Pavel Bolina

Obraz Madony, snad již od časů markraběte Jana Jindřicha uchovávaný v románské kapli na hradním předpolí, jako by chtěl svojí skrytou dvojí tváří symbolizovat i dosud unikající podobu samotného středověkého hradu, rozpor mezi zdáním a skutečností. Setkáváme-li se s tímto proslulým dílem českého gotického malířství prostřednictvím reprodukcí na stránkách knih, obdivujeme především zdrženlivé a přece tak milostné kouzlo Matky Boží, zářící červeň jejího pláště, nádheru zlata a šperků. Tváří v tvář je však vjem zcela jiný-podoba Mariina tu působí znepokojivě odtažitě, nezúčastněnou chladnou a téměř lhostejnou krásou, která neponechává žádný prostor pro vzájemný kontakt. Je nepochybné, že neznámý mistr tu důraz překvapivě položil spíše na nebeský a božský původ Mariin než na její pozemský příběh-před námi není obraz zrozené ženy, vyvolené mezi všemi, ale Sofie, služebnice Logu, Královny vládnoucí s Kristem "od věků, prve nežli země byla". Tento rozpor mezi zprostředkovaným dojmem a skutečným vyzněním lze ale obrazně přenést i na prvotní podobu stavby, jehož je Madona nesporným ochranným paladiem, samotný hrad Veveří … Přesto, že Veveří náleží jako markraběcí hrad imponujících forem i rozsahu k nejvýznamnějším fortifikacím středověké Moravy, nebyly dosud jeho nejstarší stavební dějiny objasněny uspokojivým způsobem. Je tomu tak i proto, že v dobovém kontextu vynikající architektonické a stavebně-historické analýzy, provedené před téměř čtyřiceti lety D. Menclovou a zvláště F. Kašičkou, neznamenaly paradoxně počátek soustavného nepředpojatého studia objektu. Naopak, dalšímu bádání jako by někdy chyběla odvaha k vlastním nezávislým soudům. I velmi cenná, do dosavadních vývojových nárysů však nezapadající zjištění byla interpretována v tradičních intencích, určující zde byla zejména autorita D. Menclové. Až donedávna tak veškeré následné pokusy o vykreslení stavebního vývoje hradu ve středověku sledovaly s některými korekcemi víceméně výklad některé z obou výše zmíněných kapacit. V mnoha bodech se ovšem přitom již F. Kašička a D. Menclová diametrálně rozcházeli-vzpomenout lze kupříkladu rozdílnou dataci hradní kaple sv. Prokopa, oscilující mezi koncem 13. století a třetí čtvrtinou 14. věku, odlišné názory na dobu výstavby schodiště a klenutých prostor v břitové věži (druhá polovina 14. století nebo období kolem roku 1460), či konečně různé úsudky o stáří čelního opevnění předhradí, řazeného jednou opět do druhé poloviny 14. věku, jednou o celých sto let později. Přesto, že poslední roky přinesly určité snahy o syntézu dosavadních často protichůdných tvrzení, je zcela zřejmé, že další posun našich vědomostí o stavebních proměnách hradu ve 13.-16. století může přinést jen nový podrobný stavebně historický průzkum, doplněný o poznatky archeologie. Že i rozsahem malá akce tohoto druhu je schopna poskytnout zcela zásadní informace, prokázal nevelký archeologický průzkum, který dnes již zvěčnělá Z. Himmelová se svými spolupracovníky realizovala roku 2000 ve střední a jihovýchodní části hradního jádra (Himmelová 2001). Nové etapě studia stavební podoby hradu Veveří ve středověku by však současně měla předcházet bilance stávajících poznatků a vyhodnocení existujících názorových diferencí, umožňující co nejefektivnější směrování dalšího výzkumu na významově podstatné, stěžejní problémové okruhy. Předložený příspěvek je orientován právě tímto směrem, vedle pokusu o přehled dosavadního bádání, rozčleněného do tří základních chronologických etap, však v závěrečném čtvrtém oddílu usiluje rovněž o vlastní interpretaci a nastiňuje možná řešení některých dosud otevřených otázek. Stranou jsou

