MUSEOLOGIC A BRUNENSIA
STUDIE/ARTICLES
ARCHEOLOGIE, SPOLUTVŮRKYNĚ DNEŠNÍHO
I ZÍTŘEJŠÍHO DNE1
DOI: 10.5817/MuB2016-1-3
VERENA PERKO
ABSTRAKT/ABSTRACT
Příspěvek se pokusí osvětlit přínos
archeologie pro současnou společnost. Kromě odhalování starých,
nezřídka úplně zapomenutých civilizací a nálezů, které šokovaly
současný svět, archeologie výrazně
přispěla k metodologii datování
a tím i k rozvoji přesné chronologie
vzdálené minulosti. S rozsáhlými
znalostmi o historických kulturách a žel i s několika mylnými
koncepty, měla archeologie silný
vliv na rozvoj soudobé společnosti
a tím taky na rozhodování o lidské
budoucnosti.
Archaeology – co-creator of today
and tomorrow
The paper tries to elucidate the
contribution of archaeology to present-day society. Besides revelation
of old and often entirely forgotten civilisations and finds, which
shocked the world of today, archaeology contributed in a significant
way to the methodology of dating
and thereby also to the development of an exact chronology of the
distant past. With extensive knowledge of historical cultures and,
unfortunately, as well with several
erroneous concepts, archaeology
exerted a strong influence on the
development of the contemporary
society and thereby also on the decision-making on human future.
KLÍČOVÁ SLOVA/KEYWORDS
archeologie – muzeologie – veřejná
archeologie – muzeum – chronologie –
minulost
1 My special thanks to M. Sc. Josef Kostial, Prag,
for translation and comments.
archaeology – museology – public
archaeology – museum – chronology – past
otázek problematika významu veřejné archeologie a jejího společenského přínosu.
Byť se o archeologii zajímám bezmála čtyři desetiletí, k úvahám
o významu archeologie pro soudobou společnost mě přivedlo až
rozhodnutí pro specializaci v oboru
muzeologie. Muzeologie je v současnosti historická věda, která se
zaobírá společenskými jevy a podmínkami potřebnými pro vznik,
rozvoj a provozování muzeí.2 Vzhledem k tomu, že jsou současná muzea řazena mezi média, se aktuální
muzeologická věda ve velké míře
zajímá o otázky komunikace a potřeb soudobé společnosti.3 S velkými
společenskými změnami, a především jako důsledek všeobecného
užívání moderní komunikační technologie, se otázky komunikace s veřejností staly ústředním motivem
současné archeologie. Vzhledem
k tomu, že samotná archeologie na
ně nemůže nabídnout dostačující
odpovědi, došlo v posledních desetiletích k rozvoji osobitého podoboru
nazývaného veřejná archeologie.4
Veřejná archeologie, podobně jako
jiné metavědy, svou šíří vstupuje do
hájemství současné muzeologie, její
doménou je komunikace a výzkum
potřeb současné veřejnosti.5 Z hlediska poznávání potřeb soudobé
společnosti je jednou ze základních
Příspěvek se pokusí odpovědět na
tuto otázku a osvětlit přínos archeologie pro současnou společnost.
Kromě odhalování starých, nezřídka
úplně zapomenutých civilizací a nálezů, které šokovaly současný svět,
archeologie výrazně přispěla k metodologii datování a tím i k rozvoji přesné chronologie vzdálené
minulosti. S rozsáhlými znalostmi
o historických kulturách a žel i s několika mylnými koncepty, měla
archeologie silný vliv na rozvoj soudobé společnosti a tím taky na rozhodování o lidské budoucnosti.
2 ŠOLA, Tomislav. Eseji o muzejima i njihovoj teoriji. Prema kibernetičkom muzeju. Zagreb: Hrvatski
nacionalni komitet ICOM, 2003.
3 MAROEVIĆ, Ivo. The museum message:
between the document and information. In HOOPER-GREENHILL, Eilean (ed.) Museum, Media,
Message. London, New York: Routledge: 1999,
s. 24–36.
4 MERRIMAN, Nick. Public Archaeology. London,
New York: Routledge, 2004.
5 PERKO, Verena. Muzeologija. Arheologija za
javnost. Muzej Krasa. Ljubljana: Kinetik, 2014.
