STAT I
Mateřství na dálku. Transnacionální mateřství
ukrajinských migrantek v České republice /
Petra Ezzeddine 1
Motherhood at distance. Transnational motherhood of Ukrainian migrants in the Czech Republic
Abstract: The Czech Republic is chosen by Ukrainian transnational mothers as a destination for their economic migration,
mainly because it is possible, due to the geographical distance, to conduct a circulation migration between the two
countries. The life “here“ and “there“ and the mobility of female labor migration gives, on the one hand, Ukrainian mothers
the possibility of coordinating productive and reproductive work but, on the other hand, they are “trapped“ in the net of
unskilled work, and it is hard for them to get a stable job position. I analyze how gender operates in transnational spaces,
and what impacts it has on the experience of motherhood. I describe how transnational Ukrainian mothers narratively
construct and emphasize their experiences with transnational motherhood.
Key words: biography, migration, motherhood, transnational care practices
Úvod
Definovat něco tak složitého jako mateřství má svá úskalí. Můžeme být poetičtí jako Ruddick (Ruddick 1989: 4)
a tvrdit, že mateřské praktiky začínají a končí láskou, která je „intenzivnější, zmatenější, ambivalentnější, jedovatě sladší, než cokoliv jiného prožijí“. Nebo být pragmatičtí
jako americká feministická antropoložka Nancy Schepher-Hughes (1993: 5): „Mateřská láska je všechno ostatní než
přirozená, a místo toho reprezentuje matrix obrazů, významů, sentimentů a praktik, které jsou všude sociálně a kulturně produkované.“ Jak tedy definovat mateřské praktiky a transnacionální mateřství na „dálku“? Můžeme jenom
konstatovat, že transnacionální matky prožívají v zahraniční pracovní migraci prostorovou, časovou a emoční separaci od svých vlastních dětí. Zároveň jsou však zodpovědné za
výživu svých nukleárních a rozšířených rodin.
Výzkumy rodinné struktury migrantů a migrantek (Ezzeddine, Kocourek 2006; Gabal Consulting 2007) ukazují,
že 55 % migrantek z Ukrajiny žije v ČR bez svých dětí. Tvoří tak nejpočetnější skupinu transnacionálních rodičů, kteří žijí a pracují v České republice.
Příčinou vysokého počtu transnacionálních matek je
nejenom geografická vzdálenost mezi Českou republikou
a Ukrajinou, ale i možnost tzv. cirkulární migrace, která
umožňuje migrantkám lepší koordinaci jejich reprodukčních a produkčních aktivit. Existenci transnacionálních rodin ale zejména utvrzuje nekoncepční státní migrační a integrační politika České republiky. To vede k tomu, že se
v případě pracovních migrantek nedodržuje právo na rodinu, i když je zakotveno v několika mezinárodních konvencích (Ezzeddine 2011). Parreñas (2001) argumentuje, že
přijímající státy těží nejen z levné práce migrantů a migrantek, ale zejména z jejich minimalizovaných potřeb. Svými
migračními politikami v podstatě podporují cirkulární individuální migraci v rodinách s nízkými příjmy, která je pro
přijímající státy výhodná, protože nemusí nést zodpověd-
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
nost za jejich reprodukci. Podle Parreñas globalizace způsobuje, že tyto transnacionální matky žijí paralelní životy,
kterými globalizaci jako takovou dále umocňují.
Ve svém příspěvku se pokusím popsat, jakým způsobem
ukrajinské migrantky narativně konstruují a zvýznamňují
své zkušenosti s transnacionálním mateřstvím. Zaměřím se
na následující životní etapy: rozhodování o migraci, první
etapu pracovní migrace (migraci na zkoušku), obnovování
mateřských praktik (návštěvy dětí) a sloučení rodiny.2
Metodologie
Před začátkem svého výzkumu jsem stála před zajímavou
metodologickou otázkou. Jak zkoumat něco tak složitě
uchopitelného, jako jsou mateřství a praktiky péče v těžko
ohraničitelném a geograficky rozlehlém transnacionálním
prostoru.
V případě etnografického studia transnacionální migrace můžeme nahlížet na transnacionální procesy jako na abstraktní kulturní pole nebo reprezentace, které mohou být
lokalizovány v životních zkušenostech individuálních jedinců (migrantek) a jejich rodin. Tímto způsobem argumentuje Vertovec (1999), když rozvíjí koncept multilokálního životního světa. Ten vychází z předpokladu, že různé identity
zprostředkovávají jednotlivcům každodenní smysl vlastní
pozice v různých polohách sounáležitosti a příslušnosti. Jak
uvádí Szaló (2000: 76): „Koncept životního světa je v tomto
případě zásadní proto, že nabízí možnost pojmout sociální
konstrukci sebepojetí a příslušnosti přistěhovalců v rovině
jejich každodennosti.“
Proto jsem se ve svém výzkumu rozhodla využít metodu biografického interview, které, jak se pokusím následně
vysvětlit, efektivně a zajímavě „lokalizovalo“ žitou zkušenost transnacionálního mateřství do biografického vyprávění. Právě tento specifický způsob nazírání mi pomohl vnímat ženskou migraci nejen jako formu sociálního procesu,
ale také jako konkrétní žitou zkušenost.
RO Č N Í K 13, Č Í SL O 1 /201 2 | 24
STAT I
Podobně argumentuje také Breckner (2001: 2–3), která
tvrdí, že biografie je sociální konstrukce a proces jeho interakční produkce je umístěn „vně“ a referuje „k různým sociálním kontextům“. Cílem rekonstrukce biografie je analyzovat životní příběhy v různých sociálních a osobních
kontextech. Ono sociální a osobní je velice úzce propojeno. Podle Breckner má být právě propojení v různých polích
akce, která jsou dána všeobecnými a partikulárními částicemi a strukturami ve stejném čase, cílem našich biografických analýz. Biografie (nebo životní příběh) tak slouží jako
instrument sociální regulace, je vnímána jako subjektivní
a autentická reprezentace vypravěčova života.
Uvědomuji si, že osobní vyprávění je dynamickým a formativním procesem, do kterého vstupuje kromě vypravěče/ky
také posluchač/ka. Význam příběhu se tak vytváří společně
s různými rolemi, pozicemi a zájmy posluchačů. Jak připomíná Erel (2007: 5): „Příběh o útěku z domova může nabýt
různých významů, jestliže je vyprávěn feministické migrantské skupině, sociálnímu pracovníkovi nebo širší skupině v rámci internetové komunikace.“
Pro zvolené výzkumné téma jsem použila tzv. epizodický
typ biografického výzkumu (Denzin 1989). První rozhovory
jsem začínala etapou narození prvního dítěte a končila aktuálním stavem se zkušeností s pracovní migrací a transnacionálním mateřstvím. Rozhovory jsem poté sbírala opakovaně v průběhu čtyř let, a tak se mi podařilo zachytit změny
v životních trajektoriích žen, jako jsou změny práce, kvalifikace, rozvod, uzavření manželství, stejně jako reunifikaci s jejich dětmi.
