Výroční konference České sociologické společnosti 27.–29.1. 2021 Brno Tematická sekce: Studia postižení: Paranoidní a reparativní přístupy k jinakosti Organizátoři sekce: Hana Porkertová (Mendelova Univerzita, hana.porkertova@mendelu.cz), Michal Synek (Centrum pro teoretická studia UK/AV ČR, synek@cts.cuni.cz) Abstrakt sekce „Studia postižení“ nabízejí multidisciplinární pohled na sociomateriální uspořádání a životní situace, v nichž se přesvědčení o tělesné či kognitivní jinakosti stává podnětem pro konstrukci „postižení“, tedy relativně stálého, společensky legitimizovaného zjednávání některých lidí či typů zkušenosti jakožto nenormálních, méně hodnotných či nezpůsobilých. Autorky a autoři účastníci se této sekce vycházejí z de-naturalizovaného pohledu na ne/způsobilost, přičemž tento pojem „odkazuje ke způsobům, jakými jsou jedinci buď uznávání způsobilými, nebo jsou naopak této společenské legitimizace zbavováni a ,postihováni‘, na základě toho, zda (ne)naplňují společenské normy a očekávání ,normální‘ sociální ,funkčnosti‘“ (Kolářová 2012: 55). Zatímco však např. poststrukturalisticky orientované disability studies mnohdy objasňují postižení jako „mocný, normalizující diskurs, jehož původ je možné hledat v lékařských vědách či v širším spektru organizujících aktivit a zájmů souvisejících se zákonodárstvím a vládními orgány“, předpokládajíce, že tento diskurs „utváří vnímání a myšlení lidí a koherentním způsobem se materializuje v praktikách, tělech a vztazích“ (Moser 2005: 668), příspěvky zde představené se zabývají původem, sociomaterialitou, mechanismy zjednávání a působností mnohočetných diskursů postižení, jakož i jejich vzájemnými interakcemi s dalšími, více či méně zneschopňujícími či uschopňujícími diskursy. Kromě hledání mnohočetné „pravdy“ postižení – to jest kromě popisu situovaných, heterogenních a proměnlivých socio-materiálních uspořádání, která stojí „za“ fantasmaty nedostatečnosti, selhání a stigmatu – nabízejí také úvahy o dopadech různých „pravd“ na životy těch, jichž se týkají především. Oscilují tak mezi kritickým, paranoidním čtením postižení a ne/způsobilosti, založeným na „hermeneutice podezřívavosti“ a zaměřeným především na odhalování skrytých mechanismů útlaku a vylučování, a čtením reparativním, umožňujícím barvitější a tvořivější uchopení složitých vztahů vzájemné ne/závislosti a zne/užívání (Sedgwick 2003). Od základní otázky, jakými způsoby společnost znevýhodňuje osoby s „postižením“, se tak posouvají ke zkoumání „rozličných způsobů, jimiž lidé a komunity čerpají posilu z objektů kultury, jejímž veřejně proklamovaným cílem často je žádnou posilu jim neposkytovat“ (Sedgwick 2003: 151). 1 Příspěvky Kateřina Kolářová (Sociologický ústav AV ČR / Fakulta humanitních studií UK, katerina.kolarova@fhs.cuni.cz) Reparativní čtení postsocialismu a co postsocialistická zkušenost může nabídnout epistemologickým debatám disability studies? Jak může kritická reflexe postsocialismu přispět k současným debatám, které přehodnocují americko- a europo-centrický kánon disability studies? A naopak, jaké inspirace mohou disability studies a crip teorie přinést pro studium postsocialismu? V odpovědi na tyto otázky tento příspěvek uvažuje o tom, jak koncept rehabilitativního občanství (Elman 2014), tj. typu občanství, které se konstruuje pomocí konceptů zdraví, o- a uzdravování společnosti i jednotlivců, nově nasvěcuje normativní rámce postsocialistické transformace, a jak diskurzy ozdravení metaforami a kulturními obrazy léčby a rehabilitace ovlivňují uvažování o politickém, sociálním a společenském. Jak na druhou stranu zkušenost postsocialistické transformace pomáhá uvažovat o alternativních epistemologiích jinakosti a „postižení“? Co by pro epistemologie jinakosti a ne/způsobilosti znamenalo, kdybychom tyto koncepty formulovaly z postsocialistické zkušenosti a v dialogu s epistemologiemi, které se formovaly v kontextu státního socialismu a byly ovlivněny transnacionálními vazbami nejen napříč zeměmi tzv. východního bloku? Při formulování odpovědi na tyto otázky se odkazuji na práce Eve Kosofsky Sedgwick a její návrhy „reparativních čtení,“ které jsou schopny obsáhnout momenty ambivalencí, protimluvů, i střety různých paradigmatických tradic (v tomto případě např. socialistická defektologie, rámce „západních“ disability studies nově rozvíjených po roce 1989, lokální vědění lidí s postižením), a které se chtějí vzdálit „paranoidní víře v odhalení“. Hana Porkertová (Provozně ekonomická fakulta Mendelovy univerzity, hana.porkertova@mendelu.cz), Pavel Doboš (Přírodovědecká fakulta MU, pdobos@mail.muni.cz) Inkluze mezi medicínským a sociálním modelem: Případová studia českého gymnázia Příspěvek se věnuje vytváření fyzického a sociálního prostoru osmiletého gymnázia, které je inkluzivní vůči studujícím se zrakovým znevýhodněním. Výzkum je založený na případové studii a zaměřuje se na to, jak do konstrukce těchto prostorů promlouvají dva modely postižení – model medicínský a model sociální. To nám umožňuje sledovat procesy vzájemné