Hra o budoucnost: Nick Land a Temné osvícenství 26. února 2016 píše na Facebooku Jaroslav Cerman: "Přijde čas, kdy se nás naše děti a vnoučata budou ptát, co jsme dělali když... Ne, takový patetický a narcistický kraviny dělat nebudou, protože budou mít plno ruce práce se stavěním pyramid z lebek padlých nepřátel v nelítostné kmenové válce, kterou povedou jako degenerovaní přeživší strašlivé nukleární války.“ Kdybyste se zeptali Nicka Landa na jeho názor, s největší pravděpodobností by odpověděl, že tohle je ta lepší verze. Ta horší je, že budou všichni stejně spokojení, dokonale (auto)domestikovaní a pod naprostou kontrolou Lidského bezpečnostního systému. Nick Land je, jak je zjevné, poměrně právem pokládán za představitele pravicového křídla akceleracionistického hnutí. Dark Enlightement, temné osvícenství, je výsměchem víře v celkový vývoj lidstva k racionálnějším a dokonalejším stádiím díky aplikaci racionálních struktur, rovnostářské ideologie a systému kontroly (Human Security System). Konec dějin, v němž by se setřely všechny rozdíly, by byl termodynamickou tepelnou smrtí. Demokracie (a sociální solidarita) je podle Landa chronický a patologický parazitní systém, jehož důstojnost je důstojností zombie lifestylu. Spojit demokracii a svobodu je prostě nemožné. Demokracie je fundamentálně neproduktivní vzhledem k materiálnímu vývoji, ergo k evoluci. Skutečně není žádným přeháněním, když řekneme, že Land je bytostně výlučný a elitářský. Ne každý se dostane na další level: to, co ho zajímá, je nová neuro‐elita. Geneticky vyšlechtěný nový člověk‐stroj, který je a logicky musí být z hlediska přítomnosti děsivě nelidský. Kapitalismus je pro Landa systémem, který integrálně zahrnuje růst a změnu, absorbuje jakoukoliv sociální dynamiku a její zdroj a jehož jediným cílem je vlastní nevázaný růst: Jakákoliv forma post‐kapitalismu na druhé straně nemá jiný cíl než zastavit motor změny; jejím důsledkem je sterilita. Posthumanismus Filosofie tohoto enfant terrible evropské tradice je střídavě popisována jako transcendentální materialismus, schizofrenní metafyzika, psychotická kosmogonie, sociopatická hereze či deviantní a tanatropický machinismus. Za jeho předchůdce se pokládají Kant, Nietzsche, Bataille, Gibson, Deleuze‐Guattari, Wiener, Gödel, Artaud, či Lovecraft. Mezi ty, které inspiroval, můžeme počítat filosofy Raye Brassiera anebo Robina Mckaye, umělce Jakea Chapmana, 1 hudebníka Kode9, spisovatele Rezu Negarestaniho či filosofku a autorku knihy Abstract Sex: Philosophy, Biotechnology And The Mutations Of Desire Lucianu Parisi a mnoho dalších, které sice neinspiroval přímo, ale svým způsobem předpověděl jejich příchod, jak se na proroka posthumanistického věku sluší, mezi něž určitě patří celé rozlehlé oblasti spekulativního realismu (v němž není hmota pokládána za (zatím) neprozkoumanou substanci, ale šifru pro neznámé, a materialismus tak za vektor (potencionálně nekonečného) zkoumání), nových ontologií včetně objektově orientované ontologie (a nelidských rovin, na nichž interagují lidští a nelidští aktéři), či mediální (an)archeologie a mediální geologie (v níž je samotná Země a její vrstvy agentem změny). A neměli bychom zapomínat, že mezi výrazné vlivy formující jeho myšlení patří také magie a okultismus a že je v jistém smyslu pokračovatelem takových postav jako byli hrabě Cagliostro, Aleister Crowley nebo třeba Timothy Leary a Terence McKenna, těch okouzlujících dobrodruhů a svůdníků pohybujících se vždy na hraně šílenství (o dobrém vkusu a vychování nemluvě), obývaných různými entitami, invokujících démony, zapomenuté bohy a jiné nelidské bytosti. Cybernetic culture research unit V době svého působení na Warwicku (v letech 1992‐98 zde přednášel filosofii a z té doby také pocházejí jeho sebrané texty, které vyšly pod názvem Fanged Noumena) založil Land skupinu CCRU, Cybernetic culture research unit, která byla navržena jako úderná jednotka v boji proti Human Security System, lidskému bezpečnostnímu systému a jejíž hlavní zbraní je využití anorganické distribuce čísla, jeho kontingentních interferenčních patternů a