Tomáš Somer

Roberta hodnotí pozitivně. Podle ní to byl "venerabilis sacerdos L. .l multae sciencie et honeste vite pollens". 57 Biskup Robert v každém případě zachoval řádu , z něhož vzešel, až do smrti věrnost a přízeň. Známou kapitolou jeho působení je přivedení cisterciá ků na Moravu a spoluzaložení velehradského kláštera. Snahou tohoto přísp ěvku bylo upozornit na jiné, málo připomínané či vůbec nezohledňované aspekty Robertovy osobnosti a umístit je do širšího kontextu. Jeho určitá jinakost či, řekněme dokonce, originalita mu zajišťují nesmazatelné místo mezi olomouckými biskupy doby středověku. 57-J. LOSERTH , ed ., Oas Granum, s. 37. Podobn ě srov. M. ŠVÁBENSKÝ, ed., Fragmentum , s. 199-200. Tyto prameny vyzvedávají také jeho mírotvornost a zásluhy o katedrálu, již dal po požáru opravit a opatřit vzácným vybaven ím. Ve stejném duchu je i krátká noticka v tzv. Olomouckém nekrologiu z roku 1263: .. Obiit Robertus, XV episcopus, qui decoravit ecclesiam variis ornatibus, et episcopatum redditibus augmentavit." B. DUDI K, ed., Necro/ogium vom Jahre 1263, s. 571 .

Příspěvek se zabývá kontaktem vilémovského kláštera s okolním světem v době opata Mikuláše (I.) (1391–1421) a prezentuje tři opomenuté prameny k dějinám tohoto ústavu. Listina z roku 1406 zaznamenává rozhodnutí kláštera vyplácet doživotní rentu 10 kop grošů ročně vilémovskému mnichu Bunovi. Pozadí tohoto rozhodnutí neznáme. Buno patřil ke starším a významnějším členům konventu, často se zdržoval mimo klášter a později se stal převorem ve Vilémově. Popravčí a psanecké zápisy jihlavské z let 1405–1457 dokládají přepadení opata Mikuláše známými lapky a uvádějí také jednoho z bývalých opatových služebníků sídlícího na Rušinově jako lapku. Opatská pečeť Mikuláše z roku 1397 dodržuje ustálenou symboliku opatských pečetí vilémovského kláštera, zpracování pečetního typáře je však horší úrovně, než u předchozích typů.

Kapitola zpracovává dějiny Rokytnice v Orlických horách v období středověku do roku 1487. Kvůli podhorskému charakteru krajiny souvisí založení Rokytnice fenoménem vrcholně středověké kolonizace. S tím úzce souvisí příchod pánů z Rychnova do této oblasti z jižní Moravy (jednalo se o větev Kouniců), kteří z pověření Václava I. organizovali kolonizaci v okolí Lanškrouna a Ústí nad Orlicí, za což získali jako odměnu panství s centrem v Rychnově nad Kněžnou, jehož byla Rokytnice součástí. V kapitole dále sleduji vývoj Rokytnice (poprvé zmiňované v roce 1318). Pozornost je věnována i dějinám místního kostela a jeho správcům. Historie Rokytnice je sledována do roku 1487, kdy vzniklo samostatné rokytnické panství.

Veliký chán Ögedej, syn a nástupce Čingischána, nařídil v roce 1235 uspořádat veliké válečné tažení na západ. V roce 1241 se mongolská vojska dostala nejdále na západ v celé své historii, do západního Slezska. Hlavním cílem však byly Uhry a jednotky směřující do Polska měly za úkol znemožnit piastovským vládcům vyslat do Uher posily. Po vítězné bitvě u Lehnice se tato relativně malá armáda rychle přesunula do Uher přes moravské území. O působení mongolských vojsk na Moravě máme velmi málo informací. Nájezdníci vstoupili na Moravu patrně v okolí Opavy někdy na konci dubna a rychle se přesunuli k hranici s Uhry, kterou překročili poblíž Trenčína. Cestou drancovali venkov, ale nedobyli žádná opevněná místa. V roce 1253 na Moravu vtrhly jednotky uherského krále Bély IV., mezi nimiž byli i kočovní Kumáni. Ti sloužili jako lehká jízda a plenili moravský venkov. Hlavní boje se odehrávaly v okolí Olomouce, která zůstala nedobytá a Béla IV. se stáhl zpět do Uher. Tato událost byla později často zaměňována či spojována s mongolskou invazí z roku 1241. Mongolský vpád na Moravu pozdější kronikáři upravovali a nově vzniklý mongolský mýtus se v průběhu staletí proměňoval.

