsou na sebe převoditelné a mohou se tedy transformovat, ale jejich množství ve vesmíru je konstantní. Druhý zákon termodynamiky říká, že entropie (neuspořádanost, neurčitost) v uzavřených systémech vzrůstá (a aby se snižovala, je potřeba dodané energie – práce; entropie je také energie, která nemůže být přeměněna na práci). Z toho plynula i představa tepelné smrti vesmíru, kdy se na konci času všechny diference vyrovnají a nastane maximálně neurčitý, homogenní a neorganizovaný stav. Maxwellův démon funguje na velmi jednoduchém principu. Kdybychom měli prostor, řekněme krabici rozdělenou na dvě poloviny, v nichž v jedné by byly pomalé částice a druhé rychlé (vytvářející teplo) a mezi polovinami by byl otvor, postupem času by se částice promísily ve stejnorodou směs. Maxwellův démon je malý mužíček, který stojí u propusti a rozděluje rychlé a pomalé částice, aby tak zůstaly odděleny, přičemž se zdá, že nemusí vykonat žádnou práci a přitom způsobuje, že entropie nevzrůstá. Tento na první pohled jednoduchý problém řešily generace fyziků. Protože Maxwell chtěl tímto experimentem dokázat, že druhý zákon není vlastně zákon, ale jen statistický efekt platný pro populaci, ne na úrovni jednotlivých molekul, nejvíce se jeho představě řešení přiblížil Ludwig Boltzmann, který svým řešením založil statistickou mechaniku, jejíž princip je zkráceně v tom, že makrostavy jsou výsledkem mikrostavů (mikrostav je pozice a rychlost molekul vzduchu, makrostav je stav, kdy můžeme v místnosti dýchat). Mikrostav je stav velkého množství částic, který lze určit pouze statisticky, tedy lze určit s jakou pravděpodobností může nastat. Statistická mechanika se tak stává spojnicí mezi newtonovskou fyzikou (vlastnosti jednotlivých molekul) a klasickou termodynamikou (makrostavy). Určuje průměrné, tedy pouze pravděpodobnostní pozice populací molekul. Druhý zákon tak podle Boltzmanna zní: Uzavřený systém se bude nacházet v pravděpodobnějším stavu (entropie bude růst do makrostavu s nejvyšší možnou entropií, tj. pravděpodobností). Řešení problému Maxwellova démona mělo vůbec mnoho zajímavých a vlivných implikací. Ještě před Shannonem, v roce 1929, přišel Léo Szilard Léo Szilard (1898-1964), maďarsko-židovský fyzik působící v USA, mimojité v oblasti jaderné fyziky s řešením, v němž úplně poprvé spojil informaci a entropii: inteligence démona je akt získání informace měřením, k němuž je potřeba energie (měření má za následek větší uspořádanost, a snižuje tedy entropii, ale je k němu zapotřebí energie, a tak entropii také zvyšuje). Zároveň poprvé definoval bit informace: jako míru informace obsaženou v základním rozlišení ano/ne, zde pomalé/rychlé. Stejně jako termodynamika, která byla reakcí na tehdejší moderní technologie, souvisely problémy, které řešil C. E. Shannon s novými technologiemi své doby, telegrafem a telefonem. Shannon pracoval v Bell Labs a řešil přenos signálu po síti, neboli problém šumu a ztráty dat. Jeho řešení se ale nakonec stalo nejen technickým nástrojem, nýbrž i základem teorie informace (Information theory). Shannonova definice využívající teorii pravděpodobnosti je někdy nazývána „average amount of surprise“, tedy průměrná míra překvapení. S využitím Boltzmannova pojetí entropie určuje informaci makrostavu (odesílatele) jako funkci možných mikrostavů (tedy zasílaných zpráv). Melanie Mitchell, badatelka v oblasti komplexity autorka knihy Complexity z roku 2009, uvádí tento příklad: Když její malý syn telefonoval babičce, uměl říkat jen slabiku „da“, babičce tedy bylo jasné, že nic jiného než dada neuslyší, jinými slovy makrostav dítěte-odesílatele měl jen jeden možný mikrostav („da“), informační hodnota zprávy se tedy rovnala nule. Když mluvil s prarodičem její starší syn, mohl vyprávět, co zažil, bylo zde tedy více různých mikrostavů – různých souborů zpráv – a informační hodnota se zvýšila. Babička mohla být překvapena tím, co slyšela. Tato míra překvapení určující informační obsah může být také popsána jako míra neurčitosti (entropie). Entropie (a tedy informační obsah) zdroje je definována v pojmech pravděpodobnosti zprávy, ne jejího významu. (Spojení termodynamické a informační, tzv. Shannonovy entropie bylo po dlouhá léta předmětem diskusí, ale například už práce E. T. Jaynese z konce 50. let ukázala, že formální analogie mezi statistickou mechanikou a Shannonovou teorií informace není náhodná, nýbrž naznačuje hlubší souvislost obou oblastí.) N. K. Hayles trvá na tom, že spojení informace a entropie bylo jakýmsi „crossing point“, uzlovým bodem, v němž se z entropie jakožto síly rozkladu stal motor změn. Využívá analýz Marka Seltzera, autora knihy Bodies and Machines z roku 1992, který popisuje zvláštní druh materialismu 19. století, v němž se kladl důraz jak na materialitu či fyzikalitu těl, osob, představ a činností, tak na druhé straně na abstraktnost osob, těl, pohybů přenášených do modelů, map, grafů, statistických reprezentací (těla jako materiální objekty i pravděpodobnostní distribuce). Ve 20. století tento trend pokračoval s obnovenou silou, právě díky spojení statistické