Pro svůj výzkum jsem zvolila tzv. účelový typ vzorku
(tzv. purposive sampling). Kontakt s jednotlivými ženami
probíhal metodou sněhové koule. Do vzorku jsem nakonec
zahrnula 15 transnacionálních matek původem z Ukrajiny. Hlavním kritériem pro začlenění migrantky do vzorku
byla skutečnost, že musela být matkou nejméně jednoho
nezletilého dítěte, které žije doma na Ukrajině. Do mého
vzorku se nakonec dostaly ženy různých kvalifikací, věku,
svobodné matky, vdané i rozvedené ženy.3 Zkoumala jsem
čtyři vdané ženy (které pobývaly v ČR se svými manžely-pracovními migranty), čtyři vdané ženy, které ale se svými manžely nežily, byly v odluce, pět rozvedených žen (dvě
se rozvedly během své pracovní migrace), jednu svobodnou
matku a jedna žena byla vdovou. Jelikož v životech (a také
biografiích) 11 zkoumaných žen absentoval mužský partner-otec rodiny, ve svém příspěvku se zaměřím pouze na
subjektivní ženskou zkušenost mateřství. Výjimku učiním
pouze v případě, kdy do vyprávění (o průběhu sloučení rodiny) aktivně vstoupí manžel mé informátorky a ocitne se tak
v pozici konverzačního partnera v procesu interview.
Realizace mého výzkumu předpokládala intenzivní vztahy se zkoumanými ženami. Je ale zřejmé, že při daném počtu žen (15) jsem nemohla rozvinout bližší vztahy se všemi
ve stejné intenzitě a kvalitě. Pro některé ženy jsem se stala
(troufám si říci) přítelkyní, byla jsem zvána na jejich svatby, narozeniny nebo jsem se zúčastnila návštěvy jejich rodin
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
v České republice. Některé ženy nosily mým dětem i mně
dárky (zejména ukrajinské bonboniéry a alkohol) a také já
jsem je při specifických příležitostech ráda obdarovávala.
Pro jiné ženy jsem se stala spíše jakousi „právní“ konzultantkou a pomáhala jsem jim při vyřizování legálního statutu na cizinecké policii, doprovázela jsem je při jednáních
na úřadech práce a společně jsme řešily možnosti legálního
sloučení rodiny. Jelikož jsem pracovala biografickou metodou, při aplikaci, u které se předpokládá výskyt tzv. osobních údajů (podle zákona 101/200 Sb. ze dne 1. 1. 2005),
použila jsem proto informovaný souhlas, který mé spolupracovnice ve výzkumu (participující transnacionální matky) informoval o zpracování dat (včetně anonymizace a archivace) a zároveň také informoval o další potenciální práci
s výzkumem jako takovým (publikace, konferenční příspěvky atd.). Z tohoto důvodu jsou v mé studii jména všech informátorek anonymizována.
„Ať se mají lépe než my…“ neboli
rozhodování o migraci
„To máme my ženský těžký. To je tak dáno. Musíme makat
pro svou rodinu. Každá máma chce to nejlepší pro své děti.
To už tak je, musíme to vydržet, když to není lehký. To je náš
osud zkrátka.“ (Natalia, 36 let, tři děti)
V následující části budu analyzovat, jakým způsobem
transnacionální matky zvýznamňovaly ve svých vyprávěních osobní rozhodnutí migrovat za prací. Jak jsem se již
zmínila při charakterizaci svého výzkumného vzorku, v životě většiny mých informátorek a jejich rodin absentoval
mužský partner.
Výživa rodiny tak spočívala zejména na bedrech žen. Kromě osobních důvodů, které vedly ženy k pracovní migraci,
je důležité připomenout i společenský a historický kontext,
ve kterém se tato rozhodnutí odehrávají. Solari (2010: 225)
argumentuje, že v porovnání s Ruskem můžeme Ukrajinu
historicky považovat spíše za matriarchální společnost. To
se odráží i v nacionalistickém diskursu, který symbolizuje právě ženská bohyně: „Novou ikonou ideálního ženství
na Ukrajině je Berehyňa, pohanská bohyně, která ztělesňuje ochranu srdce rodiny a ukrajinského národa.“ Berehyňa
je tak vnímána jako silná a pracovitá žena, která je zodpovědná za péči o blaho rodiny a národa. Jiní autoři (Kiblitskaya 2000; Verdery 1994) vysvětlují feminizaci ukrajinské
pracovní migrace spíše socialistickou sovětskou zkušeností, kdy ženy ve velké míře participovaly na trhu práce (byly
zodpovědné za rodinnou ekonomiku) a zároveň také pokračovaly v naplňování svých povinností v domácnosti. Sovětští muži tak přišli o některé patriarchální funkce a odpovědnosti, což se projevuje i v realitě současné Ukrajiny. Protože
jsou ukrajinské ženy marginalizované na trhu práce, a zároveň se od nich vyžaduje zabezpečení rodiny, ideálním řešením se jeví pracovní migrace spojená se zasíláním remitencí (Solari 2010; Tolstokorova 2010). Jak ale dále ukážu, na
současné Ukrajině jsou sice remitence migrantských žen ví-
ROČNÍK 13, ČÍSLO 1/2012 | 25
STAT I
tány, ale současně je transnacionální mateřství ukrajinskou
společností také negativně hodnoceno.
Analýza biografických vyprávění ukázala, že strategie rozhodování, zda migrovat do zahraničí, které volí ukrajinské
migrantky, jsou pevně zasazeny kolem hlavní argumentace –
lepšího života pro jejich děti. Pro lepší budoucnost svých dětí
podnikly transnacionální matky nelehký krok, migrovaly za
prací, musely se vypořádat se steskem po svých dětech a s pocity osamocení v cizím velkoměstě. Tato světlá budoucnost
byla ve vyprávěních spojena s dosažením stálého finančního
zabezpečení, vyšších mezd (než mají jejich matky), kvalitního
vzdělání a možnosti pracovat a žít v zahraničí.4
Rozhodnutí odejít od svých dětí a migrovat bylo spojeno s detailním popisem faktorů, které vedou k migraci (tzv.
push faktorů). Vyprávění obsahovala detailní popisy hospodářské krize na Ukrajině, laickou analýzu cenové politiky, míry korupce, nezaměstnanosti a alkoholismu. Obraz
špatné ekonomické situace plnil v jejich vyprávěních kontrastní funkci k jejich současné situaci – ekonomicky zkvalitněného životního standardu, staly se materializovaným
důkazem „oprávněnosti“ nebo „správnosti“ nelehké volby
migrovat bez svých rodin.
„Na Ukrajině to bylo hrozný. Přišla inflace, lidé neměli peníze. Dostávali jsme jenom takové papírky na jídlo. Na nic víc
jsme neměli nárok. Měli jsme malé děti, bydleli jsme u rodičů
a pak přemýšlíš, jak budeme žít. Děláš to pro rodinu. Pro lepší budoucnost.“
(Irina, 31 let, dvě děti)
„Takže dcera doma chodí na aerobik, chodí plavat do bazénu,
tak tím pádem ta úroveň je pro nás lepší, protože člověk nepřemýšlí nad tím, že ty peníze může investovat trochu jinak,
nejenom na to jídlo. Pracujeme oba dva, a těch peněz nám
stačí na dítě a něco posílat domů, zaplatit nájem…“
(Jekatěrina, 32 let, jedna dcera)
Specifickým spouštěčem narativ o pocitu viny byla kvantifikace doby odloučení od dětí a verbalizace data odchodu
z Ukrajiny. Verbalizace délky pobytu v České republice jim
nekompromisně připomínala ztracený čas, který strávily
bez svých dětí a který se nikdy nevrátí.
