Pavel Bolina

Obraz Madony, snad již od časů markraběte Jana Jindřicha uchovávaný v románské kapli na hradním předpolí, jako by chtěl svojí skrytou dvojí tváří symbolizovat i dosud unikající podobu samotného středověkého hradu, rozpor mezi zdáním a skutečností. Setkáváme-li se s tímto proslulým dílem českého gotického malířství prostřednictvím reprodukcí na stránkách knih, obdivujeme především zdrženlivé a přece tak milostné kouzlo Matky Boží, zářící červeň jejího pláště, nádheru zlata a šperků. Tváří v tvář je však vjem zcela jiný-podoba Mariina tu působí znepokojivě odtažitě, nezúčastněnou chladnou a téměř lhostejnou krásou, která neponechává žádný prostor pro vzájemný kontakt. Je nepochybné, že neznámý mistr tu důraz překvapivě položil spíše na nebeský a božský původ Mariin než na její pozemský příběh-před námi není obraz zrozené ženy, vyvolené mezi všemi, ale Sofie, služebnice Logu, Královny vládnoucí s Kristem "od věků, prve nežli země byla". Tento rozpor mezi zprostředkovaným dojmem a skutečným vyzněním lze ale obrazně přenést i na prvotní podobu stavby, jehož je Madona nesporným ochranným paladiem, samotný hrad Veveří … Přesto, že Veveří náleží jako markraběcí hrad imponujících forem i rozsahu k nejvýznamnějším fortifikacím středověké Moravy, nebyly dosud jeho nejstarší stavební dějiny objasněny uspokojivým způsobem. Je tomu tak i proto, že v dobovém kontextu vynikající architektonické a stavebně-historické analýzy, provedené před téměř čtyřiceti lety D. Menclovou a zvláště F. Kašičkou, neznamenaly paradoxně počátek soustavného nepředpojatého studia objektu. Naopak, dalšímu bádání jako by někdy chyběla odvaha k vlastním nezávislým soudům. I velmi cenná, do dosavadních vývojových nárysů však nezapadající zjištění byla interpretována v tradičních intencích, určující zde byla zejména autorita D. Menclové. Až donedávna tak veškeré následné pokusy o vykreslení stavebního vývoje hradu ve středověku sledovaly s některými korekcemi víceméně výklad některé z obou výše zmíněných kapacit. V mnoha bodech se ovšem přitom již F. Kašička a D. Menclová diametrálně rozcházeli-vzpomenout lze kupříkladu rozdílnou dataci hradní kaple sv. Prokopa, oscilující mezi koncem 13. století a třetí čtvrtinou 14. věku, odlišné názory na dobu výstavby schodiště a klenutých prostor v břitové věži (druhá polovina 14. století nebo období kolem roku 1460), či konečně různé úsudky o stáří čelního opevnění předhradí, řazeného jednou opět do druhé poloviny 14. věku, jednou o celých sto let později. Přesto, že poslední roky přinesly určité snahy o syntézu dosavadních často protichůdných tvrzení, je zcela zřejmé, že další posun našich vědomostí o stavebních proměnách hradu ve 13.-16. století může přinést jen nový podrobný stavebně historický průzkum, doplněný o poznatky archeologie. Že i rozsahem malá akce tohoto druhu je schopna poskytnout zcela zásadní informace, prokázal nevelký archeologický průzkum, který dnes již zvěčnělá Z. Himmelová se svými spolupracovníky realizovala roku 2000 ve střední a jihovýchodní části hradního jádra (Himmelová 2001). Nové etapě studia stavební podoby hradu Veveří ve středověku by však současně měla předcházet bilance stávajících poznatků a vyhodnocení existujících názorových diferencí, umožňující co nejefektivnější směrování dalšího výzkumu na významově podstatné, stěžejní problémové okruhy. Předložený příspěvek je orientován právě tímto směrem, vedle pokusu o přehled dosavadního bádání, rozčleněného do tří základních chronologických etap, však v závěrečném čtvrtém oddílu usiluje rovněž o vlastní interpretaci a nastiňuje možná řešení některých dosud otevřených otázek. Stranou jsou