termodynamiky a informační teorie, které bylo umožněno, když Boltzmann definoval entropii jako pravděpodobnostní funkci a zároveň ji poprvé propojil se systémy, které nemají co do činění s parními stroji. Tento proces byl dovršen, když se entropie spojila s informací ve vlivné Shannonově teorii informace. Zatímco Brillouin či Wiener pokládali entropii za opak informace, Shannon je naopak ztotožnil, což bylo vyjádřeno tak, že čím neočekávanější (náhodná) zpráva je, tím víc poskytuje informace. To je ovšem zásadní obrat, který vedl k tomu, že entropie začala být chápána jako termodynamický motor řídící systémy k samoorganizaci spíše než parní stroj řídící svět k univerzální tepelné smrti K tomuto tématu viz například dílo I. Prigogina, v němž se spojuje disipace, samoorganizace a komplexita. C. E. Shannon prezentoval svou definici v rámci Macy konferencí, které probíhaly v letech 1943-1954. N. K. Hayles, která se ve své knize na průběh těchto konferencí zaměřila, ukázala, jak jejich vývoj odpovídá celkovému vývoji vědy i kulturního kontextu, neboli jak se v jejich rámci utvářelo nové paradigma. Ohledně tématu informace zde podle ní byla učiněna zásadní rozhodnutí (která už nám připadají jako samozřejmost), totiž napříště chápat informaci jako teoretickou entitu (Shannon) či popisovat neurální struktury jako toky informace (McCullochův model neuronu). V okamžiku, kdy byly informační toky převedeny díky technologiím (počítače zpracovávající binární kód, viz především práce von Neumanna navazujícího na A. M. Turinga) do pozorovatelných operací, staly se „skutečnými“, ba skutečnějšími než hmotná realita. Triumf informace nad hmotou byl tématem již první konference: nejvlivnější myslitelé té doby John von Neumann a Norbert Wiener se shodli na tom, že ke sjednocení člověka a stroje může dojít díky informaci, ne energii. Lidé začali být chápáni jako bytosti zpracovávající informaci podstatným způsobem podobné inteligentním strojům. Víme, že v kybernetice je kladen důraz na vzorce a nehmotné toky informace, na podobnosti mezi fungováním biologických organismů a strojů. Záměrem N. K. Hayles bylo prozkoumat komplexní vztah mezi tělesnými formami subjektivity a argumenty pro odtělesnění v průběhu kybernetické tradice. Shannonova definice, jeden z výsledků Macy konferencí, se zabývá, jak už bylo mnohokrát řečeno, informací bez vztahu k významu, jakoukoliv informaci bez vztahu ke kontextu, obecnou informací tak, jak zajímá techniky řešící přenos dat. V původním kontextu šlo o dobře odůvodněné a rozumné rozhodnutí, mimo tento kontext ovšem došlo k tomu, že informace začala být chápána právě jako entita, která může nezměněna přecházet mezi nositeli (tak jak to vidíme u Moravce). Nutno podotknout, že sám Shannon byl velmi opatrný při aplikaci své definice, šlo mu pouze o přenos informace skrze komunikační kanály, mezi něž nezahrnoval lidského příjemce a jeho mysl. Navrhoval také řešení, v němž by se rozlišila informace v informačním kanálu a informace v lidské mysli charakterizovaná „subjektivní pravděpodobností“ (taková veličina by byla ovšem velmi obtížně měřitelná). Jiným pokusem o definování informace byla práce britského výzkumníka Donalda McKaye Donald M. McKay (1922-1987), britský neurovědec, který nesouhlasil s pojmem „subjektivní pravděpodobnost“, zejména proto, že v rétorice Macy konferencí znamenalo subjektivní nevědecké, pocitové, nekvantifikovatelné. Navrhl, že zatímco Shannon se zabývá „selektivní informací“ (výběr prvků zprávy ze souboru), je třeba zavést také strukturální informaci, která indikuje, jak má být selektivní informace chápána (zpráva o tom, jak interpretovat zprávu; doména metakomunikace). Ta má být kvantifikovatelná skrze změny, které působí v příjemcově mysli. (McKay popisuje tuto metodu, jako kdybychom přišli na způsob, jak mluvit kvalitativně o velikosti skrze intenzitu jejího vlivu na měřící přístroj.) Jelikož pozorovatel sleduje změny v příjemcově mysli a další pozorovatel zase může pozorovat jeho, vzniká smyčka charakteristická pro reflexivitu. Tato definice je tedy založena na společném, vzájemném vytváření formy a obsahu, zprávy a příjemce, vzniká trojúhelník reflexivita-informace-význam, subjektivita získává na důležitosti jakožto spojnice mezi informací a významem. I zde je ale samozřejmě problém s kvantifikací, což byl důvod, proč byla přijata spíše Shannonova verze. McKayova definice ale zůstává významnou v tom, že akcentuje ty rysy informace, které ji popisují spíše jako proces než věc a charakterizují skrze to, co způsobuje, ne to, čím je. V Shannonově definici, která odhlíží od sémantické složky a soustředí se na protiklad informace a šumu, je informace chápána ne jako zpráva, ale signál – posílá se vždy signál, který může nést zprávu (médium jako materiální nosič informace). Jak zdůrazňuje N. K. Hayles, rozlišení signálu a šumu je zaměřeno na stabilitu, protože signál je něco, co trvá. Informace v tomto smyslu je stabilitou. Oproti tomu v McKayově pojetí, v němž jde o změnu způsobenou v příjemcově mysli, je cílem poznání ne pevný bod, ale