"Per transversum montis Scalicze"-k interpretaci pozůstatků starých cest na katastru Dolan u Olomouce ve světle rozhraničovací dohody dolanského kláštera a olomoucké kapituly z roku 1404 PAVEL BOLINA Každý, kdo jede z Dolan u Olomouce do Jívové, si nemůže nepovšimnout výrazných terénních útvarů přibližujících se až k dnešní silnici a to zvláště při jejím nejobtížnějším úseku, strmém stoupání k tzv. Horní boudě mezi Véskou a Jívovou. Místy odlesněný terén na západ od komunikace je rozbrázděn řadou výrazných paralelních rýh jevících se jako systém příkopů a valů. Při bližším ohledání zjistíme shluk lineárních depresí, rozebíhají-cích se a zase sbíhajících, jdoucích přes sebe, ztrácejících se a opět se objevujících, které více či méně sledují směr silnice. Území s největší koncentrací zmíněných jevů zde tvoří asi jeden kilometr dlouhý pás o šířce od 120 do 150 metrů. Jedná se o terénní útvary natolik výrazné, že řadu z nich schématicky zachycuje v pří­ slušných místech mapový list základní (tzv. vojenské) mapy 1:10 000 z roku 1964 nesoucí označení M-33-83-D-C-4.' Vztah některých "příkopů" k okolnímu terénu (nesledují spád-nici) jednoznačně popírá možnost jejich vzniku v přímém důsledku vodní eroze-musí se tedy jednat o jev ve své podstatě antropogenní. Dosahuje-li však hloubka nejvýraznějších útvarů pět až šest metrů (obr. 1), nelze je spojovat s obděláváním zemědělské půdy. Terénní konfigurace navíc vylučuje i směr úvah, který by se záležitost snažil vysvětlovat jako forti­ fikační prvky (příkopy by musely více sledovat běh vrstevnic; šlo-li by o približovací záko­ py obléhatelů, nesměřovaly by zase k žádnému relevantnímu opevnění, či alespoň místu ve Obr. 1. Čtyři metry hluboký úvoz v nadmořské výšce 480 metrů asi 170 m severozápadní od silnice k Horní boudé (foto autor). 93

Okolnost, že poslední detailn jší práce k problematice desátk v eských zemích 1 se do kala výrazn jší reakce až po ad let z pera Davida Kalhouse, 2 není vzhledem k významu tématu píliš pot šující. Ovšem tématu desátk se jmenovaný autor spíše jen dotknul n kolika kritickými poznámkami, což by bylo vcelku pochopitelné pro asopisecký lánek pokoušející se obejmout téma církevní správy v eských zemích v raném stedov ku, kdyby st žejní ást textu nebyla základem píslušné ásti analogické kapitoly mnohem obsažn jší publikace, kterou David Kalhous vydal o n kolik let díve v anglické jazykové mutaci, 3 kde bylo možné o ekávat, že desátk m se dostane podrobn jšího zpracování. Že taková prezentace výsledk eského bádání o desátkové problematice nebyla adekvátní jejímu významu, a že ne vždy David Kalhous správn pochopil to, k emu se vyjadoval, se pokusím vysv tlit v následujících ádcích. V práci z roku 2005 jsem se mimo jiné pokusil ukázat, že šestidenárový desátek placený biskupovi nevznikl vy len ním z Kosmou popisovaného desátku obilného. P vod obou dávek byl podle mého názoru odlišný, o obilném jsem vyslovil pedpoklad, že pedstavoval obecný církevní desátek, který se v fi echách vybíral (neznámo od jaké doby) již ped založením pražského biskupství, zatímco šest denár pro biskupa za alo být vybíráno až po založení pražského biskupství. 4 Zcela v protikladu k této koncepci ve svých výše uvedených pracích David Kalhous tvrdí, že záv rem jím kritizovaného mého lánku bylo " placení církevního desátku v eských zemích až po té, co to kníže naídil a co jím nahradil jiné povinnosti, které

Josef Dufek ve své studii (Dufek 2017) záslužně publikuje výsledky dlouholetých povrchových sběrů na ostrožně obtékané Humenským potokem při jeho soutoku s Berounkou, které výrazně posunují poznání lokality, nicméně se musíme stručně vyjádřit k jeho poněkud jednostranné a přinejmenším ukvapené interpretaci útvarů, které se v daných místech vyskytují.