„Nejtěžší pro mě bylo, já tady byla od devadesát devátého
roku, kolik jsem tady let bez dcery… ((pláč)) v tom roce jsem
já přijela, dcera šla v dva tisíc prvním nebo druhém do školy, a přijela jsem v půlce druhé třídy, takže v podstatě já dceru neviděla tři roky. Nejezdila jsem domů jenom kvůli tomu,
abych mohla dělat doklady, byt, abych tady měla opravdovou
práci… Já věděla, že dcera sem přijede, že my jí můžeme dát
tady jenom jídlo. Takže nejhorší byly ty tři roky, kdy já taky
makala ohromně, pracovala jsem, téměř vůbec jsem nejedla,
protože sbíraly jsme ty peníze, kvůli tomu, aby dcera sem přijela. Ty tři roky byly pro mě nejtěžší, tak jako, když jsem to
dítě opravdu neviděla, neviděla, jak dítě vyrůstá, a neviděla,
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
jak šlo do první třídy. Když bylo prvního září, tak já dostala
šílený záchvat nervový, že já to dítě nevidím, sice já ji poslala
odtuď všechno do první třídy. Všechno, všechno ona tam byla
nejlépe oblečená, vybavená…“
(Nina, 39 let, jedna dcera)
Tento motiv se v analyzovaných vyprávěních výrazněji projevoval u matek, které zanechaly doma děti ve věku od šesti měsíců do tří let, kdy společnost předpokládá úzký fyzický kontakt matky a dítěte. Znejistění genderové identity se
projevovalo zpochybňováním vlastních mateřských schopností a praktik péče o děti. Příkladem může být příběh Oxany (30 let, jedna dcera), která odešla do České republiky
spolu se svým manželem, když bylo jejich dceři asi šest měsíců. Když jsem s Oxanou byla v kontaktu, bylo její dceři už
osm let. Oxana znovu otěhotněla a s manželem se rozhodli, že ona se vrátí k dceři na Ukrajinu a on zůstane v ČR pracovat. Poslední rozhovor, který jsem s Oxanou nahrávala,
jsme z důvodů emočního vypětí ani nedokončily. Bylo den
před jejím odchodem a bylo znát, že Oxana hodně přemýšlí o své dceři a znovuobnovení (rekonstrukci) své mateřské
role:
„Já nevím, jak to bude. Nevím… Já už nevím, jaké je to být
mámou. My jsme tady žili sami, zvykli jsme si. Neumím si
představit, jak budu vstávat k dítěti a jak budu žít na Ukrajině. Zvykla jsem si tady… Nevím, jak to bude…… ((pláč)).
Jak ukazuje výzkum Lutz a Palenga Möllenbeck (Lutz,
Palenga-Möllenbeck 2009), nenaplnění tradičně očekávané
role intenzivně pečující matky se může odrážet v reprezentacích obsažených ve veřejném diskursu, které produkují
média na Ukrajině. Argumentují, že právě mediální diskurs na Ukrajině formuje stereotypní obraz špatných matek,
které opouštějí své děti, ze kterých se stávají sociální sirotci.
Jak ukázal můj výzkum, diskurs médií se poté reprodukuje
zejména v prostředí státních institucí – škol, úřadů a zdravotnických zařízení. Příkladem může být vyprávění Leny
(34 let, jedna dcera), kterou opustil její ruský manžel, a ona
zůstala s dcerou (osm let) sama. Při rozvodovém řízení byla
použita argumentace, že je špatná matka, která opustila své
dítě kvůli vysokému výdělku v zahraničí:
„Tak on opustil svou manželku, ale já jsem svého manžela neopustila. Já jsem ta špatná, která nepečuje o své dítě. Kdo by
nám dal peníze, ukrajinský stát? Ptala jsem se těch soudců, co
jste pro nás udělali, abysme nemusely odcházet od svých dětí?
Dali jste mi práci, dáte mi peníze? Nic jste neudělali, tak potom mě neposuzujte.“
Transnacionální matky byly (i po několika letech práce v zahraničí) nuceny vypořádávat se s podezřením ze společensky nepřijatelného typu práce a nařčení z prostituce, práce striptérek a barových tanečnic. V nejtěžší situaci byly
ženy, které při emigraci nevyužily podpory sociálních mig-
ROČNÍK 13, ČÍSLO 1/2012 | 26
STAT I
rantských sítí, které by mohly alespoň potvrdit „pravdivost“
údajů, které poskytují o své práci v migraci.
Migrace na zkoušku
Česká republika je ukrajinskými transnacionálními matkami volena jako cíl pracovní migrace zejména proto, že vzhledem ke geografické vzdálenosti je možné cirkulačně migrovat mezi oběma státy. Také v analyzovaných vyprávěních
jsem mohla pozorovat narativní pravidelnosti v popisu strategií ženské cirkulační migrace.
V počátku migrace ženy volily tříměsíční pobyt v České
republice. Bylo to spíše pragmatické rozhodnutí, které jim
nejprve umožňovalo legální vstup na území ČR pouze na
turistické vízum. Za druhé ženám tyto tři měsíce umožnily
alespoň trochu se zorientovat v prostředí přijímající společnosti a trhu práce. Toto období ale mělo pro ženy také emocionální význam. Stalo se separační zkouškou, zkouškou,
jak (a jestli vůbec) vydrží dlouhé odloučení od svých dětí.
Domnívám se, že právě tato část biografií byla ve vyprávěních zajímavě konstruována. Ve většině případů ukrajinské migrantky počáteční etapu své migrace ve svých naracích úplně vynechaly. Během biografického rozhovoru jsme
se vrátily k tomuto období až při pokládání vyjasňujících
otázek, kdy jsem se jich na to cíleně zeptala. Kategorizovala jsem zde dva typy vyprávění, které jsem rozlišila v analyzovaných vyprávěních. Jako typické případy těchto narativních způsobů jsem vybrala vyprávění Nataši (44 let, tři děti)
a Jekatěriny (32 let, jedna dcera).
Vyprávění 1:
P.E.: „Můžeme se teď vrátit k té části vašeho života, kdy jste
přišla po prvé do České republiky?“
Nataša: „No, to jsem normálně přijela na turistické vízum,
hledala práci. To víš, na zkušenou to bylo. Tak jsem to brala,
že to není na furt. V pohodě …“
Vyprávění 2:
P.E.: „Můžeme se teď vrátit k té části tvého života, kdy jsi přišla poprvé do České republiky?
Jekatěrina: „Jo, na to jsem zapomněla. To bylo… to bylo nejtěžší vůbec. To jsem furt měla v hlavě obrázek, jak mě vyprovázeli k autobusu v Užhorodě. Jak tam stáli, a malá byla
mámě na rukou. Usmívala se, a já jsem brečela celou cestou.