proměnlivá série hodnot závislá na kontextu, což by se dalo také popsat jako reflexivní spirála. N. K. Hayles pro potřeby svého výkladu dodává, že Shannonova definice rozlišující signál a šum souvisí s homeostází, neustále obnovovanou stabilitou, zatímco McKayova spojuje informaci a reflexivitu. PULP SCIENCE Hackers are not the only ones who believe that information wants to be free. (N. K. Hayles) Turingův univerzální stroj stál na počátku vzniku moderních počítačů. McCulloch-Pittův model neuronu umožnil vznik umělých neuronových sítí. Vytvořila se cesta pro myšlenkové experimenty zahrnující přenos lidské mysli. Robot o velikosti neuronu (Turingův stroj, který dokáže simulovat neuron) doplave až k neuronu, naskenuje ho do paměti a začne ho simulovat. Po té robot počká, až se simulace bude přesně shodovat s originálem a jeho vstup a výstup přesměruje na tuto simulaci. Toto celé se opakuje se všemi neurony, dokud se mozek neskládá z takovýchto umělých neuronů, prozatím spojených fyzickými originálními synapsemi. V další fázi jsou původní synapse nahrazeny softwarovými spojeními. V místě kontaktu axonu a dendritu je vypočten výstup vysílajícího neuronu, který je potom předán na simulovaný vstup robotnického přijímacího neuronu. Nakonec se odpojí roboti od neuronů. Pokud přijmeme předpoklad, že vědomí je funkce neuronů, právě jsme přenesli lidské vědomí do stroje. Hayles se pozastavuje nad lehkostí, s níž Hans Moravec přistupuje k možnosti oddělení vědomí a těla s vírou, že by vědomí v úplně jiném médiu (ponechme stranou technickou obtížnost samotného přenosu) mohlo zůstat stejné. Na rozdíl od Moravce totiž myšlení chápe jako mnohem širší kognitivní funkci závislou na tělesné formě, která ho vykonává. Moravec samozřejmě není sám, namátkou jmenujme Norberta Wienera a jeho prohlášení z 50. let, podle nějž bude možné lidské bytosti telegrafovat, anebo kanonický příklad uváděný Hayles, totiž slavné Beam me up, Scotty z kultovního seriálu Star Trek (1966-1994) a naprostou samozřejmost, s jakou se zde počítalo s možností teleportace, tedy totální dezintegrací těla, rozložením a opětným složením lidské bytosti. Hayles upřesňuje, že kybernetika a posthumanistické tendence v myšlení nejsou první v odsouvání těla. Již liberálně humanistický subjekt moderní doby spíše má tělo, než že by byl tělem. V této souvislosti cituje studie Gillian Brown, která popisuje anorexii jako výsledek prosazování vůle, kontroly nad tělem. V tom, že tělo chápe jako konkretizaci vědomí/informace navazuje nové paradigma celkem plynule na předcházející vývoj, a nepřestavuje tedy nějaký paradigmatický zlom. Hayles ale vidí šanci změnit přístup k tělesnosti, potažmo hmotné realitě a komplexitě přirozeného světa. Zatím je posthumanistický subjekt definován zaměřením na informační vzor, ne biologický substrát. Biologický nositel informace, tělo, je chápáno jako výsledek evoluce, který je sice funkční a celkem působivý, ale to neznamená, že by evoluce nemohla pokračovat v jiném substrátu. VYPOČITATELNÝ VESMÍR Hmotný svět jako výraz informace je představa prolínající se různými obory lidského poznání. Informace jako základní prvek struktury univerza je pojetí, které nacházíme v radikální podobě především v digitální fyzice. Na ukázku nahlédneme do díla Setha Lloyda. V jeho textu Computational Universe je historie tvořena informačními revolucemi, přičemž oproti běžným přístupům Lloyd nezmiňuje jen digitalizaci, vznik knihtisku, vznik písma, vznik řeči, ale také sex jakožto informační revoluci zavádějící nový způsob komunikace na tělesné úrovni a nakonec samotný vznik života a vznik vesmíru (vyšší informační úrovně vznikají z nižších přirozeně emergentním způsobem). Velký třesk, Big Bang, Lloyd přejmenoval na Bit Bang: nejen, že je skutečnost tvořena informačními úrovněmi, různými způsoby zpracování a uchování informace, zároveň každá část vesmíru zpracovává informaci. Když říká, že vesmír je počítač, nejde podle něj jen o užitečnou metaforu – atomy, elementární částice registrují bity informace a pokaždé, když dojde k jejich srážce, jsou bity transformovány a zpracovány. To je teorie vycházející z principu entropie tak, jak je definován u klasiků termodynamiky Maxwella, Boltzmanna a Gibbse. Entropie definovaná v pojmech mikroskopických pohybů částic je úměrná počtu bitů informace registrovaných atomy v pohybu. Boltzmannovy rovnice popisují, jak jsou tyto bity proměňovány a odráženy, když se atomy srážejí. Vesmír tedy zpracovává informaci a idea „výpočetního vesmíru“ předcházela vzniku počítačů. Podobně radikální postoj zastává například Stephen Wolfram, autor knihy s neskromným názvem New Kind of Science z roku 2002, podle nějž jsou všechny přírodní procesy výpočetní. Realita je založena na informačním, digitálním substrátu. (Wolfram založil svou novou vědu na práci s celulárními automaty, jednoduchými programy, které však v určitých případech překvapivě efektivně simulují přirozenou komplexitu.) S jistou snad přípustnou mírou zjednodušení se dá říct, že odtělesnění informace souvisí s odtělesněním vědomí (vědomí je