Katia Ricciarelliová
| Katia Ricciarelliová | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Narození | 18. ledna 1946 (78 let) Rovigo |
| Žánry | opera |
| Povolání | operní pěvkyně a filmová herečka |
| Nástroje | hlas |
| Hlasový obor | soprán |
| Vydavatelé | RCA Red Seal Philips Records Deutsche Grammophon EMI Classics Columbia Records |
| Ocenění | komandér Řádu umění a literatury (1996) velkodůstojník Řádu zásluh o Italskou republiku Zlatá medaile italského Řádu za zásluhy o kulturu a umění |
| Manžel(ka) | Pippo Baudo (1986–2007) José Carreras |
| Web | www |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Katia Ricciarelliová (celým původním jménem Catiuscia Maria Stella Ricciarelli, * 16. ledna 1946, Rovigo) je italská operní pěvkyně, sopranistka. Vynikala jasným sopránem s čistými pianissimy, který ji předurčoval do lyrických rolí italského nebo francouzského belcantového repertoáru, a v nich byla v 70. letech hvězdou světových scén. Pokusy o zvládnutí těžších partů ale přispěly ke zhoršení kvality jejího hlasu, až musela svou kariéru ukončit. Začala se tedy věnovat filmovému nebo divadelnímu herectví.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodila se do chudých poměrů a vyrostla v Bassanellu s matkou a dvěma staršími sestrami bez otce, který se dobrovolně přihlásil na sovětskou frontu.[1] Vystudovala konzervatoř v Benátkách, vyučoval ji pěvec Iris Adami Corradetti.[2] Zvítězila v soutěži italské asociace operních umělců Aslico v Miláně a na základě toho debutovala v divadle, v říjnu 1969 v Mantově zpívala v Pucciniho Bohémě.[3] O rok později v Parmě vystoupila v Trubadúrovi a její účinkování v Cherubiniho Anakreonovi v Sieně jí přineslo velký úspěch.
V roce 1970 zvítězila ve Verdiho soutěži v Parmě[2] a o rok později v mezinárodní televizní soutěži Voci verdiane (Verdiovské hlasy).[3] O rok později zažila svůj americký debut v Chicagu v roli Lucrezie ve Verdiho opeře I due Foscari. V 70. a 80. letech patřila k nejvyhledávanějším protagonistkám lyrických rolí v italských operách. Dostala se na přední světové scény (1974 – Královská opera Londýn, 1975 – Metropolitní opera New York atd.[4]). V roce 1976 poprvé zpívala v La Scale v Pucciniho Sestře Angelice.[2][pozn 1] Několikrát zpívala také v Československu, např. na festivalech Smetanova Litomyšl[5] nebo Pražské jaro.[6] Vystupovala s Lucianem Pavarottim, José Carrerasem, Plácidem Domingem nebo Ruggerem Raimondim a v Bruselu i s vysněným Mariem del Monakem.[3] Z dirigentů často spolupracovala s Herbertem von Karajanem, Colinem Davisem, Claudiem Abbadem. Karajanovy nahrávky oper s Ricciarelliovou měly velký úspěch, slavný dirigent ji ale na druhou stranu také vedl k těžkým rolím, které poškodily její hlas.[2]
Ten se v 90. letech zhoršil natolik, že se dočkala nejednou nepříznivého přijetí od kritiky i od publika, a postupně proto operní dráhu opustila. Věnovala se písňovému repertoáru nebo lehčím žánrům.[1]
V roce 2001 kandidovala do parlamentu za stranu Evropská demokracie, zvolena ale nebyla.[3] Po roce 2000 hrála také v několika filmech a televizních seriálech (za film La seconda notte di nozze získala Stříbrnou stuhu za výkon ve vedlejší roli)[7] a vystupovala také na činoherní divadelní scéně.[3]
V roce 1986 se vdala za televizního moderátora Pippa Bauda,[1] ale po 18 letech se rozvedli. Žije v Bardolinu u Verony.[3]
Repertoár
[editovat | editovat zdroj]Její repertoár zahrnoval zejména role v italských operách (Verdiho, Pucciniho, Donizettiho, Rossiniho či Belliniho). Zpívala ale také např. Donnu Annu v Mozartově Donu Giovannim, Micaëlu v Bizetově Carmen, Markétku v Gounodově Faustovi a Markétce, Manon ve stejnojmenné opeře Massenetově a další. Z Wagnerových oper nastudovala Elsu v Lohengrinovi. V menší míře, ale přece se věnovala i operetě (Lehárovy operety Eva a Veselá vdova). Věnovala se také bohatě koncertní činnosti.