A pak mi bylo hrozně smutno, celou tu dobu. Myslela jsem, že
to nevydržím. Tak se mi stýskalo. To si člověk musí zvyknout
na to. Nerada na to vzpomínám ((ticho)).“
Když porovnáme obě uvedené sekvence vyprávění, tak v případě Nataši je zřejmé zlehčování osobní situace. Toto období
Nataša hodnotila pragmaticky a měla ho pouze „na zkoušku“.
Naopak v případě Jekatěriny můžeme sledovat záměrné vytěsnění emočně bolestivého období, na které nerada vzpomíná. V obou typech vyprávění ale můžeme najít také podobné
rysy. Fyzické odloučení matek a dětí ženy vnímaly jako stav
dočasný, o kterém migrantky sní, že to „jednou skončí“.
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
Motiv „dočasnosti“ byl obsažen ve všech analyzovaných
vyprávěních. Víra v opětovné spojení pomáhala migrantkám snášet nelehké podmínky v migraci, stejně jako překonávat byrokratické překážky, které zabraňují oficiální reunifikaci rodiny v České republice. Strategie „dočasné“ migrace
se také projevovala v životním stylu nově příchozích pracovních migrantů a migrantek v České republice. Migrantky se v této fázi migrace snažily redukovat náklady na bydlení (a uspořit tak co nejvíc remitencí). A proto zejména na
počátku své migrace bydlely v kolektivních formách bydlení, jako jsou například levné dělnické ubytovny. Tuto dočasnou formu ubytování volily také proto, že zejména na počátku migrace se poměrně často vracely domů. Poměry na
ubytovnách, kde se setkávali různí lidé (kteří by se za jiných
okolností možná nepotkali), různých profesí a migračních
příběhů, popisuje Alina (40 let, dvě děti):
„Ze začátku jsme bydleli na ubytovně, tam byly takové tři pokoje, v jednom pokoji patnáct chlapů bylo. To nebylo pro ženský, to byl děs. Různí lidé, chlast, musíš si dávat pozor, aby ti
neukradli, co vyděláš. V noci se bojíš jít i na záchod, furt dvě
jsme chodily. Ale pak jsme bydleli s dvěma rodinami, takže tři
rodiny pohromadě. Ale to už bylo přeci jen lepší.“
Jistá „dočasnost domova“ na ubytovnách dávala migrantkám prostor pro rozhodování, zda zůstanou pracovat v České republice, nebo se vrátí domů ke svým rodinám. V biografických vyprávěních jsem mohla sledovat, že ženy ve
svých naracích tuto část své migrace reflektovaly jako vůbec nejobtížnější etapu pracovní migrace. Mluvily o tom, že
je překvapily obtížné podmínky na ubytovnách, ve kterých
žily, a se kterými před svým odchodem zřejmě nepočítaly.
Z Ukrajiny odcházely v sociálně složité situaci a migraci vnímaly jako krok k nové „světlé budoucnosti“. Nesnily o zklamání a frustraci, které jim přinesl život na ubytovnách:
„Jako já jsem si myslela, že když odejdu do Čech, tak už to
bude jenom lepší. Pak přijdu do Prahy a tam pak bydlím na
té hnusné ubytovně. Říkala jsem si, stálo ti to za to, takovýhle život? To už jsem mohla v klidu zůstat doma. Sprchy na
chodbě, v noci se bojíš dojít si i na záchod, protože tam bydleli
muži i ženy spolu. Já jsem v noci chodila po městě, abych nemusela jít domů brzy, na tu ubytovnu. Jenom se vyspat a jít.
Vydržela jsem tam jenom měsíc… Pro chlapy to je jednodušší…“ (Lena, 34 let, jedna dcera)
Dobu, kterou ženy strávily na ubytovně, se proto snažily minimalizovat, a co nejdříve se odstěhovat do sdíleného podnájmu. Cena podnájmu byla ale vyšší, než si ze začátku migrace mohly dovolit, proto se snažily najít si ke své mzdě ještě
další doplňkový přivýdělek (například úklid v domácnosti).
Ten pokrýval z větší části právě náklady na kvalitnější ubytování, které bylo pro jejich setrvání v migraci velice důležité. Když už se ženy definitivně rozhodly, že budou pokračovat v pracovní migraci i následující měsíce a roky, snažily se
ROČNÍK 13, ČÍSLO 1/2012 | 27
STAT I
zvýšit materiální komfort i ve sdílených bytech. V některých
případech si byty pronajímalo více rodin nebo kamarádek.
Příkladem mohou být dvě rozvedené kamarádky, které si přivezly dvě děti (ve věku 10 a 12 let) a pronajaly si třípokojový
byt, ve kterém ještě jeden pokoj sdílely s dalšími dvěma migrantkami. Skupinové sdílení bytu se jeví jako výhodná strategie zejména pro matky samoživitelky, jelikož koordinace práce a mateřství je obtížná nejen pro majoritní ženy, ale také
pro migrantky. Sdílení bytu ale mělo také pozitivní efekt, do
jisté míry nahrazovalo sociální a emoční podporu rozšířené
příbuzenské sítě, na kterou byly zvyklé z Ukrajiny.
„My jsme tady samy holky od nás, všechny máme děti a tak
si povykládáme o životě. Není to jednoduché být pryč z domu,
teď se i zabavíme, ale ze začátku jsem jenom plakala.“
(Máša, 30 let, jedna dcera)
„Já bych nemohla tady bydlet sama, když tady bydlím, alespoň mám pocit, že mám tady jako rodinu. Všechno si říkáme,
řešíme. Nevím, jak bych to tady zvládla sama…“
(Yana, 28 let, jeden syn)
Vytváření si domova v jeho materializované podobě (jakým
je zařizování bytu, domu) můžeme také vnímat jako symbolický akt přemístění sebe sama do jiného sociálního prostoru nebo sociálního vztahu (Miller 2010). Domnívám se, že
to je kromě ekonomických důvodů hlavním důvodem, proč
ukrajinské transnacionální matky odkládají zařizování pronajatých bytů, i když v provizoriu bydlí i osm let.
Aktualizace mateřských praktik
V analyzovaných biografiích jsem identifikovala další významnou narativní kategorii – vyprávění o cirkulačních návratech domů a návštěvách svých dětí. Během nich ukrajinské transnacionální matky obnovovaly své mateřské
praktiky. Vnímání „návratů domů“ by se v analyzovaných
biografiích dalo rozdělit na dvě kategorie. V prvním případě byl vnímán jako sentimentální a tělesný, kdy „můžou děti
konečně obejmout a přitulit se k nim“. Tento typ vyprávění se
výhradně týkal návratů k malým dětem – do věku puberty:
„Já jsem se hrozně těšila domů za malou, počítala jsem dny.
Když byla ještě menší, tak jsem si ji hned vzala do postele, celou dobu jsme spolu spaly. A ona chudák mě objímala první
noc, hrozně moc. Jako by mě nechtěla pustit ((pláč)). Já jsem
jí ani nemohla říct, kdy pojedu zpátky, to jsem jí neříkala.“
(Světlana, 27 let, jedna dcera)
Ve druhém případě byl návrat domů ve vyprávěních vnímaný jako něco problematického a bolestivého, co ženám připomínalo jejich vzájemné odcizení a ztrátu kontroly nad výchovou dětí.