26
Archeologie se vyvinula z antikvarizmu, fenoménu, ke kterému na
jedné straně přispívala odvěká lidská touha po odkrývání neznámého
a na straně druhé posedlost sbíráním. V souvislosti s tím můžeme
zároveň předpokládat, že minulost
je kromě budoucnosti jedna z největších lidských záhad.6 Zcela určitě
je v těsném souladu s lidskou vášní
a příklonem k hledání pokladů spojeno kopání na místech, kde bylo
možné předpokládat nálezy starých
předmětů, i když jsou objevy starožitností v převážné míře spojeny
s náhodnými objevy.
Je známo, že mnozí panovníci z historických dob shromažďovali sbírky
6 Toto tvrzení je nutné chápat v souladu
s výrokem Davida Lowethala, který tvrdí, že minulost je cizí (nepoznaná) krajina (LOWENTHAL,
David. The Past is a Foreign Country. Cambridge:
University Press, 1985). Aspoň částečně je možné
souhlasit s Pomianem, který je toho názoru, že
archeologie je v souladu s lidskou přirozenou
tendencí ke sbírání předmětů POMIAN, Krzysztof.
Collectionneurs, amateurs et curieux. Paris, Venise:
XVIe-XVIIIe siècle. Paris: Gallimard, 1987.
2 0 16 / 0 5 / 0 1
předmětů, rostlin i živočichů.7 Není
jasné, jestli se ve sbírkách nacházely
taky předměty odhalené vykopáváním, ale je možné se tak domnívat
na základě jiných zdrojů. Kupříkladu král Nabonidus (556–539 před
Kr.) nakázal kopat v Larsi, jelikož
si zamanul poznat tak minulost.8
Podobně jako v Mezopotámii a také
v Číně si byli vědomi významu
vykopávání starožitností pro odkrývání minulosti, i když hnacím
motorem byly především touhy po
pokladech.9
Taky v Řecku nebylo neznámé vykopávání starožitností. Thukydidés vypráví, jak Athéňané při plenění Délosu otevírali taky hroby a popisuje
v nich odkrytou vojenskou výstroj.10
U Strabóna najdeme popis Caesarových veteránů, kteří v průběhu obnovy Korintu objevili hroby a úplně
je vyplenili, aby získali drahocenné
bronzové předměty a malovanou
keramiku.11 Nalezené předměty pak
přepravili do Říma, kde je pojmenovali nekrokorinthia.12
Kromě touhy po lupu k takovému
jednání bezpochyby přispívala
taky oblíbenost sbírek uměleckých
a drahocenných předmětů, které
7 Faraon Thutmosis III. měl sbírku rostlin i živočichů, vášnivým sběratelem byl taky Amenofis III.
(VERCELLONI, Virgilio. Cronologia del museo.
Milano: Jaca Book, 2007, s. 1–4). Babylonský král
Nabukadnesar měl v 7. stol. př. Kristem obsáhlou
sbírku drahocenností. Sbírka starožitností pro
didaktické účely vznikla z popudu babylonské
princezny En-Nigaldi-Nanna z Uru v 6. stol. př.
Kristem (BEAULIEU, Paul-Alain. King Nabonidus
and the Neo-Babylonian Empire. In SASSON, Jack
M. (ed.) Civilisation of the Ancient Near East. Peabody: Hendrickson Publishers, 1995, s. 969–979.
8 SCHNAPP, Alain. The Discovery of the Past. The
Origins of Archaeology. London: British Museum
Press, 1996, s. 17.
9 SCHNAPP, Alain. The Discovery of the Past. The
Origins of Archaeology. London: British Museum
Press, 1996, s. 42.
10 SCHNAPP, Alain. The Discovery of the Past. The
Origins of Archaeology. London: British Museum
Press, 1996, s. 26.
11 PALLOTINO, Massimo. Che cosa è l‘Archeologia.
Firenze: Sansoni Editore, 1968, s. 22.
12 Že bylo vykrádání hrobů v antice spíš pra-
vidlem, než výjimkou, naznačují též výsledky
současných archeologických výzkumů, protože
takřka ze všech nekropolí poznáme hroby, které
byly vyloupeny nedlouho po pohřbu.
v římské době sloužily jako součást
životního stylu lokální aristokracie.13 Předměty vystavené na viditelném místě v domácí rezidenci
jako semiofora svědčily o válečných
úspěších majitele a bezprostředně
(což bylo velice významné!) taky
vyjadřovaly loajalitu vůči konkrétnímu generálu nebo císaři. Sbírky
přímo vyjadřovaly vzdělanost jejich
majitele a taky převahu a nadřazenost římské kultury. V době římské
umělecká díla a kromě nich i starožitnosti doplňovaly bibliotéky, portiky, zahrady i parky a taky paelestry
rozkošných vil určených k oddechu,
rekreaci a vzdělávání. Mezi nejznámější příklady patří Villa dei Papiri
v Herculaneu, kde byla odkryta
taky kopie Polykleitovy Amazonky.