primární; subjekt má tělo, spíše než je tělem) a odtělesněním světa (hmota je „jen“ médiem, zprostředkovatelem informace). II. TĚLO Předmětem ideje, která konstituuje lidskou mysl, je tělo. (Benedictus Spinoza) TĚLO JAKO KONSTRUKT Je tedy hmota je „pouhým“ ztělesněním informace, stejně jako tělo pouhým nositelem vědomí? Inertní substancí nesoucí aktivní informaci? V osmé kapitole své knihy zkoumá Hayles postmoderní vztah k tělu v rámci Nových historických studií charakteristických tím, že pokládají každé historické období za specifickou konstelaci praktik, metafor, předpokladů. To, co bude možná budoucím generacím nepochopitelné na postmoderním myšlení (alespoň v jeho přísné formě, kterou Hayles nazývá postmoderní ortodoxií), je přesvědčení, že tělo je primárně, ne-li zcela, výsledkem lingvistické a diskursivní konstrukce. V  Archeologii vědění Michela Foucaulta je tělo definováno jako hra (herní pole) diskursivních systémů. Tělesnost je chápána jako sekundární vzhledem k logickým a sémiotickým strukturám. Podle Hayles je ale mizení těla, které se takto doslovně objevuje například v pracích Baudrillarda, Krokerových či Hardisona, pouze důkazem vynoření nového typu subjektivity, důsledkem zkřížení imateriality informace a materiality informatiky (informatics; Hayles tento termín definuje jako materiální, technické, ekonomické, sociální struktury umožňující informační věk). Autorka nastiňuje nový rámec myšlení o tělesnosti ve virtuálním věku. Tento nový rámec se skládá ze dvou dynamicky interagujících polarit – první mezi tělem jako kulturním konstruktem a zkušeností tělesnosti jednotlivce. Druhá polarita funguje mezi inskripcí a inkorporací a jejich praktikami. TĚLO&TĚLESNOST Tělo je u Foucaulta ve zkratce univerzální, neosobní objekt, na nějž působí techniky a praktiky dohlížení a trestání. Hayles se netají tím, že více sympatizuje například s feministickými autorkami jako je Elizabeth Grosz Elizabeth Grosz, australská feministická filosofka působící v USA, známá hlavně svými interpretacemi francouzských myslitelů Lacana, Derridy, Foucaulta, Deleuze, či Julie Kristevy, které na tělesnost nahlížejí zcela jinak. Hayles nejen na základě feministických studií rozlišuje tělo (body) a tělesnost (embodiment) – tělo je vždy normativní, relativní vzhledem k souboru kritérií; je to idealizovaná forma, zatímco tělesnost je kontextuální, spojená se specifickým prostorem, časem, fyziologií a kulturou. Tělo je objektem filosofie, teorie, která vyžaduje univerzalitu a abstrakci. Jsou však i teorie, které abstraktně a univerzálně trvají na jedinečnosti, viz např. de Certeau Podobně je inskripce normalizační a abstraktní systém znaků nezávislých na manifestaci (zpráva obsažená v textu nezávisí na tom, jakým fontem byl text vytištěn, nezáleží na podobě média, které ji nese), zatímco inkorporace nemůže být oddělena od média (příkladem je třeba pozdrav neoddělitelný od tělesného gesta) Viz Merleau-Ponty či Paul Connerton. Inkorporace je spojená se zvykem, osvojením si praktik prováděných tělesně, dovednostmi těla. (To ale neznamená, že by inkorporace byla nějak přirozenější či původnější – způsoby chůze, pohybu, gest nejsou o nic méně kulturněji podmíněné než způsoby mluvení a psaní. Navíc tento tok neplyne jen směrem od kultury k tělu, ale i naopak – tělo produkuje kulturu a kultura zároveň produkuje tělo.) Inkorporativní praktiky, které jsou vždy performativní a okamžité, obsahují nutně prvek improvizace vycházející z kontextu, a nemohou od něj tedy nikdy být úplně odděleny. Inkorporace také není zcela popsatelná algoritmicky Což vysvětluje např. Hubert Dreyfus v What Computers Can´t Do – lidské chování nemůže být formalizováno a převedeno na počítačový program, protože je tělesné, což znamená, že se nevytváří jen na kognitivní, ale i tělesné úrovni. Dreyfus Hubert Dreyfus, americký filosof známý pro zkoumání filosofických implikací problému umělé inteligence v návaznosti na fenomenology jako Merleau-Ponty vymezuje tři funkce tělesného učení (nepřístupné stroji): vnitřní horizont, globální charakter anticipace a převoditelnost takové anticipace z jedné smyslové modality do druhé. Z čehož plyne i to, že lidé vědí či umějí více, než jsou si vědomi O tématu nevědomí samozřejmě viz především psychoanalýza a její ohromný kulturní vliv, ze starších pramenů např. Benedictus Spinoza: Nikdo ovšem dosud neurčil, čeho je tělo schopno, tj. (…) co všechno může tělo konat podle zákonů přírody (…) Samo tělo může konat jen na základě své přirozenosti mnoho věcí, kterým se mysl diví. (Etika, Dybbuk 2004, s. 110) (počítače nemají nevědomí, tělesnost, sny) a také že lidské vědění není nikdy kompletně formalizovatelné. Dalším autorem zabývajícím se tímto tématem je Pierre Bourdieu, který argumentuje tím, že převod tělesného vědění a zkušenosti do analytických kategorií a explicitních procedur má za následek změnu podoby tohoto vědění, kdy se z toku pružně reagujícího na okolnosti stávají pevné a nepřizpůsobivé kategorie, diskrétní entity a instrukce. Vědění nemusí být kognitivní, aby bylo koherentní, ukazuje Bourdieu