„Já se už ani moc domů netěším, kluci jsou v pubertě, neposlouchají mě. Babička je už unavená, už jim nestačí, dá jim
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
volnost a můžou všechno. Když jsem pak doma, jen se hádáme, odmlouvají mi. Je to těžký pro mě, jsou jiní, vyrostli beze
mě, tak s tím nic nemůžu dělat. Začali kouřit a pít a mně se to
nelíbí, ale když odejdu, to neuhlídám, že jo…“
(Nataša, 44 let, tři děti)
V době své nepřítomnosti se transnacionální matky mohly
spolehnout ve výpomoci a „náhradní“ péči na své rodiče. To
bylo v jejich v rozhodování odejít do pracovní migrace zcela rozhodující. Ženy ve svých naracích uváděly, že se mohly
spolehnout na své rodinné sítě, protože „máma mě taky dobře vychovala“, a věděly, že „jim bude u nich dobře“.5
V analyzovaných případech se jednalo výhradně o babičky dětí, v některých případech dokonce střídavě pečovaly
dvě babičky nebo staří rodiče pečovali najednou o děti dvou
transnacionálních matek, svých dcer. Zejména ženy, které
pocházely z rurálního prostředí západní Ukrajiny, kde jsou
dosud silné rodinné vazby, byly na výpomoc ze strany svých
rodičů (zejména babiček) již zvyklé.
„Já nevím, jak děti vyrostly, vždyť byly malinké, měla jsem
pomoc. Máma, sestra, všichni jsme žili v jednom domě. Já
jsem k synovi ani v noci nevstávala, moje máma chodila
k němu. Moc nám pomáhali, protože my jsme v té době začali stavět ten dům.“
(Alina, 40 let, dvě děti)
Zde si dovolím poukázat na význam babiček v prostředí
ukrajinské rodiny, který souvisí s historií spojenou s přináležitostí se sovětským státem. Podle tvrzení Verdery (1994)
byl v tomto období běžný nízký důchodový věk (55 let žena
a 60 let muž), to vedlo k posilnění neplacené domácí práce,
kterou mohli v domácnosti vykonávat prarodiče. Podobně
hovoří i Solari (2010), když tvrdí, že sovětská rodina byla
rozšířená rodina se silnou postavou babičky, která vedla domácnost a byla zodpovědná za výchovu pravnoučat.
Za poskytnutí náhradní péče se od migrantek očekávalo
pravidelné zasílání části výdělku z migrace, který byl využit
nejen ve prospěch dětí, ale také významně podporoval i samotné pečovatele (babičky, dědečky). Bylo výhodným ekonomickým řešením jak pro samotné transnacionální matky, tak také pro širší rodinnou jednotku. Ukrajinské ženy
posílaly část svých výdělků (remitencí) nejen svým dětem,
ale také těm, kteří (které) o ně pečovali. Na straně druhé,
toto generační propojení ale přinášelo rovněž mezigenerační konflikty, zejména související s výchovou dětí. Problémy nastávaly nejen mezi dětmi (zejména v období puberty), ale také mezi transnacionálními matkami a babičkami.
Transnacionální matky mi vyprávěly o tom, že zejména babičky „už na děti nestačí“, „všechno jim dovolí“, „nebo jsou moc
měkké“. Při svých návštěvách řešily zejména problémy se
školní docházkou, denním režimem, pozdním příchodem
dětí domů a jiné podobné „prohřešky“.
Schéma dobrá babička a špatná matka ale není tak jednoduché. Transnacionální matky se na dálku staly jakýmisi
ROČNÍK 13, ČÍSLO 1/2012 | 28
STAT I
Tabulka 1: Rozhodování o sloučení rodiny.
1. Jako volba matky
(děti ve věku do 15 let)
a) jistota: „Určitě si je přivedu, to
vím určitě.“ „To jediné vím, že si ho tu
přivezu. To je jasný pro mě.“
b) stabilita: „Když budu mít tady
všechno pro život, tak si je přivedu
do Prahy.“ „Připravím všechno pro ni
tady, bydlení, dohovořím školu a pak si
ji tady dovezu.“
2. Jako volba dětí
„Když budou chtít, tak přijdou ke
(děti ve věku 15 let a více) mně.“ „Jestli se nakonec rozhodnou
se mnou v Praze žít, tak i budu moc
ráda.“
„rozhodčími“ nebo „mediátorkami“ ve sporech mezi babičkami a dospívajícími dětmi. Jedna nebo druhá strana konfliktu kontaktovala matky telefonem (mobilem) za účelem
řešení sporu. Během svého terénního výzkumu jsem byla
svědkyní několika podobných telefonických rozhovorů, které řešily jeden konflikt dokonce v průběhu celého dne. Lutz
a Möllenbeck (2009) tento typ komunikace řadí ke specifickým formám znovuobnovování mateřských praktik (updating of maternal practices) v transnacionálním prostoru pomocí moderních technologií. Na rozdíl od jejich výzkumu
polských migrantek v Německu, „mé“ migrantky nepoužívaly internet, což se dá podle mého názoru odůvodnit slabší ekonomickou silou ukrajinských migrantek v ČR a také
tím, že ani jedna z mých informátorek nežila přímo v domácnosti, o kterou pečovala (kde by pravděpodobně internet měla k dispozici).
„Konečně spolu“ (sloučení transnacionální rodiny)
Přítomnost rodiny v migraci je zejména pro ženy velice důležitá (Aranda 2003). Velkou měrou ovlivňuje strategii rozhodování o trvalé formě migrace – tedy, zda migrantky
zůstanou a po jak dlouhou dobu – v místě své migrace. Odloučení od rodin bývá těžší i pro ženy, které migrují samostatně, případně nemají v migraci mužského partnera nebo
jsou rozvedené (Aranda 2003). Způsob, jakým transnacionální matky mluvily o opětovném spojení rodiny, by se dal
kategorizovat podle toho, v jakém věku byly děti, které bez
nich zůstaly doma na Ukrajině a v jaké fázi pracovní migrace se transnacionální matky nacházely. Ve vyprávěních jsem
identifikovala následující kategorie, které jsem rozlišila podle toho, jakým způsobem ženy vnímaly vlastní rozhodnutí rodinu v migraci spojit, a podle osoby, která toto rozhodnutí učinila (viz tab. 1).