Abstrakt: Existuje jen málo jednoznačně nedokončených staveb hradů z druhé poloviny 13. století. I když lokality tohoto druhu většinou zůstávají bez výraznějších archeologických nálezů, či dokonce zděných kon-strukcí, je opuštění staveniště samo o sobě jevem, který si zasluhuje pozornost. Téměř vždy postrádáme písemné prameny zdůvodňující marné vynaložení prostředků i lidské práce, a tak se badatelé uchylují k ne-přímým informacím, z nichž na prvním místě stojí zprávy o majetkových transakcích (prodej či připojení dotyčného území k většímu celku), nebo úvahy o osobních důvodech na straně stavebníka (smrt, přesídlení apod.). K zajímavým výsledkům ale také může vést průzkum starých cest, pokud se podaří zjistit, jaké komu-nikační souvislosti měla nedokončená hradní stavba. Klíčová slova: raný a vrcholný středověk-staré cesty-hrady-Sebranice-Svitávka-Kunštát-páni z Holštejna. An unfinished castle at Hradisko (Blansko district) in the light of research into old routes around Svitávka Abstract: There are few definitely unfinished castle constructions dating from the second half of the 13th century. Although the locations of this kind typically yield scarce archaeological evidence, or even masonry structures, the deserted construction sites are phenomena deserving attention. Invariably, there exist no written sources explaining the futile building activity and human work; as a result, researchers use indirect information, the most important being property transactions reports (sale or the affiliation of the site to a larger unit), as well as reflections on the personal reasons on the part of the investor (death, reloca-tion, etc.). Further interesting results might come from the investigation of old routes provided it is possible to disclose the communication connections of the particular unfinished castle.

Byl hrad Svojanov u Poličky posledním centrem tzv. úsobrnské provincie? (Příspěvek k historii moravsko-českého pomezí II.) " …vrátil se potom (Záviš) do Čech, a přiváděje s sebou svou novou manželku (Alžbětu, sestru uherského krále), usadil ji k dočasnému pobytu na hradě, který se jmenuje »Vurstenberg«. Ona pak tam prodlévajíc podle obvyklého způsobu manželky žijící s mužem shledala, že početím obtěžkala, a když se naplnil čas k porodu, porodila plod, jejž počala... ". Uvedená, mezi roky 1305-1314 napsaná slova, kterými si opat zbraslavského kláštera Otta v duchu úsloví o pýše předcházející pádu připravoval půdu k vylíčení neslavného konce Záviše z Falkenštejna, jedné z nejrozpornějších postav doby posledních Přemyslovců, k roku 1287 poprvé zaznamenávají Svojanov v písemných pramenech, a to přímo ve středu událostí tehdy hýbajících českým královstvím. 1 Další a až do druhého desetiletí 14. století poslední zmínka o Svojanově se objevuje roku 1289, když s hradem a blízkým městem Poličkou nedlouho před Závišovou popravou počítal král Václav II. při seskupování zvláštní, od Zábřeha až po Skuteč sahající državy, která se měla stát samostatným lénem míšeňského markraběte Fridricha Malého. 2 Když však předtím na podzim roku 1285 král Václav uděloval Závišovi a jeho synu Ješkovi Poličku a Lanškroun s hradem Lanšperkem, nebyla o Svojanově ani zmínka. 3 To patrně vedlo Augusta Sedláčka, aby možného stavebníka viděl v samotném Závišovi, ač na druhou stranu, vědom si mezerovitosti pramenů, připouštěl založení hradu i králem Václavem I. před rokem 1253. 4 Dnes se naproti tomu nepochybuje, že Svojanov vznikl za Přemysla Otakara II. v době okolo roku 1265, v souvislosti s lokací města Poličky. 5 Zmíněné nejstarší zprávy o Svojanově svým poněkud romantickým nádechem jakoby odrazovaly od uchopení problematiky v širších souvislostech, zejména ve vztahu založení hradu k proměnám sídelní struktury této odlehlé končiny, jejíž poznání přes různá omezení dnes stojí na vcelku solidních základech. 6 Na mysli zde vyvstává příklad severočeského hradu Bezdězu, jehož úlohu ve vnitřní politice a hospodářských snahách krále Přemysla Otakara II. vynikajícím způsobem ukazuje již čtvrt století stará modelová studie Josefa Žemličky, které novější poznatky jenom přidávají na konturách. 7 Příspěvek zde prezentovaný si zdaleka nemůže klást za cíl překonat pomyslnou laťku. Rozdílná východiska, z nichž v neposlední řadě stojí výrazné specifikum Svojanova (poloha při zemské stezce nedaleko česko-moravské hranice), zde vedou k uplatnění jiného přístupu, který-ač v některých závěrech jistě ne nezpochybnitelný-má ukázat, do jak netušeně širokých sídelně historických souvislostí se tato lokalita dostává při pohledu zpoza moravské strany hranice.