a definuje termín zvyk (habitus) jako trvale instalovaný generativní princip regulovaných improvizací. Život v určitém kontextu, prostředí, formuje tělo, což poskytuje materiál pro myšlení a činnost. Takový náhled ale obrací Descartesa vzhůru nohama – základní, centrální vědomí není to, že mysl si může být jista jen tím, že sama je, ale vědomí těla situovaného v čase a prostoru, které v interakci s prostředím definuje parametry, skrze něž může mysl vytvářet „jistoty“. Obdobně Merleau-Ponty v Oku a mysli, kde je tělo definováno jako propletení (chiasmus) vidění a pohybu. Shrňme, že vědění získané skrze inkorporativní praktiky může být charakterizováno čtyřmi způsoby: za prvé zahrnuje prvky improvizace, takže je spíše kontextuální než abstraktní, za druhé je hluboce usazeno v těle a vysoce rezistentní vůči změně, za třetí je částečně odstíněné z vědomého vidění, protože je zvykové, z čehož všeho za čtvrté plyne, že má moc definovat hranice vědomého myšlení. A Hayles přidává pátou vlastnost: pokud dojde ke změnám v inkorporativních praktikách, velmi často souvisejí s novými technologiemi, které ovlivňují to, jak lidé používají svá těla a prožívají čas a prostor. Tělesnost je formována technologií zároveň technologii formuje, čímž tvoří mezičlánek mezi technologií a diskurzem vytvářením nových experimentálních rámců mapujících hranice pro tvorbu korespondujících diskursivních systémů. Ve zpětné vazbě mezi technologickou inovací a diskursivními taktikami je inkorporace zásadním členem. STROJOVÉ VIDĚNÍ Nová média byla od svého počátku spojována s tématy odtělesnění, dematerializace, virtualizace. V dílech autorů jako jsou Virilio, Crary, Mitchell nahrazuje strojové vidění lidského pozorovatele. Síť strojů začíná fungovat bez člověka: posun k digitalitě znamená pro tělesného lidského pozorovatele s jeho repertoárem technik pro dekódování vjemů nahrazení novým abstraktním režimem počítačového kódu, v němž jsou standarty vidění dány strojovými procesy rozpoznávání vzorů a statistického samplování. Digitální obrazy, které odkazují jen k matematickým datům, ne k vnější realitě, tvoří samostatnou rovinu, abstraktní transcendentní oblast, čímž vzniká představa, že lidský pozorovatel může být nahrazen autonomním strojovým „viděním“. Tato oblast (virtuálního prostoru, digitálního obrazu) je od počátku spojována jak s manipulací a manipulovatelností, tak s tendencí oddělit pozorovatele od tělesného, hmatového smyslu fyzické přítomnosti (viz například Gibsonův Neuromancer, kanonické dílo kyberpunku, kde je kyberprostor popsán jako „nonspace of the mind“; společně sdílená halucinace – to zásadní se zde odehrává ve virtuální oblasti. Jedinci pohybující se pouze v realitě těla, „masa“, jsou považováni za méněcenné, alespoň z pohledu hlavního hrdiny. S obdobnými motivy se setkáme v mnoha dalších uměleckých dílech, především v kinematografii; od Tron (1982) po Lawnmower Man (1992) a Matrix (1999).) a také s obavami z konce lidskosti, lidstva, které bude nejdříve kyborgizováno a posléze úplně nahrazeno vyspělejší umělou inteligencí (Warwick, Kurzweil&spol). V této fázi se už necháváme inspirovat dílem Marka Hansena, který ve své knize New Philosophy for New Media odkazuje i na N. K. Hayles a její popis mechanismů utvářejících posthumanistický subjekt (kdy lidské a umělé splývá). Hansen kritizuje posthumanismus v těch extrémních podobách, jak je představuje např. F. Kittler, v jehož práci se setkáváme s pojetím „konce médií“, kdy postupující konvergence všech médií do jednoho digitálního toku, jediného média, má za následek vyloučení člověka, autonomní proud dat, který nemá potřebu pozorovatele. Oproti tomu nabízí novou fenomenologii založenou na dílech myslitelů jako jsou Benjamin, Bergson, či Deleuze. Hansen trvá na omezené platnosti lingvistických modelů, které nemohou zahrnovat problém inkorporace, totiž to, jak je kód a program zapsán do hmoty a jak se změny v tělesné zkušenosti odrážejí v jazyce. (Inskripce versus inkorporace je v obdobném vztahu jako teorie/praxe, reprezentace/matrice.) Tento klíčový problém řeší Hansen pomocí Bergsonovy obhajoby afektivního, prediskurzivního těla jako aktivního zdroje významu. Tématem je materialita (technologie) osvobozená od diskurzu a reprezentace. Problémem, jak je tělo modifikováno skrz interakce umožněné digitální technologií. U Henri Bergsona je svět je soubor obrazů, z nichž je tělo obraz privilegovaný, centrální. Deleuze, který na Bergsona navazuje (i když na rozdíl od něj vidí film jako skvělou ilustraci svých filosofických teorií – Bergson, který působil v období vzniku kinematografie, film odmítal jako další příklad iluze spojování diskrétních okamžiků; kinematografické iluze, která neodpovídá realitě kontinuální změny), ve svých knihách o filmu zavádí známé pojmy obraz-pohyb, obraz-čas. Ale obraz-afekt, u Bergsona prvek mezi vnímáním a činností, je zde charakterizován jen jako způsob vnímání. To je důležitý rozdíl, neboť afekt, který náleží k obrazu-pohybu, je tak oddělen od těla, afekce se stává odtělesněnou, ocitá se vně subjektu ve světě