Příspěvek mapuje vznik a postupné proměny mýtu o vpádu Mongolů na Moravu z roku 1241. Pozdější středověcí kronikáři (tak řečený Dalimil, Přibík Pulkava z Radenína) ve svých dílech často zaměňovali tuto událost s invazí vojsk krále Bély IV. v roce 1253, v jehož službách byli i Kumáni, často ve středověkých pramenech označovaní za pohany a Tatary. Postavu anonymního hrdiny ze Šternberka ve spojení s fiktivním vítězstvím u Olomouce z roku 1253 poprvé uvedla první redakce Pulkavovy kroniky a Václav Hájek z Libočan jej poprvé označil za Jaroslava; Jan Dubravius poprvé tuto bitvu spojil s mongolským vpádem z roku 1241. V době baroka a rekatolizace došlo během války s Osmanskou říší v letech 1663–1664 k vpádu nepřátelských vojsk na Moravu, což oživilo tatarský mýtus. Záhy poté vznikly tři tatarské zázraky spojené s poutními místy Hostýnem, Štramberkem a Olomoucí. Zvláště poutě na Hostýn byly velmi populární až do jejich zákazu v době osvícenství. Tatarský mýtus byl znovu oživen v roce 1817 díky modernímu falzu Rukopisu Královedvorskému, jehož hlavní část, báseň Jaroslav, popisuje vpád Mongolů včetně událostí na Hostýně. Téma se stalo významné pro národní obrození a předmětem odborného zájmu Fratniška Palackého a Antonína Bočka. Boček však vytvořil moderní falza, která zařadil do moravského diplomatáře. Tato falza (včetně Rukopisu Královedvorského) byla odhalena již v 19. století, stále však kolují např. v dílech některých zahraničních badatelů.

Příspěvek se zabývá dějinami významného poddanského města Brodu (dnešní Havlíčkův Brod) v období po smrti jeho zakladatele Smila z Lichtenburka († 1269) do roku 1319, kdy jej získal Jindřich st. z Lipé. Rajmund z Lichtenburka (syn Smila) patřil k významným baronům českého království; v průběhu svého života držel několik významných královských úřadů a je také prvním známým moravským hejtmanem. Byl také spoluvlastníkem Brodu do roku 1319. Brod byl významným hornickým centrem na Českomoravské vrchovině, nicméně jeho význam od konce 13. století klesal. Příspěvek se zabývá I komplikovaným majetkoprávním vývojem Brodu po smrti Smila z Lichtemburka stejně jako vývojem samotného města v období 1269–1319.

Článek sleduje osudy Konráda z Friedberka během jeho biskupského úřadu v Olomouci v rámci širších mocensko-politických událostí 40. let 13. století. I po Konrádově sesazení z biskupského stolce nepřestal hrát tento prelát roli v politickém dění, konkrétně vystoupil při povstání markraběte Přemysla proti králi Václavu I. v letech 1248/1249. Až do smrti nepřestal odkazovat na svou někdejší biskupskou hodnost.

Kapitola zkoumá nepříliš známý šlechtický rod s predikátem “z Osova”, který náleží do rodového společenství Ronovců. Jindřich z Ronova a Přibyslavi († mezi 1317 a 1329) získal panství kolem dnešní Osové Bítýška a jeho syn Jindřich založil rodovou linii píšící se podle hradu Osov. Díky četným smlouvám kolem roku 1366 můžeme velmi podrobně zrekonstruovat podobu panského dominia kolem hradu Osov a poddanského města Osová Bítýška, což není pro tuto dobu příliš časté. Zmiňované majetkové transakce nevyšly zcela tak, jak byly zamýšleny. Po smrti Jindřicha z Osového a jeho syna Hynka krátce po roce 1366 bylo nakonec celé dominium uděleno jako léno moravským markrabětem Janovi staršímu z Meziříčí v roce 1373.