"Per transversum montis Scalicze"-k interpretaci pozůstatků starých cest na katastru Dolan u Olomouce ve světle rozhraničovací dohody dolanského kláštera a olomoucké kapituly z roku 1404 PAVEL BOLINA Každý, kdo jede z Dolan u Olomouce do Jívové, si nemůže nepovšimnout výrazných terénních útvarů přibližujících se až k dnešní silnici a to zvláště při jejím nejobtížnějším úseku, strmém stoupání k tzv. Horní boudě mezi Véskou a Jívovou. Místy odlesněný terén na západ od komunikace je rozbrázděn řadou výrazných paralelních rýh jevících se jako systém příkopů a valů. Při bližším ohledání zjistíme shluk lineárních depresí, rozebíhají-cích se a zase sbíhajících, jdoucích přes sebe, ztrácejících se a opět se objevujících, které více či méně sledují směr silnice. Území s největší koncentrací zmíněných jevů zde tvoří asi jeden kilometr dlouhý pás o šířce od 120 do 150 metrů. Jedná se o terénní útvary natolik výrazné, že řadu z nich schématicky zachycuje v pří­ slušných místech mapový list základní (tzv. vojenské) mapy 1:10 000 z roku 1964 nesoucí označení M-33-83-D-C-4.' Vztah některých "příkopů" k okolnímu terénu (nesledují spád-nici) jednoznačně popírá možnost jejich vzniku v přímém důsledku vodní eroze-musí se tedy jednat o jev ve své podstatě antropogenní. Dosahuje-li však hloubka nejvýraznějších útvarů pět až šest metrů (obr. 1), nelze je spojovat s obděláváním zemědělské půdy. Terénní konfigurace navíc vylučuje i směr úvah, který by se záležitost snažil vysvětlovat jako forti­ fikační prvky (příkopy by musely více sledovat běh vrstevnic; šlo-li by o približovací záko­ py obléhatelů, nesměřovaly by zase k žádnému relevantnímu opevnění, či alespoň místu ve Obr. 1. Čtyři metry hluboký úvoz v nadmořské výšce 480 metrů asi 170 m severozápadní od silnice k Horní boudé (foto autor). 93

Okolnost, že poslední detailn jší práce k problematice desátk v eských zemích 1 se do kala výrazn jší reakce až po ad let z pera Davida Kalhouse, 2 není vzhledem k významu tématu píliš pot šující. Ovšem tématu desátk se jmenovaný autor spíše jen dotknul n kolika kritickými poznámkami, což by bylo vcelku pochopitelné pro asopisecký lánek pokoušející se obejmout téma církevní správy v eských zemích v raném stedov ku, kdyby st žejní ást textu nebyla základem píslušné ásti analogické kapitoly mnohem obsažn jší publikace, kterou David Kalhous vydal o n kolik let díve v anglické jazykové mutaci, 3 kde bylo možné o ekávat, že desátk m se dostane podrobn jšího zpracování. Že taková prezentace výsledk eského bádání o desátkové problematice nebyla adekvátní jejímu významu, a že ne vždy David Kalhous správn pochopil to, k emu se vyjadoval, se pokusím vysv tlit v následujících ádcích. V práci z roku 2005 jsem se mimo jiné pokusil ukázat, že šestidenárový desátek placený biskupovi nevznikl vy len ním z Kosmou popisovaného desátku obilného. P vod obou dávek byl podle mého názoru odlišný, o obilném jsem vyslovil pedpoklad, že pedstavoval obecný církevní desátek, který se v fi echách vybíral (neznámo od jaké doby) již ped založením pražského biskupství, zatímco šest denár pro biskupa za alo být vybíráno až po založení pražského biskupství. 4 Zcela v protikladu k této koncepci ve svých výše uvedených pracích David Kalhous tvrdí, že záv rem jím kritizovaného mého lánku bylo " placení církevního desátku v eských zemích až po té, co to kníže naídil a co jím nahradil jiné povinnosti, které