technických obrazů, a tělo se tak stává pasivním prvkem. Hansen se proto navrací zpět od Deleuze k Bergsonovi, kde tělo „rámuje“ (enframe) informaci. Konvergence médií k digitalitě jen potvrzuje centrální postavení těla jakožto zdroje rámce informace: jak média ztrácejí materiální specifičnost, tělo získává čím dál prominentnější funkci jako selektivní procesor (informace) v tvorbě obrazů. Digitální obraz nahradil Deleuzovy pojmy obraz-čas a obraz-pohyb. Jeho charakteristiky jsou notoricky známé: jde o obraz dynamický, procesuální, interaktivní, „interaktivní techno-senzomotorický hybrid“, jak jej nazývá Hansen. Je to zdroj jakéhokoliv technického rámce navržený tak, aby učinil informaci vnímatelnou pro tělo. Ale každý obrazový režim je spojen primárně s tělem – není žádná informace, a tedy ani obraz, bez formujícího potenciálu těla. (Mluví-li Hansen o tělesnosti, jde mu o tělesnost neoddělitelnou od kognitivní činnosti mozku.) Hansen cituje Raymonda Ruyera Raymond Ruyer, francouzský filosof (1902-87), zabývající se mimojiné filosofii informační vědy navazujícího na Donalda McKaye v jeho kritice Shannon-Weaverovy definice informace: informace vyžaduje rámec (který je dán skrz tělo), aby se mohla ustavit jako informace. Strojové vidění je jen analogie. Vidění, stejně jako každý systém zahrnující informaci, vyžaduje interpreta. Oproti Crarymu a dalším podobným autorům Hansen neuznává primát vidění, ale navrací se k hmatu a vnitřnímu tělesnému smyslu pro rovnováhu pohyby těla. Tato „haptická prostorovost“ Krásnou ilustrací této teorie je práce Char Davies, především Osmose, Ephemere – virtuální prostory, v nichž se neorientuje zrakem, pohyb je řízen dechem a citem pro tělesnou rovnováhu je původnější než geometrický prostor. Centrálním pojmem je zde afektivita (pojem zásadní i u Bergsona) spojující vědomí a podvědomé senzomotorické procesy. Jako další zdroj a inspirace Hansenovi slouží práce F. Varely Francesco Varela (1946-2001), chilský biolog a neurovědec, spolu s H. Maturanou autor pojmu autopoiesis, jeho „enactive cognition", v níž jsou kognitivní akty výsledkem činnosti subpopulací neuronů, kooperace na úrovni sítí, ne sekvenčního toku srovnatelného v binárním počítačovým kódem. Rámcem, tím, co zajišťuje nutnou simultaneitu, je žitá přítomnost vycházející z lidské afektivity (emoce u Varely předcházejí časovému vědomí). ZÁVĚR STALINŮV JASNOVIDEC Vídeň roku 1915. V jednom bytě se scházejí tři muži: jeden z nich je zřejmě nejslavnější fyzik moderní doby, strůjce revoluce ve fyzice 20. století, nositel Nobelovy ceny, druhým je nejslavnější psychiatr, zakladatel vlivného směru psychoanalýzy. Jméno třetího muže je Wolf Messing a jeho profese: jasnovidec. Sigmund Freud si v mysli vyvolal představu úkolu, který měl Messing splnit. Ten odešel do koupelny, kde našel pinzetu, vrátil se do místnosti, sklonil se nad Albertem Einsteinem a s dovolením mu vytrhl tři chlupy z kníru, což byl skutečně úkol, který mu Freud v mysli zadal. To, co působí jako scéna vystřižená z fantastického románu, je popisem skutečné události. Wolf Messing později působil v Sovětském svazu a na čas se stal i Stalinovým neoficiálním poradcem. Tajemství jeho neobyčejných schopností nebylo nikdy vědecky vysvětleno. STROJOVÉ VĚDOMÍ Ve již zmiňovaném textu Computing Machinery and Intelligence z roku 1950 klade Alan Turing otázku, zda mohou stroje myslet (specifikuje ovšem, že nemá na mysli jakýkoliv, nýbrž univerzální stroj Pojem univerzální stroj použil Alan Turing inspirován Gödelem ve své práci z roku 1936. Turing určil kritický práh univerzality: když je stroj dostatečně flexibilní, aby mohl číst a správně interpretovat data popisující jeho vlastní strukturu. Takový stroj dokáže napodobil jakýkoliv jiný stroj. ). Jak bychom vůbec mohli vědět, jestli stroj myslí, pokud ne z vnějších projevů? Museli bychom se stát strojem, abychom „zevnitř“ mohli dosvědčit přítomnost myšlení. A jak vlastně můžeme vědět, že ostatní lidé myslí, když se nemůžeme na svět dívat jejich očima? To, že předpokládáme, že ostatní myslí, je výsledek našeho úsudku založeného na analogii, pokračuje Turing. Když problém otočíme a nebudeme porovnávat stroje s lidmi a ptát se, jestli jsou dost „lidské“, můžeme situaci také vidět tak, že lidské bytosti jsou vlastně prvními univerzálními stroji (vykazující representational universality of the brain) – mozek je univerzálním strojem, v němž se, díky tomu, že byla překročena jistá úroveň komplexity, vytvořila smyčka „já“ neboli schopnost reflexe, vztah k sobě samému. To už ale používáme pojmy Douglase Hofstadtera Douglas Hofstadter je všestranný vědec – matematik a teoretický fyzik se zájmem o lingvistiku a umění, počítačovou vědu a problém umělé inteligence, autor kultovní, sedmisetstránkové knihy Gödel, Escher, Bach: an Eternal Golden Braid z roku 1979, který byl ve svém díle inspirován zejména Kurtem Gödelem, geniálním matematikem a tvůrcem Gödelova teorému neboli Vět o neúplnosti 1. V každém formálním systému obsahujícím teorii čísel existuje nerozhodnutelný výrok – tj. výrok, který je nedokazatelný a jehož negace je nedokazatelná. 