Keywords Abstract medieval paths hollow ways Cosmas' chronicle Osek Mountain thoroughfare/path Medieval Prague Hinterland The purpose of this paper was to verify the location of Osek Mountain mentioned in Cosmas' Chronicle in the first quarter of the 12 th century and the use of data from the text of the chronicle and charters from Zbraslav Monastery from the 14 th century for analysis of the route of the path in the respective area. Authors of the article conducted a large surface research and tried to briefly describe the development of the network of paths in the southwestern vicinity of Prague; they specifically focused on the reconstruction of the route of the early medieval long-distance path to South Bohemia which passed over Osek Mountain after wading the river Berounka in a difficult spot.

NAŠE INTERPRETACE JEVŮ A UDÁLOSTÍ Z DOB DÁVNO MINULÝCH postrádají základní korektiv, možnost konfrontace s tehdejší realitou. Je proto třeba neustále připomínat, že kaž-dý názor je vždy poplatný době svého vzniku a může proto skutečnost refl ektovat jen do určité míry. Úplný a pravdivý obraz zkoumaného subjektu nezískáme nikdy – naše představy jej obklopují jako jakási jeho obálka; ta obrazně o svém obsahu vypovídá tím více, čím více je potrhaná. Tomu bychom měli rozumět tak, že jedi-ný ustálený a široce akceptovaný závěr může být skutečnosti vzdálenější než proti-chůdné a zdánlivě neslučitelné názory různých autorů. Takový přístup lze dobře uplatnit u severomoravského hradu Potštátu, z vlasti-vědné literatury známého většinou pod jménem Puchart. Lokalitě v posledním dvace-tiletí věnoval pozornost zejména Miroslav Plaček, který jako první upozornil na sku-tečnost, že se jedná o dvojhrad – dva hrady vzdálené od sebe asi sto metrů (). Uvedený autor také předložil solidní zamě-ření celého areálu. S odkazem na jeho práce lze jinak nezbytný popis hradu i přehled nejdůležitějších písemných pramenů podstatnou měrou redukovat a zmínit jen jisté možnosti odlišné interpretace některých útvarů. Tyto rozdíly ovšem netvoří vlastní předmět předkládaného příspěvku. Pozornost bude upřena jiným směrem, přede-vším na ty aspekty lokality, v nichž vynikne její role jako historického pramene. Hrad Potštát leží v Oderských vrších, přibližně v jedné třetině cesty z města Pot-štátu do 12 km vzdálených Hranic na Moravě. Z počátku mělká údolí zdrojnic říčky Veličky se zde do náhorní roviny již zařezávají hlubokými kaňony, jejichž strmé sva-hy nad soutokem Kouteckého potoka a Veličky vymezují široce rozevřenou ostrož-nu s asi 250 m dlouhým skalnatým, k jihovýchodu klesajícím hřebenem na opyši (obr. 1; k morfologii Oderských vrchů viz Czudek 1988). Samostatné hradní stavby, které mezi sebou mají výškový rozdíl téměř 30 m, vznikly u horního konce hřbetu (asi 440 m n. m.) a zhruba uprostřed jeho délky (asi 410 m n. m.). Níže položená fortifi kace se opřela o původně snad přirozenou průrvu skalna-tého hřbetu, z níž se stal 25 m široký šíjový příkop, hluboký 10–15 m. Průrvu na ji-hovýchodě vymezoval rozeklaný skalnatý blok, který přecházel ve spočinek hřbetu, dotvořený stavebníkem hradu do plošiny 8 m široké a asi 25 metrů dlouhé (obr. 2; 6: 12). V čele plošiny se nad skalní stěnou příkopu tyčila hlavní obranná stavba hra-du, věž patrně pravoúhlého půdorysu (Durdík – Bolina 2001, 104–105). M. Plaček tento prvek hradní dispozice vždy pokládal za krátkou štítovou zeď silnou 6,5 m,