Michael Buban

Teorie sedmi vrcholů vlivu má kořeny v křesťanském restoracionismu druhé poloviny 20. století a od roku 2000 zaujímá důležité místo ve strategii Nové apoštolské reformace (NAR) na přeměnu společnosti. Přináší významné posuny v eklesiologii, eschatologii a misiologii NAR, avšak stojí na chatrných exegetických základech a není schopna dostát svým velkolepým slibům.

Běžnou představou o vztahu Nového zákona ke Starému je, že Nový zákon vykládá Starý. Toto domnění se zakládá na několika souběžných faktech. Za prvé, Nový zákon používá některé starozákonní pasáže způsobem, který při jejich prostém historickém čtení není zřejmý,1 a to zvláště za účelem vysvětlení osoby a díla Ježíše Krista. Za druhé, Nový zákon opakovaně apeluje na ten Starý jako na inspirovaný (2Pt 1,21) výchovný prostředek (Ga 3,24) a kritérium rozsuzování (Žd 4,12) užitečné k učení a k výchově (2Tm 3,16) a to do té míry, do jaké se vztahuje ke Kristu a čte s ohledem na Něj (J 5,39; Sk 8,35). Za třetí, pokud Nový zákon neupřesňuje význam Starého zákona pro církev, na základě čeho se můžeme domnívat, že se nemusíme stát židy, abychom se mohli stát křesťany? Nebo, máme-li otázku položit opačně, jaký by pro nás, původem pohany, měl bez Nového zákona Starý zákon smysl?