2. Konzistenci formálního systému obsahujícího teorii čísel nelze v rámci tohoto systému dokázat. (které zjednodušeně řečeno vyjadřují tvrzení, že žádný formální systém nemůže být zároveň kompletní a konzistentní) a Alanem Turingem. Hofstadter svou verzi „nereduktivního materialismu“ vymezuje jak proti dualismu, v němž mají tělo a duch principiálně odlišné podstaty, tak proti různým vitalismům, které rovněž chápou duši či vědomí jako naprosto jinou sílu či energii, která „oživuje“ hmotu. Podle něj je vědomí (a sebevědomí) v jistém smyslu automatickým důsledkem překročení jistého prahu komplexity hmoty, stejně jako vznik univerzálního stroje je důsledkem překročení matematického prahu komplexity. (Problém jedinečnosti já řeší jedinečností a situovaností těla – každý z nás je právě tou podivnou smyčkou (strange loop), kterou je, protože tato smyčka se nachází v jeho těle a tělo má konkrétní jedinečnou zkušenost s vnějším světem, v níž se utváří naše jedinečné „já“.) Z toho zřejmě plyne, že v principu není nemožné, aby stroje začaly myslet, jakkoli se tomu lidská hrdost vzpírá. Alan Turing ve své práci uvádí několik námitek, které by mohli lidé vznášet proti možnosti vzniku a fungování univerzálního stroje: jsou to námitka teologická (myšlení je funkcí lidské nesmrtelné duše), námitka „hlava v písku“ (raději ani nechceme vědět, co všechno by se mohlo stát, kdyby stroje opravdu začaly myslet), matematická námitka (podle Gödelova teorému je zde vždy něco, co stroj nemůže), argument vědomí (stroj nemůže cítit, bát se a co je zajímavé, nemůže dělat chyby), námitka Lady Lovelace (stroj dělá jen to, co má ve svém programu), argument kontinuity nervového systému, argument složitosti lidského chování a poslední argument mimosmyslového vnímání – a podle všeho je jedinou námitkou, kterou Turing chápe jako zásadní problém, právě lidská schopnost telepatie (přesněji řečeno telepatie, jasnovidectví, předvídání a psychokineze) odolávající nejen vědeckým vysvětlením, ale i metodám selského rozumu. V případě takových fenoménů jde evidentně o schopnosti těla nepřístupné vědomí. I když tedy není principiálně nemožné, aby stroj mohl myslet, vždy mu budou chybět schopnosti závislé na lidském těle. Stroj nemůže mít lidské vědomí, protože zkrátka není člověkem, ale strojem. To není výraz nějaké méněcennosti (ani stroje, ani člověka), pouze různosti – různá média nesou jiné informace, jinak je zpracovávají, ukládají. (Ale popravdě řečeno, kdyby Alan Turing žil dnes, možná by schopnost telepatie přisoudil spíše stroji než člověku – to stroje jsou propojeny v síti, která jim umožňuje komunikovat přímo, bez nutnosti explicitního vyjádření, překonávat oddělení v prostoru a čase i hýbat objekty na dálku…). KOMPLEXITA Před novými podobami duality, rozporu mezi hmotným nositelem a nehmotným kódem, anebo novým idealismem souvisejícím s odhmotněním informace, vědomí, světa, dáváme přednost komplexitě, složitosti, která tvoří jediný celek, kde je vše spojeno se vším a vzájemně se ovlivňuje. Schopnost abstrahovat a zobecnit informace je základem vývoje civilizace, ale neměli bychom zapomínat, že data, která získáváme, nejsou realita. Vytváříme myšlenkové konstrukty a jakkoli jsou účinné, jakkoli jsou umné, jsou stále umělé. Umělost teoretických konstruktů je samozřejmě složitý problém; pro fenomenologa budou atomy vždy myšlenkový konstrukt; jinou možnost nabízí Hofstadter: jakožto makroskopické bytosti přirozeně vnímáme makroskopickou neboli informativní úroveň (informational level) – podmínkou myšlení je naše neschopnost vnímat mikro úroveň („logiku pixelů“), nutnost přehlížet detaily pro vnímání celků. (Podobný příklad, který uvádí Miroslav Petříček, najdeme u Husserla, který ukazuje, že čteme-li nějaký text, také aktuálně a výslovně nevnímáme značky psané na papíru. (Petříček 2009, s. 167) Z tohoto úhlu pohledu jsou atomy spíše pixely obrazu reality. ) I když můžeme z hmotného, tělesného světa získat “čistou“ informaci, musíme ji do hmoty zase vrátit. To je ta realita, která, jak píše M. Petříček, je tím, co nutí měnit modely. Modelem, který neredukuje přirozenou složitost, v němž složitost není překážkou poznání a zároveň model, který získává na důležitosti a je využíván v mnoha oborech lidské činnosti od medicíny a biologie přes ekonomiku po sociologii či filosofii, je komplexní adaptivní systém (Complex Adaptive System; CAS), neboli: A system which large networks of components with no central control and simple rules of operation give rise to complex collective behavior, sophisticated information processing, and adaptation via learning or evolution. Komplexní adaptivní systémy přijímají informace z okolí, identifikují regularity a kondenzují je do schématu či modelu, který opět podléhá zpětné vazbě, kdy je aplikován na reálný svět a znovu upraven. Jsou tvořeny individualitami schopnými učení a adaptace. Komplexita kterou vyjadřují, není algoritmická, ale efektivní. Murray Gell-Mann, jeden z průkopníků studia komplexity, začal rozlišovat algoritmickou komplexitu, která