Za svůj vzor označuje Renatu Tebaldiovou.[3]
Ohlasy
[editovat | editovat zdroj]Její hlas vynikal krásou a jasností, jak napsala Anne Feeneyová, byl to „zářivý lyrický soprán s ojediněle sladkým témbrem“.[2] K jejímu úspěchu ale přispěl i její půvab, světlé vlasy a modré oči.[3] Kritik Michelangelo Zurletti ji v roce 1987 označil za „ideální Desdemonu“,[3] Alan Blyth o ní napsal do Groveova slovníku: „Její živý a vřelý hlas zdůrazňovalo pravdivé a přitažlivé herectví“.[4]
Osvědčila se v lyrických rolích, méně už pak v postavách heroických (Aida, Tosca, Turandot).[4] Její snaha o zvládnutí podobných partů pak vedlo ke zhoršení kvality jejího hlasu ve výškách i středních polohách a k problémům s přesnou intonací.[2]
Složitou pozici měla po celou kariéru na scéně milánské La Scaly. Už od prvního vystoupení tam měla příznivce i odpůrce a v roce 1989 ji publikum vybučelo v roli Luisy Millerové ještě dřív, než začala zpívat.[3] Tehdy proklela diváky přímo z jeviště.[1] Už v roce 1983 se ale dočkala podobné reakce po selhání hlasu v londýnské Covent Garden.[1]
V roce 1994, k 25 letům své umělecké činnosti, obdržela Řád zásluh o Italskou republiku II. stupně (velkodůstojník) a ve Vídni prestižní titul Komorní pěvkyně (Kammersängerin).[8]
Diskografie
[editovat | editovat zdroj]Její zpěv je zaznamenán na velkém množství zvukových i audiovizuálních nahrávek. Ze studiových operních kompletů jsou to např. (vždy hlavní role):
- G. Puccini: Sestra Angelika, RCA, 1972
- G. Verdi: Simon Boccanegra (s Pierem Cappuccillim, Plácidem Domingem, Ruggerem Raimondim), RCA, 1973
- Ch. Gounod: Faust (s José Carrerasem a Hermannem Preyem, dir. Herbert von Karajan), Deutsche Grammophon, [1977]
- G. Puccini: Bohéma (s Carrerasem, dir. Colin Davis), DECCA, 1979
- G. Verdi: Luisa Millerová (s Domingem, Renato Brusonem, Jelenou Obrazcovovou, dir. Lorin Maazel), Deutsche Grammophon, [1979]
- G. Verdi: Trubadúr (s Carrerasem, Jurijem Mazurokem, dir. Davis), DECCA, 1980
- G. Puccini: Tosca (s Carrerasem, Raimondim, dir. Karajan), Deutsche Grammophon, 1981
- G. Verdi: Aida (s Domingem, Obrazcovovou, Nikolajem Giaurovem, dir. Claudio Abbado), Deutsche Grammophon, 1981
- G. Puccini: Turandot (s Domingem, Barbarou Hendricksovou, Raimondim, dir. Karajan), Deutsche Grammophon, [1981]
- G. Verdi: Don Carlos (s Domingem, Raimondim, Lucií Valentiniovou Terraniovou, dir. Abbado), Deutsche Grammophon, 1983
- G. Verdi: Nápoj lásky (s Carrerasem, Leo Nuccim), Philips, 1984
- A. Boito: Mefistofeles (s Raimondim, Carrerasem, dir. Abbado), Deutsche Grammophon, 1987
Nahrána je také celá řada záznamů jevištních představení, nebo např. jejích účinkování v sólových partech církevních kompozic. Feeneyová vyzdvihuje její výkon v kompletní nahrávce opery Jezerní paní (Sony).[2]
Z audiovizuálních nahrávek se vymyká Verdiho Otello, ve kterém po boku Plácida Dominga ztvárnila Desdemonu ve filmové režii Franca Zeffirelliho.[8]
Po roce 1995 je její hlas zaznamenán na několika cross-overových nahrávkách (např. na Quartetto d'archi zpěváka a kytaristy Edoarda Bennata nebo na nahrávkách smyčcového kvarteta Solis).[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f Katia Ricciarelli [online]. Biografie Online, [2014]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ a b c d e f g FEENEY, Anne. Katia Ricciarelli [online]. All Music, [2014]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j Katia Ricciarelli [online]. Corriere della Sera : Cinquantamila giorni, [2014] [cit. 2014-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (italsky)
- ↑ a b c BLYTH, Alan. Ricciarelli, Katia. In: Grove Music Online. Oxford Music Online. Oxford: Oxford University Press Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Na Smetanovu Litomyšl zavítá také Václav Klaus. Haló noviny. 2007-06-14. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
- ↑ Jak nás podpořit : Pražské jaro: Tradice – Výjimečnost – Kvalita [online]. Pražské jaro [cit. 2014-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-05.
- ↑ Katia Ricciarelli [online]. International Movie Database, [1990-2014]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Katia Ricciarelli [online]. RAI, květen 1999 [cit. 2014-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-05. (italsky)
Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ V životopisu v Corriere della Serra se uvádí rok 1973.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- RICCIARELLI, Katia; MARINELLI, Gioconda. Altro di me non saprei narrare. [s.l.]: Aliberti Editore, 2008. ISBN 978-88-7424-380-8.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Katia Ricciarelliová na Wikimedia Commons - Katia Ricciarelliová v Internet Movie Database (anglicky)