Tento komplex staveb a parků spatřil světlo světa v roce 1750 na pobřeží moře blízko Herculanea. S postranními, rozkošně architektonicky
vybavenými křídly se stavba rozprostírá v délce 250 metrů. Panoramatické rozhledové terasy, peristyly,
atria a koupaliště byly bohatě vybaveny více než 50 bronzovými a 25
mramorovými sochami, mozaikami
a freskami. Bibliotéka obsahovala
i 1758 papyrů s texty filosofa Filodema z Gadaru a mnohé jiné, početné řecké a nepočetné latinské texty
a taky notové zápisy na papyrech
a voskových tabulkách.14
Mezi nejznamenitější umělecké sbírky císařského období patří kolekce
císařovny Livie a hlavně sbírka císaře Hadriana ve ville v Tivoli.15 Ta
obsahovala nejen původní umělecká
díla a jejich kopie, ale taky rekonstrukce a kopie výjimečných staveb
ze vzdálených krajů císařství.16
13 BOUNIA, Alexandra. The Nature of Classical
Collecting. Collectors and Collections, 100 BCE–
100 CE. Burlington: Ashgate Publishing Company,
2004, s. 308.
14 Villa pravděpodobně patřila Cicerovu příteli
Apiovi Klavdiovi Pulkhrovi. D‘AMBROSIO, Antonio, Pierre Giovanni GUZZO a Marisa MASTROROBERTO. Storie da un‘eruzione. Pompei Ercolano
Oplontis. Milan: Mondadori Electa, 2004, s. 98.
15 PALLOTINO, Massimo. Che cosa è l‘Archeolo-
gia. Firenze: Sansoni Editore, 1968, s. 75.
16 OPPER, Thorsten. The Emperor Hadrian.
London: British Museum Press, 2008.
27
Předmětům a sbírkám můžeme rozumět v kontextu antického způsobu života jako výrazu filozofického
principu stoicizmu, v kterém je celý
svět „obsažen“ v každé své nejmenší části. Sbírky nesloužily jen jako
demonstrace společenské a politické
moci, ale taky jako nenahraditelný
zdroj poznání. Římané rozvíjeli osobitou mnemotechniku založenou na
propracovaném systému asociativního provázání předmětů s pamětí
a tím i s hloubkou lidského poznání. Předměty, seřazené ve strohém
stylu, získávaly magickou moc,
prostřednictvím které měly nabývat schopnosti provázat člověka se
vzdálenými prostory i časy.17
S rozšířením křesťanství se stáváme
svědky nového jevu, kopání s cílem
odkrytí svatých ostatků. Počátky
tohoto jevu jsou připisovány Heleně, matce císaře Konstantina,
která z tužby po objevu pozůstatků
svatého kříže nechala kopat v Jeruzalémě. Pozůstatky nalezeného kříže byly na základě nápisu
označeny za věrohodné a jako relikvie byly následně převezeny do
Konstantinopole.18
Se zánikem římského císařství
a v rámci snah, aby byli noví vládcové považováni za jeho „vhodné“
následovníky, se objevilo nejenom
prosté vykopávání skrytých pokladů, ale taky výkopy, jejichž cílem
bylo zabezpečit pro hradní dvorce
kvalitní stavební materiál, bronzovou a mramorovou výzdobu, sloupy
a mozaiky. Tak je dle Theodorichova příkazu Ravenna vybavena
architektonickou výbavou získanou
z trosek Říma. Některé sarkofágy,
navzdory zobrazení pohanských
výjevů, bývaly opětovně používány
pro nové pohřby, nezřídka dokonce
pro představitele nejvyšší aristo17 PERKO, Verena. Muzeologija. Arheologija za
javnost. Muzej Krasa. Ljubljana: Kinetik. 2014.
18 Sv. Helena je dnes považována za patrona
archeologů. SCHNAPP, Alain. The Discovery of the
Past. The Origins of Archaeology. London: British
Museum Press, 1996, s. 95.