souvisí s délkou popisu (zkomprimovatelností), tedy Shannonovou informací, a efektivní komplexitu. Její definice postuluje, že každá entita je složená z pravidelnosti a náhodnosti a efektivní komplexita je pak definována jako míra informace obsažená v popisu aneb algoritmický informační obsah sady pravidelností. O komplexních adaptivních systémech by se toho dalo říct mnohem více, momentálně ale zůstaňme u toho, že jsou modelem, který umožňuje promýšlet nové podoby nereduktivního materialismu, tedy myšlenkové metody, která neimplikuje žádnou na hmotě nezávislou, vitalistickou „duševní sílu“, ale zároveň se vymezuje proti primitivnímu, reduktivnímu materialismu. Komplexita, emergence, síťová uspořádání jsou pojmy, kterými se lidé snaží popsat složitost světa, aniž by ji redukovali na nějaký nový druh determinismu. (Komplexní systémy se v podstatě řídí jednoduchými pravidly, ale prvek náhody a citlivost na počáteční podmínky vytvářejí přirozenou složitost.) TĚLESNOST&UNIVERZUM INFORMACÍ Ze tmy se vynořuje monstrum. Mohutná konstrukce se trhavě pohybuje na šesti tenkých robotických nohách. Pavoučí končetiny jako by prozkoumávaly terén. Uprostřed této konstrukce je připevněna lidská bytost. Je zajatcem stroje, nebo loutkářem? Je od něj oddělená, anebo spojená do jediného mechanicko-organického celku? To není kyberpunková vize budoucnosti, ani temná industriální verze Kafkovy Proměny, ale Stelarcův projekt Exoskelet. Stelarc je umělec, performer, který se nechal věšet za kůži na háky vysoko nad rušnými ulicemi velkoměst, člověk, který si nechal vyrobit třetí robotickou ruku, či implantovat třetí ucho do paže. Jinak řečeno, umělec, který se věnuje zejména expanzi lidského těla pomocí robotiky a biotechnologií. Podle Stelarca se způsob myšlení a filosofie mohou radikálně proměnit až s radikální proměnou těla. (Myšlení je závislé na tělesné formě, která ho vykonává.) Citujeme ze Stelarcových doprovodných textů k jeho projektům: Tělo dnes už není jen biologickou entitou fungující na jediném místě. Stalo se rozsáhlým operačním systémem, plným vstupů a výstupů. Je napojeno na celosvětová média a informační technologie, které neustále zásobují tělo daty. Tělo člověka se úžasným způsobem zrychlilo a operuje ve značně rozsáhlém prostoru. Kůže už není naším rozhraním se světem, fyzické tělo se proměňuje v neustále se přelévající fantóm. Stejně jako se transformoval pojem informace, změnil se v souvislosti s novými médii koncept těla. Nová média rozšiřují hranice tělesnosti, ať už pomocí exoskeletů a robotických protéz, či imerzních virtuálních prostorů. Každé takové rozšíření znamená nové možnosti pohybu, činností. Jinými slovy, rozšiřuje se pole, v němž je každá událost spojena s tělesnou sítí virtuálních pohybů aktualizujících se ve formě (obrazu) a činnosti. Tělesnost, materialita médií a informace, virtualita se proplétají v komplexní síti vztahů. Tělo je stále centrálním bodem, středem obrazu světa, ale, jak ukazuje Hansen, ne (Bergsonova) univerza obrazů, ale univerza informací. Tělo jako prostředník, prostředek převodu informace na vnímatelnou formu (obraz). Vnikání technologie do vnímání způsobuje posilování senzomotorické korelace s univerzem informace (které není kalibrováno na lidské smysly, v jistém smyslu je např. podle F. Kittlera, vzhledem k lidskému heterogenní). Nová média tak působí jako katalyzátor tvorby nových modalit, skrze něž může tělo filtrovat a formovat tok informací. ZDROJE LITERATURA Bergson, Henri: Hmota a paměť, Oikumené, Praha 2003 Foucault, Michel: Archeologie vědění, Hermann&synové, Praha 2002 Gell-Mann, Murray: The Quark and the Jaguar, Holt Paperback, New York 1994 Hansen, Mark B. N.: New Philosophy for New Media, MIT Press, London 2006 Hayles, N. Katherine: How We Became Posthuman, The University of Chicago Press, 1999 Hofstadter, Douglas: Gödel, Escher, Bach, an Eternal Golden Braid, Penguin Books, London 2000 (první vydání Basics Books, New York 1979) Lloyd, Seth: Programmnig the Universe, 2006 in Davies, Gregersen (ed.): Information and the nature of reality, Cambridge University Press, 2010 Mitchell, Melanie: Complexity (A guided tour), Oxford University Press, New York 2009 Moravec, Hans: M.I.N.D. Children; 1988; Robot: Mere Machine to Transcendent Mind, Oxford University Press 1999 Petříček, Miroslav: Myšlení obrazem, Herrmann&synové, Praha 2009 Shannon, Claud Elwood: A mathematical theory of communication, 1948 Turing, Alan M.: Computing Machinery and Inteligence in Dennett, Daniel C., Hofstadter, Douglas R.(ed.): The Mind´s I, Basic Books, New York, 2000 (první vydání 1981) INTERNETOVÉ ZDROJE Stephen Wolfram: http://www.stephenwolfram.com Char Davies: http://www.immersence.com/ http://www.immersence.com/publications/2003/2003-OGrau.html videa: Osmose http://www.youtube.com/watch?v=QlV6pgVJapI Éphemere http://www.youtube.com/watch?v=Oa_aiw7yhpI Stelarc: http://www.darkart.cz/?page_id=414 http://stelarc.org/ video http://www.youtube.com/watch?v=OKEfJRe4uys&feature=related http://www.youtube.com/watch?v=Pz-UgQdHYIc&feature=related PAGE 1