konstituce diskurzu a materiality a ukazuje dynamičnost fyzických i sociálních prostorů, které jsou vytvářeny konkrétními praktikami. Diskurzy medicínského a sociálního modelu se v těchto prostorech materializují – jaké prostory je třeba vytvořit, aby byly inkluzivní? Co je důležité? Co není? Proč? Jak do jejich vytváření promlouvají jednotliví aktéři, tedy vedení školy, učitelé, speciálně pedagogické centrum, ale i samotní studující se zrakovým postižením, jejich rodiče a spolužáci a spolužačky? Jak se ustanovují hranice zodpovědnosti? Konstrukce prostorů má pak přímý vliv i na konstrukci postižení, když na jednu stranu něco činí snadným, něco obtížným, něco umožňují 2 a něco zase znemožňují. V analýze nám tak nejde jen o samotné procesy vytváření prostorů, ale právě i vzájemné vytváření prostoru a znevýhodnění/postižení. Dana Hradcová (Fakulta humanitních studií UK, dana.hradcova@fhs.cuni.cz, Michal Synek (Centrum pro teoretická studia UK/AV ČR, synek@cts.cuni.cz), Radek Carboch (Fakulta humanitních studií UK, radek.carboch@fhs.cuni.cz) Pečující město: Ekologie vztahů v rezidenční péči Mnozí Pražané označení za „postižené“ dnes žijí v izolovaných zařízeních rezidenční péče – nacházejících se ve městě, ale častěji v malých obcích daleko od něj – a mnoha dalším hrozí, že se stanou obyvateli Gulagu postižení. Umístění do ústavu stále zůstává běžnou odpovědí města na potřeby některých občanů. Teprve před nedávnem se současná politická reprezentace města přihlásila k odpovědnosti za lidi, kteří „byli vyhoštěni“ z běžného městského života. Jak se však inkluzivní politiky vládnoucí politické koalice proměňují v konkrétní strategie dotýkající se každodenního života obyvatel města, zaznívají pochyby, jež by bylo snadné označit nálepkami jako neochota, nevědomost, či dokonce ableismus a nepřátelství. Předem definované zásady pro inkluzi narážejí na vážné překážky, jakmile se začnou uvádět do praxe. Při formulaci východisek pro svůj výzkum vycházíme z předpokladu, že jedním z důvodů těchto neshod a zádrhelů je skutečnost, že hodnotové rámce a logiky reformy sociálních služeb nejsou usouvztažněny s jinými relevantními rámci a logikami. Prostřednictvím studia zdánlivě okrajových a v sociálních vědách dosud nepříliš probádaných aspektů rezidenční péče – především styčných a třecích bodů mezi péčí o „klienty“, údržbou jejich obydlí a rozvojem obcí, jichž jsou tito lidé a tyto budovy součástí – chceme podpořit způsob analýzy, jenž by mohl být prospěšný jak politikům, tak akademikům: totiž zkoumání objektů/subjektů v ekologických vztazích. S využitím nástrojů etnograficky orientovaných vědních studií a empirické etiky hledáme odpověď na otázku, jak se dělá „smysluplná budoucnost pro všechny“ a v jakých časoprostorech přebývá. Robert Osman (Přírodovědecká fakulta MU, osman@mail.muni.cz), Zuzana Kopecká (Přírodovědecká fakulta UK, zuzana.kopecka@natur.cuni.cz) Hmatový chaos: Prostor města, jehož průchod nelze popsat slovně Příspěvek se zabývá každodenní zkušeností lidí se zrakovým znevýhodněním s městským prostorem. Vychází z poznatků aktuálně probíhajícího výzkumného projektu „Geografie znevýhodnění: nevidomá zkušenost s urbánním prostorem“, přičemž jde o první analytické postřehy a předběžné výsledky. Příspěvek se opírá o dvě metody sběru dat, a to semistrukturované rozhovory a go-along research. Zatímco první metoda nám umožnila identifikovat místa, která jsou pro komunikační partnery a partnerky se zrakovým znevýhodněním obtížně popsatelná, druhá metoda nám umožnila tato místa navštívit, pozorovat je, a především pozorovat průchod komunikačních partnerek a partnerů skrze ně. Jedná se o místa, jejichž popis bývá velice strohý; je zřejmé, že o nich nelze mluvit běžným jazykem prostorového navigace lidí se zrakovým znevýhodněním (jít rovně, zahnout doprava, jít podél zdi atp.). Často je v rozhovorech přiznávána komplikovanost či nepřehlednost těchto míst a obtížnost verbalizace jejich popisu. Při návštěvě těchto míst je zřejmá obezřetnost, soustředěnost, zpomalení pohybu a pozastavení konverzace. U go-alongu a následné analýzy se tak soustředíme primárně na tři věci – 3 jak se lidé po těchto místech pohybují, jaká je charakteristika těchto míst, a zároveň jak o nich a pohybu v nich naši komunikační partneři a partnerky mluví. To nám umožňuje analyzovat vztah mezi viděným a vypovídatelným, mezi geografickou vizualitou, která místa popisuje určitým způsobem, a zkušeností nevidomého člověka. Vedle problematiky konstrukce přístupnosti a snadné průchodnosti veřejného prostoru se příspěvek zabývá i problematizací vztahu hmatu a prostorového popisu. Vedle vizuálního kontrastu zde vystupuje hmatový kontrast a vedle vizuálního chaosu zase hmatový chaos. Zajímavým zjištěním je, že vizuálně chaotické místo nemusí být nutné i hmatově chaotické, a naopak. Ve chvíli, kdy komunikační partnerky a partneři nemají k dispozici zrak a současně je místo hmatově chaotické, je obtížné svůj průchod tímto místem přeložit do slov, a to i v případech, kdy místem dokáží projít. 4