MUSEOLOGIC A BRUNENSIA
kracie, např. Karla Velikého nebo
Ludvíka Pobožného.19
Lze říct, že se z ruin antického světa
zrodila nová křesťanská Evropa, ne
však jako zbrusu nový výtvor, nýbrž
jako jeho organická část. Pro oba
tyto světy platí, že si jsou vědomy
určité hodnoty vykopaných starožitností, které však neslouží jako zdroj
historických údajů nebo jako zdroj
metodického výzkumu minulosti.
Tento krok udělají na základě kritického posouzení písemných pramenů, hodnocení výkopů, topografie,
analytické deskripce památek, epigrafických a numizmatických zdrojů
až představitelé renesance.20
Ke kritickému přístupu k minulosti
a zdrojům jejího výzkumu bezpochyby napomohly nově odkryté antické texty. Výjimečný a všestranný
vliv mělo objevení Vitruviova traktátu o architektuře,21 neméně důležité byly i překlady starořeckých
autorů, které obohacovaly obecné,
otevřené a kritické rozpravy učenců
na šlechtických dvorech novými
koncepty výkladu minulosti. Zároveň je nutné zdůraznit, že na dvorech se staly velkou módou utajené
studioli se sbírkami drahocenných
předmětů, které nesloužily jen jako
demonstrace bohatství jejich vlastníka, ale i jako nevyčerpatelný zdroj
nového poznání a umělecké vášně.22
Popisy měst a architektonické spisy
od starých latinských autorů motivovaly renesanční učence ke studiu
těchto (písemných) pramenů, Alberti již v r. 1432 vytvořil přesný náčrt
starého Říma na základě podrobné
topografie antických architektonických pozůstatků. Následovaly sys19 SCHNAPP, Alain. The Discovery of the Past. The
Origins of Archaeology. London: British Museum
Press, 1996, s. 93.
20 PALMA VENETUCCI, Beatrice. Dallo scavo al
colezionismo. Un viaggio nel passato dal Medioevo
all‘Ottocento. Roma: De Luca Editori d‘Arte, 2007,
s. 20.
21 Rukopis objevil humanista Poggio Bracciolini
r. 1414 v opatství Sankt Galen ve Švýcarsku.
22 VERCELLONI, Virgilio. Cronologia del museo.
Milano: Jaca Book, 2007, s. 17.
tematické popisy římských ruin od
Flavia Bonda, které vznikly pod silným vlivem Varonových Antiquitates
a později i první rozsáhlé archeologické vykopávky, které uskutečnil
neapolský humanista Pirro Ligorio
(1513–1583) v komplexu Hadrianovy villy v Tivoli.23 Brzy následovaly
i první vykopávky v Římě a odhalení nálezů, které měly výrazný
vliv na formování vztahů soudobé
společnosti k antickým památkám
a na poznávání jejich rozhodujícího
významu pro studium minulosti.
Nové objevy motivovaly nejen vznik
dodnes nejslavnějších muzeálních
sbírek,24 které se staly zdrojem hlubšího studia pro mnoho renesančních
umělců, nýbrž měly bezprostřední vliv na rozvoj konzervátorství
a restaurátorství. Tak například
v r. 1515 papež Lev X. v rámci péče
o vatikánské sbírky jmenoval Rafaela jejich správcem.25
Jen několik let před tím došlo v průběhu polních prací ve vinohradech
papeže Julia II. na pahorku Opis
k mimořádnému nálezu.26 Při okopávání vinné révy se odstranila
půda a uvnitř podložních ruin bylo
objeveno takřka nepoškozené sousoší.27 Na základě Pliniova popisu byla
skulptura rozpoznána jako Laokónovo sousoší, dílo helénských sochařů
23 PALMA VENETUCCI, Beatrice. Dallo scavo al
colezionismo. Un viaggio nel passato dal Medioevo
all‘Ottocento. Roma: De Luca Editori d’Arte, 2007,
s. 63.
24 V polovině 15. století z popudu papeže Nikolaje V. vznikla v Palazzo dei Conservatori sbírka
starožitností města Říma, která je považována za
nejstarší veřejnou sbírku a představuje jádro Kapitolských muzeí. Tehdy mimojiné došlo k získání
Kapitolské vlčice, Konstantinova Kolosu a Spinaria
(Chlapec s trnem). Ve druhé čtvrtině 16. stol. papež Pavel III. Farnese dostavěl k tomuto komplexu
ještě pátý palác, který se v 17. století stal prvním
muzeem antických skulptur (PARISI PRESICCE,
Claudio. I Musei Capitolini. Cenni storici. In LA
ROCCA, Eugenio a Claudio PARISI PRESICCE
(eds.). Musei Capitolini. Le sculture del Palazzo
nuovo. Roma: Electa 2010, s. 17.