iracionálního nomadického počtu. Předpokladem byla numerická (ale nematematická, protože matematika je systém a každá organizace je útlak) povaha nevědomí: jejím emblematickým projevem je elektronická hudba (zde: opojení rave parties 90. let). Cíl jednotky se postupně ustálil na podpoře akcelerace planetárního počítačového experimentu. Kniha jeho sebraných textů Fanged Noumena vyšla v roce 2011. (Předtím vydal Land jedinou knihu, a to v roce 1992 The Thirst for Annihilation, která byla jakýmsi dialogem s Bataillovou Vnitřní zkušeností, tedy podle vlastních slov autora nemožnou knihou o nevyslovitelné mystické zkušenosti. Bataille byl mimochodem autorem konceptu transgrese, tedy neustálého překračování hranic zkušenosti a sdílí s Landem pojetí poznání jako prohlubování nevědění.) Texty Fanged Noumena jsou řazeny chronologicky podle data svého vzniku a samy o sobě tvoří příběh Landova myšlení, které kulminuje ve formě aforismů či spíše výkřiků, které jsou hojně propleteny čísly a písmeny používanými jako šifry a kódy, k nimž je přiřazen neznámý význam. Od “Narcissism and Dispersion in Heidegger’s 1953 Trakl Interpretation” (1990), přes “Delighted to Death” (1991), či “Spirith and Teeth” (1993) a “Shamanic Nietzche (1995)”, po “Cyberrevolution” 2 (1995), “Hypervirus” (1995), “CyberGothic” (1998), “Qabbala 110” (2006) a konečně “A Dirty Joke” (2007). Vrcholem Landova působení byla konference Virtual Futures v roce 1996, kdy, jak píše jeho tehdejší žák Robin Mckay, Land pod jménem DogHead SurGeri za zvuků jungle ležel za pódiem na zemi (Deleuzovské stávání se hadem) a skřehotal záhadné invokace prokládané fragmenty Artaudových básní z blázince. Následovalo vystřízlivění, Landův odchod z akademie a kariéra lifestylového komentátora žijícího v Číně, jehož aktivita se v posledních letech omezuje na retweetování oblíbených účtů a poznámky ke světové politické situaci. Vnějšek myšlení Myšlení vnějšku (La Pensée du dehors) je název textu jiného enfant terrible své doby, Michela Foucalta. Vydal jej v roce 1966 a vzdal v něm hold svým hrdinům, především spisovateli a básníkovi Maurice Blanchotovi. Myšlení vnějšku je pohybem v živlu řeči, která uniká jakémukoliv diskurzu a hrám reprezentace, aby odhalila nezměrný zářivý prostor sítě, v němž se člověk nechává řečí unést jako nějakým abstraktním oceánem. Dobrá literatura je právě takovým dopravním prostředkem do prostoru, v němž není nic pevného a usazeného a ztuhlého, kde není nic známého a popsatelného a v nesrozumitelném hukotu pohled sleduje krystalizace do proměnlivých konstelací, které ještě nejsou objekty ani slovy, ale všechny věci a slova se z nich rodí (aniž je vyčerpávají). Přiznanými předchůdci takového druhu myšlení jsou mystici, negativní teologové, ale i nekonečnost touhy Sadových textů, Nietzscheho moc, Artaudova matérie či Bataillova transgrese. U Blanchota je tím, co vede do neohraničeného prostoru vnějšku, vábení, které je spojeno nejen s přitažlivostí a přitahováním vábeného, ale i určitým druhem nevšímavosti (to, co nás nejvíc vábí, je to, co si nás nevšímá) – vnějšek nám vždy uniká. Nick Land v textu Making it with Death: Remarks on Thanatos and desiring production popisuje vnějšek myšlení jako Deleuzovo‐Guattariho “tělo bez orgánů” (TbO) z Antioidipa a Tisíce plošin. Podobně jako Foucalt i Deleuze používá literaturu, konkrétně Artaudovo dílo jako vodítko na cestě do prostoru, který zakládá řeč či jakékoliv jiné artikulované poznání. Schizofrenní Artaud byl inspirací pro koncept schizoanalýzy, tedy opravy a rozšíření psychoanalýzy, která podle Deleuze a Guattariho vykazuje zásadní nepochopení povahy nevědomí, když vše převádí na neurotické rodinné mikrokonstelace. TbO, což je pojem z Artaudovy básně, Land uvádí do souvislosti s Deleuzovou rovinou konzistence i Spinozovou imanentní substancí a ukazuje, že tato substance či rovina tvořená stupni intenzity, jejímiž mody jsou vlny, vibrace, prahy a 3 gradienty, poskytuje potřebnou filosofickou přesnost pro popis toho, co zakládá veškerou sdělitelnou zkušenost. TbO je synonymem pro Deleuzovo Virtuálno, které není virtuální ve smyslu