Markvart z Dobromilic patřil k příslušníkům moravské nižší šlechty. Důležité je, že dlouhodobě zastával úřad hofmistra na dvoře (arci)biskupa Alberta ze Šternberka, tedy vysokého církevního představitele a důležitého rádce a diplomata Karla IV. Z dochovaných pramenů je možné rekonstruovat Markvartovo rodinné zázemí a stručně vymezit jeho pozemkovou držbu. Větší část jeho dospělého života byla spojena s Albertem ze Šternberka, na jehož dvoře fungoval jako hofmistr až do Albertovy smrti († 1380). Není možné přesně popsat složení a fungování Albertova dvora, nicméně lze zachytit jeho nejvýznamnější představitele. Ti buď přímo drželi dvorské úřady, či se pravidelně vyskytují ve svědečných řadách Albertových listin a často je zachycujeme při plnění specifických úkolů pro Alberta. Nejčastěji se však objevuje jméno Markvarta z Dobromilic, kterého lze pravidelně doložit v Albertově okolí i při jeho častých cestách za hranice českého království, výjimečně i při plnění jiných úkolů, které se přímo netýkaly jeho úřadu. Na základě analogií lze tvrdit, že úřad hofmistra patřil z hlediska organizace středověkých dvorů k nejvýznamnějším a že v ideálním případě vyžadoval neustálou fyzickou přítomnost hofmistra v blízkosti svého pána. Po smrti Alberta se Markvart prakticky vytrácí z písemných pramenů a nelze zjistit jméno jeho manželky ani dětí.

Smil of Lichtenburg († 1269) was one of the most important noblemen of the Kingdom of Bohemia. The paper focuses on his career at the court of Ottokar II. Firstly, Smil’s ancestry and early career (before Ottokar became the King) as well as the character of his landed properties is investigated. The paper then focuses on the self-presentation of Smil of Lichtenburg, which was rooted in the chivalric ethos and also emphasized his noble status as a baron; all of this (chivalry and high status) is also clear from the last type of his seal. Next his battle experience is investigated. Smil took part in a major battle (Kressenbrunn 1260), a crusade (1254/55), minor skirmishes (Laa an der Thaya 1246), even unsuccessful campaigns (Mühldorf 1257). In the las part Smil’s position at the court of Ottokar II is investigated. Their personal relation was probably not very warm since Smil took part in Ottokar’s insurrection against his father in 1248/49 at the side of “the old King” Wenceslas I against the future king. Even though Smil did not hold any office at the time of the reign of Ottokar II, he was very frequently at the court of the king and his large landed properties were never seizes. Maybe the best way of describing Smil’s position at the court is that of a role-play. Smil played the part of a knightly courtier and Ottokar posed as a good king respecting his noble baron, no matter their personal attitudes to each other.

Smil z Lichtenburka († 1269) patřil bezesporu mezi nejmocnějsi ceske velmože 13. věku. Původem byl vysoce urozený, patřil do mocneho rodoveho spolecenstvi Ronovců, jehož přislusnici ve svem erbu nosili dvě zkřižene cerne ostrve na zlatem poli. Smil z Lichtenburka byl přimým ucastnikem mnoha bitev a to jak ve službach krale Vaclava I., tak i jeho syna Přemysla Otakara II. a dokonce se ucastnil i jedne křižove výpravy. Smil z Lichtenburka nebyl jen valecnikem, casto býva oznacovan za nejbohatsiho slechtice 13. stoleti. Za tuto pověst vděci zejmena střibrnemu bohatstvi dnesniho Havlickobrodska, ktere mu tehdy patřilo. Je považovan i za spoluzakladatele hned dvou cisterciackých klasterů - ve Žďaru nad Sazavou a v Pohledu. Vsechny tyto stranky života významneho slechtice kniha mapuje, nicmeně výsledky badani ne vždy zcela odpovidaji původnim předpokladům...