Vedle vlastních důvodů a osobního rozhodnutí, které vedou transnacionální matky ke sloučení jejich rodin, nesmíme zapomenout na strukturální podmínky, ve kterých se
ženy rozhodují a které jejich kroky podmiňují a limitují. Zejména stávající česká legislativa rozhodně neulehčuje ukrajinským matkám (a otcům) proces sloučení rodiny v zemi
jejich migrační destinace, mohou vyvíjet různé (i nelegální)
strategie, kterými jej dosáhnou (Ezzeddine 2011). Příkladem může být vyprávění Tamary (32 let, jedno dítě):
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
„Tak my (s manželem) jsme se kvůli tomu dostali do azylu, to
bylo nejlepší. A na základě těch dokladů, že my tady žádáme
o azyl, jsme to měli jednodušší, aby dcera už přijela k nám. Že
my jako nemůžeme odsud odjet. Tak dcera sem přijela v půlce
druhé třídy, spolu s tchýní. Jenže chudák holka ani nevěděla, že
bude tady s námi. Tchýně se bála jí to říct, že ona jede k nám,
aby to neřekla na hranici celníkům. My jsme jí udělali pozvánku
na měsíc, tak dcera sem přijela. Měsíc tady byla a tchýně odjela… Díky bohu, dcera už tady šla do šestý třídy, léta tady už je.“
Do procesu reunifikace, zejména legalizace tohoto procesu a komunikace s cizineckou policií, vstupovaly i některé
rodiny, pro které mnou zkoumané ženy pracovaly jako pomocnice v domácnosti nebo chůvy. Ukrajinským ženám pomáhaly psát zvací dopisy, doprovázely ženy na cizineckou
policii, případně zajišťovaly samotné pozvání, ke kterému
bylo nutné prokázat poměrně vysoký finanční obnos, který sloužil jako jistina. Během 4 let, kdy jsem prováděla svůj
výzkum, si do České republiky přivezlo šest žen (z celkového počtu 15 zkoumaných žen) deset dětí ve věku 6 až 15 let.
Ukázalo se, že si opětovné zintenzivnění vztahu s dětmi
idealizovaly. Předpokládaly, že znovuobnovení intenzivního
mateřství půjde „jaksi samo od sebe“ nebo „přirozeně“, protože „vždyť jsem máma a oni mé děti“. Proces spojení rodiny
a zejména obnovení emočních vztahů rozhodně nebyl jednoduchý, jak pro matky, prarodiče, tak i pro děti samotné.
„No, volali jsme každý týden, nějaké penízky jsme zasílali babičkám, na jídlo a na oblečení, na takový ty věci. Maminka
manžela je taky učitelka, takže já jsem se nebála, děti budou
v pohodě… Jezdili jsme domů dvakrát, třikrát v roce. Pro děti
to bylo taky strašné trauma, protože se vždy těšily, že přijedou rodiče. Přijeli jsme a oni si na nás zvykly a pak zase jsme
odjeli. Bylo to strašné, a nejhorší bylo, v podstatě jsme byli
pět let rozděleni a teď to strašně cítíme, ten rozdíl je dost cítit, že jsme s nimi nebyli.“
(Irina, 31 let, dvě děti)
Období, během kterého žili transnacionální matky, otcové
a děti bez sebe, se pohybovalo mezi 4 až 12 roky. To je skutečně dlouhá doba, po kterou si děti zvykly na rodinu babičky, která o ně v nepřítomnosti matek pečovala, a také rodiče
si zvykli na život bez svých dětí. Rodičovství přináší za každých okolností změnu životního stylu, tak je tomu i v případě transnacionálních rodin. Vyprávění ukrajinských žen
obsahovala hodnocení této náročné etapy jejich života jako
kroku, který byl těžký, ale rozhodně ho chtěly podstoupit:
„Víš, nebylo to jednoduché, když děti přišly ke mně. Sama jsem
byla na ně tady. Nebylo moc času, chodila jsem do práce. Ony si
zvykaly ve škole, neuměly česky, chtěly domů. Tady byly Ukrajinci, doma je doma. Já se snažila, ale nebylo moc času na ně.
Samotná ženská, musela jsem vydělávat peníze na byt, jídlo…
Nebylo to lehký, ale měla jsem je tady. To bylo důležité.“
(Alisa, 45 let, dvě děti)
ROČNÍK 13, ČÍSLO 1/2012 | 29
STAT I
Jak jsem již uvedla dříve, romantická představa o „ideální rodince“ ale často brala za své. Některé děti se z jednoho dne na druhý ocitly v úplně novém jazykovém prostředí,
musely zvládnout přechod z rurálního prostředí ukrajinské vesnice do urbánního prostředí anonymního velkoměsta. Absence rozšířené příbuzenské sítě a sociální sítě přátel jenom zvýrazňovala pocit osamění nově příchozích dětí.
V rámci svého terénního výzkumu jsem se zúčastnila jedné
neformální diskuse, která probíhala mezi třemi informátorkami (všechny byly rozvedené samoživitelky), které spolu sdílely jeden společný byt. Jedna z nich si právě přivezla do ČR také svého syna Dmitrije (ve věku 12 let). Ostatní
dvě zvažovaly podobnou možnost pro své děti (13 a 15 let).
Ukázalo se, že obě dvě pečlivě sledují, jak se Dmitrij aklimatizuje v novém sociokulturním prostředí, jak se cítí ve
škole a jak komunikuje se svou matkou. V diskusi říkaly,
že si ani neuměly představit, jaký je to pro děti složitý proces. Zejména v období puberty, kdy mladí lidé citlivě vnímají jakékoliv změny. Dmitrij se jim zdál osamělý, měl problémy s českým jazykem a pobýval hodně času sám v jejich
panelákovém bytě na jednom z velkých pražských sídlišť.
Shodly se na tom, že právě v tomhle období je obtížné rodinu spojit:
„Jednou jsme od nich odešly, a jenom proto, že chceme být
s nima, tak je budeme trápit. Tam mají všechno, rodinu, kamarády. Když budou chtít samy, tak ať přijdou. Ale teď ne.
Podívej na chudáka Dmitrije.“
(Yana, 28 let, jeden syn)
Nyní se pokusím detailněji popsat tři vybrané případy sloučení transnacionálních rodin. V prvním případě si ukrajinská transnacionální matka, která si vzala českého občana,
po 10 letech pracovní migrace k sobě do Prahy vzala nejmladší dceru (ve věku 12 let). Na Ukrajině nechala dva starší syny, kteří už byli plnoletí a nechtěli se k ní přestěhovat.
Malá Natalie poznala svého otčíma pouze ze svatby v Praze
a z jeho jedné návštěvy na Ukrajině. Natalie měla problém
s češtinou ve škole, cítila se osaměle a neměla ráda svého
českého otčíma. Po jednom z dalších konfliktů se od mámy
v 15 letech odstěhovala ke svému českému příteli, se kterým se seznámila ve škole. Její matka z toho byla velice nešťastná a neuměla se s novou situací smířit:
„Víš co, dobře, já jsem ji jako malou nechala u babičky. Ale
neměla se tam špatně, postavila jsem dětem ten dům, měly
všechno. Koupila jsem jim počítač, mobily. A Natálka měla
všechno. Když jejich táta pil, nebyl k ničemu, tak jsem se
o všechno postarala. Nemohla si na nic stěžovat. A jak to bylo
možné, tak jsem si ji vzala k sobě. Ale ona se prostě změnila,
je to jiná holka. Já jsem ji nemohla vychovávat a babička měla
volný režim, už je nezvládala asi. Já nevím. Prostě vůbec jsme
si nerozuměly, a hlavně s Tondou. To vůbec. Ona ho vůbec nebrala jako mého muže. A teď se odstěhovala, jsem z toho fakt
nešťastná. Nejradši bych ji poslala k našim zpátky. Na vesni-
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
ci. Tady v Praze je to nebezpečné pro ni. Tonda říká, že jsem ji
moc rozmazlila. Já nevím, vždyť byla bez mámy.“
(Nataša, 44 let, tři děti)
Ve druhém případě si ukrajinská matka dovezla svou dceru,
které bylo 19 let, a v České republice začala navštěvovat vysokou školu. Jelikož Nina se postupně vypracovala až na pozici sekretářky v jedné ruské firmě a také dále po večerech
a víkendech uklízela v domácnostech, platila dceři soukromou vysokou školu, kterou navštěvovaly převážně děti bohatých ruských migrantů v ČR. To, že začaly společně bydlet, vnímaly jako naplnění svého snu (stalo se tak po 10
letech pracovní migrace), ke kterému se obě silně upínaly.