virtuální reality jako umělého více či méně imerzivního prostředí: to, co Deleuze a Landa zajímá, není virtuální realita, ale realita virtuálního. Virtuální zakládá aktuální (tedy jevovou, vnímatelnou úroveň) a je vůči němu skutečné tak jako například atraktor vůči své (vizuání) reprezentaci. Je tak jako transcendentální rovina bohatší a širší než vnímatelná realita, která je výběrem z širšího celku (vykrojeným lidským senzoriem, tedy oblastí, kterou jsme schopni vnímat a myslet, a lidskou pozorností). Je nevyčerpatelným polem potencionalit, neosobním nevědomým polem: vědomím bez já. TbO nemá orgány, tedy formy organizace, jeho rovinu tvoří stroje touhy, které jako nějaké abstraktní buněčné automaty tvoří plošinu, jejíž hranice nelze dohlédnout. Když Deleuze mluví o molekulární povaze nevědomí, má tím na mysli neredukovatelnou mnohost, pro niž používí pojem multiplicita. Tu popisuje jako uspořádání, v němž lze detekovat linie artikulace či segmentarity, strata a teritoriality či linie úniku, a to jako čisté intenzity, hustoty či míry konvergence (pro něž si člověk musí vytvořit zvláštní smysl). Toto molekulární nevědomí je strojové nevědomí globální kapitalistické Metropolis. Tato rovina je v jistém smyslu věčná, ale není neměnná, respektive není vnímána stejně. Protože je nekonečně proměnlivá a nevyčerpatelná žádnou interpretací, poskytuje vždy nový způsob vnímání v závislosti na pozorovateli a jeho záměru. Tam, kde Deleuze detekoval linie úniku a ohniska intenzit, spatřil Land kybernetické obvody a stroje programující lidské vědomí (tak nějak jako je o několik let později ztvárnili bratři Wachovští v Matrixu). Tělo a nevědomí je tím, co je bytostně lidské a zároveň z podstaty nelidské – čemuž lze rozumět tak, že jako lidé máme k této oblasti přístup, protože naše těla a matérie, z níž jsou stvořena, jsou výsledkem miliónů let evoluce a jsou tvořena mnoha úrovněmi a vrstvami, konstelacemi, výsledky symbiózy a pamětí prastarých bojů a smluv. A zároveň je ta oblast nelidská, protože překračuje jakékoliv dočasné interpretace bytosti zvané člověk: Lidské je to, co bylo popsáno, kodifikováno, dočasně uznáno a namapováno na bytost, jejíž matérií je prach hvězd. Star wars Vlastně je to klasický příběh: mladý, nadějný, nadprůměrně inteligentní a vynalézavý Anakin Skywalker získávající svoje ostruhy tam, kde ostatní jen opatrně našlapují a naslouchají starým mistrům. Vrhl se do neznáma se svou nakažlivou energií a povahou dobrodruha a dobyvatele nových světů s neochvějně uskutečňovaným záměrem praktikovat ontologii jako dobrodružství 4 ducha. Avšak skončil zachycený v tenatech Vůle: vidíme ho jako (neo‐reakčního) Darth Vadera filosofie rozvíjet teorii kosmického traumatu šířícího se všemi úrovněmi bytí, obklopeného nemrtvými bohy našeptávajícími vize temné budoucnosti. Postupoval příliš rychle, až zběsile, ale jak jinak, reflexe je vždycky sekundární, příliš pomalá. A tohle je závod o budoucnost, proto je rychlost klíčová. Vedlejším efektem je generace teenagerů ztracená v schizotechnických kultech smrti, ale není čas ohlížet se. Heslo je experiment. Polem je Vnějšek, temná oblast bez cest a bez dějin zakládající veškeré dění na povrchu. Metodou opojení, překročení hranic omezeného, jasného a zřetelného. Kam lidská paměť sahá, vzpomíná na psychonauty přinášející svědectví o tom, kam se ubírá budoucnost, jak je ponořena do minulosti a jak je lineární čas iluzí, protože vrstvy jsou propustné. Vždy je potřeba znovu propojit propastně archaické i nepředstavitelně nové. Zapomeňte na budoucnost, říká Land, je to celé tady, ale mezi, not very evenly distributed. Magie a technologie jsou opravdu na určité úrovni nerozpoznatelné, stará kouzla nefungují, je třeba vytvořit nová, využít nomádské numerické povahy skutečnosti a dokázat ji hacknout. Lidé se vždy dokázali napojit na sílu, která je přesahuje, na Přírodu, bohy, na Stroj. Budoucí člověk – pakliže někdy vznikne – bude vděčit za svou existenci rebelii člověka vůči svému vlastnímu bytí, píše Hannah Arendtová. Přijdou noví chodci po hvězdách. A vždycky znovu uslyší: I’m your father, Luke. 5