Kniha se snaži postihnout siť vzajemných vztahů mezi venkovany, měsťany a nižsimi slechtici na historickem Caslavsku (tedy v bývalem hradskem obvodu a později kraji) do vypuknuti husitských valek. Výchozim bodem výzkumu se stal vilemovský klaster a jeho mocenske vazby, ktere po sobě zanechaly relativně dostatecne množstvi pisemných pramenů. Pro studium venkovskeho obyvatelstva byl využit zejmena urbař pohledskeho klastera cisterciacek z pocatku 14. stoleti. V připadě měsťanů kniha mapuje osudy významneho brodskeho rychtaře z druhe poloviny 13. stoleti Wernera Rybaře. Znacna pozornost byla věnovana okruhu nižsi slechty v okoli vilemovskeho klastera. Dochovaný pramenný material umožnil vcelku podrobnou analýzu fungovani vilemovskeho klastera a vývoje jeho klientely zejmena ve 14. stoleti.

Albert of Sternberg was a member of an important Moravian and Bohemian noble family ‒ the Sternbergs ‒ and a prominent courtier and counsellor to Emperor Charles IV. This paper investigates Albert’s bishopric in Schwerin (1356–1364) in detail for the first time. Albert became the Bishop of Schwerin at an early age by a papal provision at Charles IV’s request in 1356. The diocese was indebted at that time and the key­-properties of the bishopric were controlled by members of the von Bülow noble­-house. After a long struggle, Albert managed to negotiate a compromise with von the Bülows. Albert only visited his bishopric twice; he controlled his diocese remotely through vicars general. Albert and his vicars general resided most frequently in Rostock; he only managed to gain control over Schwerin and the rest of the bishopric at the end of his episcopate. Albert managed to stabilize the bishopric and helped Charles IV and his allies consolidate their power in northern Germany.

Příspěvek k dějinám olomoucké židovské obce v 1. polovině 15. století' Tomáš Somer, Katedra historie FF UP AbslTact: The paper Jocuses on the Junc tioning oj the Olomouc lewish community in the 1" ha/f oj the 15'h cen tury. Specia / attention is paid to conditions (especially those concerning interest rates) oj lewish loans in Mo ravia during this period. The artic/e presents a newly discove red charter issued in 1439 in Olomouc. which is now located in Wroc/av (PL). This resource records loans Jrom lews oJOlomouc. Te rms oj th is contract have been compared with other similar documents. On ly minimal number oj charters issued by deb tors as a confirmation oj their debts has been preserved. Terms oj lewish loans Jrom th is period were recorded in detail in relevant city books. Since the last quarter oj the 14'h cen tury the lewish loans in Northern Mo ravia had virtually the same conditions concerning interest rates; one groschen a week Jrom each borrowed mark oj silver or sixty groschens. The newly discovered charter Jurther conJirms this rule.

The paper focuses on the functioning of the Olomouc Jewish community in the 1st half oj the 15th century. Special attention is paid to conditions (especially those concerning interest rates) of Jewish loans in Moravia during this period. The article presents a newly discovered document issued in 1439 in Olomouc, which is now located in Wroclav (PL). This resource records a loan from an Olomouc Jew. Terms of this contract have been compared with other similar documents. Only minimal number of documents issued by debtors as a confirmation of their debts has been preserved. Terms of Jewish loans Jrom th is period were recorded in detail in relevant city books. Since the last quarter oj the 14th cen tury the Jewish loans in Northern Moravia had virtually the same conditions concerning interest rates; one groschen a week from each borrowed mark of silver (= 64 groschens) or sixty groschens. The newly discovered charter further confirms this rule.

V centru pozornosti této knihy stojí málo známý rod pánů z Ronova a Přibyslavi. Ten reprezentoval jednu z odnoží rozkošatělého rodového společenství Ronovců (erbu dvou černých zkřížených ostrví na zlatém štítě). Přestože dnes je rod prakticky neznámý, až do husitských válek patřili jeho příslušníci mezi vlivné pány působící jak v Čechách,k tak i na Moravě. Kniha se zaměřuje na vztah rodu k církvi a církevním institucím. Páni z Ronova a Přibyslavi, stejně jako ostatní významní šlechtici dané doby, mysleli na své posmrtné zaopatření, rodovou prezentaci a paměť a na tyto účely vynakládali poměrně značné prostředky. Kromě toho také drželi patronátní práva k mnoha kostelům. Kniha se snaží rozplést složité předivo vztahů, které spojovalo tento rod s církevním prostředím.