„My jsme si to tak vysnily. Když jsem přijela domů, tak jsme
si lehly do postele a vyprávěly si, jak to bude, až budeme bydlet spolu v Čechách, jak bude Jelenočka bydlet se mnou. Jak
bude studovat na univerzitě. Ona ví, co všechno jsem pro ni
udělala a dělám. Taky mi teď chce pomáhat s úklidy, kvůli školnému. Ale já nechci. Jen ať se učí. To je nejdůležitější.
A musím říct, že je premiantka. Fakt!“
(Nina, 39 let, jedna dcera)
Posledním případem bylo již uvedené sloučení rodiny – Iriny
(31 let, dvě děti), která v České republice pracovala i se svým
manželem Ivanem. Jejich sloučení se podařilo v nejkratší
možné době, učinili tak ihned po obdržení povolení k dlouhodobému pobytu. Do Prahy za nimi přijely jejich dvě děti – Ilja
(9 let) a Lena (8 let). Děti začaly navštěvovat základní školu
na jednom z pražských předměstí a postupně se učily český
jazyk. Jak je zřejmé z rozhovoru mezi Ivanem a Irinou, pro
sloučení rodiny v migraci je důležité, aby „přežila“ komplikace způsobené migrací a oba partneři spolu dobře fungovali:
Ivan: „Jo, to jsme od začátku věděli, že prostě sem jdeme žít.
A že si je přivezeme. Tak jsme ani tolik peněz neposílali, jako
druzí. Ale hledali jsme byt, snažili jsme se něco ušetřit na život tady.“
Irina: „Určitě, taky jsme je tu měli na prázdniny, aby si zvykly. I když to bylo drahé, je sem přivézt na ty prázdniny, ale věděly, kam jdou.“
Ivan: „Jo, a jsme dva, to je důležité, dva platy, to je lehčí než
pro ty ženský, co jsou tady bez mužů. Ty se musejí otáčet.“
Irina: „Určitě, dva lidi to zvládnou lépe. I to vyřizování dokladů, školy, pojištění, všechno. A taky když přišli, se jim musí
člověk hodně věnovat. Aby se necítili, že jsou někde v úplné cizině. Oni šli ke svým rodičům. To bylo důležité.“
Ivan: „Jo, kdybychom je vzali později, tak by to bylo horší. Ale
oni jsou ještě malí, tak si rychle zvyknou. Lépe než dospělí.“
V případě Iriny a Ivana se ukazuje, že již od začátku uvažovali o usazení se v České republice a k tomu směřovali všechny své životní strategie i cíl svých remitencí. Společný život
v migraci byl v jejich „migračním plánu“ pevně ukotven. Relativně nízký věk dětí, fungující manželství a stabilizovaná
ROČNÍK 13, ČÍSLO 1/2012 | 30
STAT I
socioekonomická situace v migraci se ukazují jako příznivé
faktory, které mohou pozitivně ovlivňovat úspěšné sloučení členů rodiny. Tyto závěry mají paralelu i ve výsledcích našeho kvantitativního výzkumu (Gabal Consultig 2007), které
ukazují, že migranti a migrantky s dětmi, kteří či které získají trvalý pobyt (a tím i větší „životní jistotu“ pro život v ČR),
směřují své strategie ke sloučení rodiny. Podíl dětí v ČR výrazně ovlivňuje rozhodnutí zůstat v ČR. Rodinné zázemí je
tak jednou z nezbytných podmínek integrace, protože právě
rodina je nejsilnějším diferenciačním faktorem v celém procesu životních strategií, které migranti/ky při své integraci
v ČR volí.
Závěr
Každá společnost má genderové hranice vymezeny pomocí
norem, které jsou monitorovány a potvrzovány každodenními praktikami, tak je tomu i v případě mateřství. Transnacionální matky nemohou tyto normy (tak, jak jsou ustanoveny v rámci většinové společnosti) ve své každodenní praxi
naplňovat (Sotelo 2001). Zatímco na mužskou pracovní migraci je nahlíženo jako na „důležitou pro finanční zajištění
rodiny“, migrující ženy jsou zpravidla vnímány jako ty, které od svých rodin „utíkají“ (Parreñas 2001).
Transnacionální matky ve svých vyprávěních mluvily
o „těžkém ženském údělu“, o své povinnosti hmotně se postarat o svou rodinu. Přijaly strategii osudové odevzdanosti vůči svému ženskému údělu, která jim pomohla vydržet
nelehké podmínky samostatné pracovní migrace. Svou migraci tak vnímaly jako jediné a nejlepší aktivní řešení ekonomické udržitelnosti svých domácností. Jejich vyprávění
je tak v souladu s modelem rurálního vnímaní ženské pracovní síly, které je kombinováno se socialistickým typem zaměstnávání žen na Ukrajině (Tolstokorova 2010).
Analýza biografických vyprávění ukázala, že strategie
rozhodování, zda migrovat do zahraničí, které volí ukrajinské migrantky, jsou pevně zasazeny kolem hlavní argumentace – lepšího života pro jejich děti. Jejich mateřská láska
a péče proudí v „transnacionálním proudu lásky“ (Parreñas
2001) a je materializovaná v dárcích a remitencích. Přijetím
strategie transnacionálního rodičovství sice roste ekonomická spotřeba rodin migrantek, ale ta je možná jenom za
cenu jejich dlouhodobé nepřítomnosti v životě jejich dětí.
Souhlasím proto s tvrzením Sotelo (Sotelo 2001:16), která
tvrdí: „Transnacionální matky přinášejí nové měřítko kvality mateřství, nové nerovnosti a nové významy rodiny.“
Literatura
Aranda, E. M. 2003. „Care work and gendered constraints:
The Case of Puerto Rican Transmigrants.“ Gender and Society, Vol. 17, No. 4: 609–626.
Breckner, R. 2001. Biographical interview. Nepublikované
výukové materiály pro Summer School on Narrative Approach to Migration. Budapest: CEU.
Denzin, N. K. 1989. Intepretative Biography. Qualitative Methods Research Series 17. London: Sage.
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
Erel, U. 2007. „Constructing Meaningful Lives. Biographical
Method in Research on Migrant Woman.“ Sociological Research Online, Vol. 12, No. 4: 5.
Ezzeddine, P. 2011. „Neviditelné ženy (analýza genderové perspektivy integrační politiky ČR).“ Pp. 113–121 in
Knotková, B. et al. Mezi Obzory. Gender v interdiscipilnární perspektivě. Praha: Gender Studie, o.p.s.
Ezzeddine, P., Kocourek, J. 2006. Internal Restriction on
Czech Labour Market. Prague: IOM, Global Development
Network.
Gabal Consulting. 2007. Analýza přístupu migrantů a migrantek na trh práce a ke vzdělávání v ČR. Praha.
Kiblitskaya, M. 2000. „Russia’s Female Breadwinners: The
Changing Subjective Experience.“ Pp. 55–70 in Ashwin,
S. (ed.). Gender, State and Society in Soviet and Post-Soviet
Russia. New York: Routledge.
Lutz, H., Palenga-Möllenbeck, E. 2009. „The „care chain“
concept under scrutiny.“ Příspěvek na konferenci Care
and Migration, 23.–24. 4. 2009, Goethe University, Frankfurt nad Mohanem.
Miller, D. 2010. Stuff. Oxford: Polity Press.
Parreñas, R. 2001. Servants of Globalization: Women, Migration,
and Domestic Work. Berkeley: University of California Press.
Ruddick, S. 1989. Maternal Thinking: Towars Politics of Peace.
London: Beacon Press.
Schepher-Hughes, N. 1993. Death Without Weeping: The Violence of Everyday Life in Brazil. Berkeley: University of California Press.
Solari, C. 2010. „Drain vs Constitutive Circularity: Comparing the Gendered Effects of Post Soviet Migration Patterns in Ukraine.“ Anthropology of East Europe Review,
Vol. 28, No. 1: 215–238.
Sotelo, P. 2001. Doméstica. Immigrat Woman Cleaning and
Caring in the Shadow of Affluence. Berkeley: University California Press.
Szaló, C. 2000. Transnacionální migrace (Proměny identit,
hranic a vědění o nich). Brno: Centrum pro studium demokracie kultury.
Tolstokorova, A. 2010. „Where Have All The Mothers Gone?
The Gendered Effect of Labour Migration and Transition
of the Institution of Parenthood in Ukraine.“ Journal of
Eastern Anthropological Review, Vol. 28, No. 1: 184–214.
Verdery, K. 1994. „From Parent-State to Family Patriarchs:
Gender and Nation in Contemporary Eastern Europe.“
East European Politics and Societies, Vol. 8, No. 2: 225–255.
Vertovec, S. 1999. „Conceiving and Researching Transnationalism.“ Ethnic and Racial Studies, Vol. 25, No. 1: 21–42.
Poznámky
1 Tato studie byla podpořena z prostředků Specifického vysokoškolského výzkumu Univerzity Karlovy pro rok 2011,
SVV/263 706 „The Economization of Life and Social Inequalities“.
2 Text vychází z disertační práce Ztráty a nálezy transnacionálního mateřství (reflexe genderu v migraci), školitelka PhDr. Hana
ROČNÍK 13, ČÍSLO 1/2012 | 31
STAT I
Havelková, Ph.D., Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova, Praha 2011. Cílem mé disertační práce je analyzovat, jakým způsobem gender operuje v transnacionálních prostorech a jaké to má dopady na prožívání mateřství
a formování nových genderových identit. Zajímala jsem se
o to, jakým způsobem ukrajinské transnacionální matky narativně konstruují a zvýznamňují své zkušenosti s transnacionálním mateřstvím. Svou pozornost jsem zaměřila také
na sociální praktiky transnacionální péče o děti a sociální
podmínky ženské pečující migrace v České republice.
3 Jelikož jsem se ve své disertační práci zabývala také sociálními podmínkami ukrajinské ženské pečující migrace, mé
informátorky musely pracovat jako uklízečky, hospodyně
nebo chůvy v domácnostech, a to na plný úvazek nebo ve
vedlejším zaměstnání.
4 V disertační práci jsem se rovněž pokusila ukázat, že „objekty lásky“ (předměty a remitence, které zasílají transnacionální matky svým dětem a rodinám) nejsou pouze doplňkovými předměty, které proudí v transnacionálních
prostorech, ale hrají významnou evokativní, instrumentální a emoční roli v prožívání transnacionálního mateřství.
V kontextu biografických příběhů můžeme objekty lásky
vnímat také jako specifickou formu jakéhosi poselství (zprávy), které předávaly svým dětem, rodinám a sobě samým.
Dokazovaly „správnost“ své volby odejít do zahraničí. Předměty ve formě darů plní důležitou kompenzační roli za fyzickou absenci matek v jejich „reprodukční“ roli, symbolicky
rekonstruují a udržují příbuzenské vztahy. Zároveň ale zdůrazňují novou produkční roli ekonomických živitelek svých
rodin a obhajují fakt, že „opustily“ své děti.
5 Během svého výzkumu jsem se setkala s poskytováním
náhradní péče pouze babičkami, v jednom případě o dítě
dlouhodobě pečovala teta transnacionální matky (ta ji sama
jako sirotka vychovala).
© Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2012
Petra Ezzeddine je sociální antropoložka, působí na katedře
obecné antropologie a katedře genderových studií FHS UK
v Praze. Ve svých výzkumech se věnuje metodologii kvalitativního výzkumu, genderu v migraci, transnacionálnímu rodičovství a transnacionálním sítím péče o děti a staré lidi.
Korespondenci zasílejte na adresu: luksik76@hotmail.com.
Bahna, Miloslav. 2011. Migrácia zo Slovenska po vstupe do Európskej únie.
Bratislava: VEDA, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, s. 219.
Kniha sa venuje migrácii zo Slovenska v období pred a po vstupe do Európskej únie
v rokoch 2002 až 2009. V teoretickej rovine rozpracúva možnosť konceptualizovať
medzinárodnú migráciu v rámci systémovej teórie. V rozsiahlej analytickej práci s mnohými
doteraz neanalyzovanými údajmi o migrácii zo Slovenska a z ďalších nových členských
krajín EÚ autor kladie otázku, či je možné tieto migračné toky vysvetliť pomocou klasických
UFØSJÓNFE[JOÈSPEOFKNJHSÈDJF7ʔLOJIFOÈKEFUFBKPEQPWFEFOBPUÈ[LZt+F4MPWFOTLP
OBP[BKLSBKJOPVTʔIJTUPSJDLZESVIPVOBKWÊƦÝPVFNJHSÈDJPVQP¶STLV t"LÏTQPƳBIMJWÏTÞ
CFäOFQPVäÓWBOÏÞEBKFPʔSP[TBIVNJHSÈDJF[P4MPWFOTLB t;PEQPWFEÈSP[TBINJHSÈDJF
[P4MPWFOTLBQPSPLVEP7FƳLFK#SJUÈOJFBʔ¶STLBWâÝLFTMPWFOTLâDIQMBUPW t.È
SFHJPOÈMOBQMBUPWÈÞSPWFƶWQMZWOBJOEJWJEVÈMOFSP[IPEPWBOJFPʔNJHSÈDJJ tſÓNTBMÓÝJ
TMPWFOTLÈNJHSÈDJBEPſFTLBBʔEP#SJUÈOJF t"LâKFSP[TBIWOÞUSPTMPWFOTLFKNJHSÈDJF
v európskom porovnaní?
GENDER , ROV NÉ PŘ ÍLEŽI TOST I, V Ý ZK UM
ROČNÍK 13, ČÍSLO 1/2012 | 32