25 VERCELLONI, Virgilio. Cronologia del museo.
Milano: Jaca Book, 2007, s. 27.).
26 Italsky Colle Oppio, je jméno jedné z vyvýšenin
na Eskvilínu, lat. Mons Esquilinus.
27 PALMA VENETUCCI, Beatrice. Dallo scavo al
colezionismo. Un viaggio nel passato dal Medioevo
all‘Ottocento. Roma: De Luca Editori d’Arte, 2007,
s. 63.
28
Hagesandra, Athanodora a Polidora
z Rodosu. Plastika kdysi zdobila
palác císaře Tita, který vyrostl
nad ruinami Neronova komplexu
portiků, aul, procházkových míst,
zahrad a jezera, tvořící výjimečný
Domus Aurea. Záhy Papež Julius II.
Laokónovo sousoší odkoupil pro
vatikánské sbírky. Je známé, že
toto mistrovské dílo s výjimečnou
pozorností obdivoval a studoval
Michelangelo. Vliv díla je zřejmý
na skulpturách, které Michelangelo
vytvořil pro náhrobek Julia II, jako
i v malířském opusu v Sixtínské
kapli a jinde.
Vliv nových objevů antických
uměleckých děl na rozvoj raněrenesančního umění byl nezměrný.
V roce 1546 byly zahájeny výkopy
v Caracalových thermae, kde byly
odhaleny skulptury Herkula a sousoší Dirké.28 V roce 1555 bylo nalezeno gigantické sousoší Dioskúrů na
náměstí Cenci.29 V roce 1601 byly
odkryty v blízkosti kostela sv. Julia
výjimečně dobře zachovalé fresky
svatby Aldombrandini. Dílo bylo sňato ze zdí osobitě pečlivou technikou
a přeneseno do eponymního paláce
Aldombrandini.30 Felix Benoist, Vatikánské muzeum, Galeria Chiaramonti, litografie kolem 1870
Zbytky fresek překvapivě svěžích
barevných tónů byly k dispozici
veřejnosti už od konce 15. století
v podzemních prostorách, které
vedly přes zpustošené, kdysi rozkošně vyzdobené pasáže Neronova
Domus Aurea. Renesanční malíři,
nadchnutí kompozicí a perspektivou
a taktéž neobyčejnými fantaskními
28 Ercole Farnese a Toro Farnese, Národní archeologické muzeum v Neapoli.
29 Pokud uvedeme jen ty nejvýjimečnější antické
mistrovské díla, které jsou dodnes nejdůležitější, je
třeba vzpomenout objev sochy Apolóna Belvederského v Anziu r. 1489; v r. 1514 byla odkryta
skupina skulptur pojmenovaných Horatii et Curiatii. PALMA VENETUCCI, Beatrice. Dallo scavo al
colezionismo. Un viaggio nel passato dal Medioevo
all‘Ottocento. Roma: De Luca Editori d’Arte, 2007,
s. 69.
30 Fresku s výjevem svatby pod jménem Nozze
Aldombrandini dnes uchovávají ve Vatikánských
muzeích.
2 0 16 / 0 5 / 0 1
motivy a barevností, zakrátko vytvořili nový styl, který byl nazván
grotesque (pojem je odvozen od
podzemních chodeb Domu Aurea,
italsky grotta). Grotesky převzaly
extravagantní, starořímský dekorativní způsob malby s výrazným ornamentálním proplétáním vegetačních a zoomorfních elementů a fantaskních výjevů, často ovlivněných
Ovidiovými Metamorfózami.31 Podzemní dvorany často navštěvovali
i Ghirlandaio, Pinturicchio a Raffaello. Podle groteskních manýrů byl
následně zdoben bezpočet aristokratických paláců v Itálii i v jiných
krajinách, jako i např. Rafaelovy
vatikánské stanze.
Obr. 1: Celje, fasáda středověkého Kněžského dvora s římskou plastikou neznámé císařovny z 1. století po Kr. Foto: Archiv krajského muzea Celje.
Obsáhlé archeologické nálezy
v Římě znamenají začátek dlouhotrvajícího a komplexního vývoje základních historických věd, jako jsou
uměnověda, restaurátorství, konzervátorství, epigrafika, numizmatika
a v neposlední řadě taky samotná
archeologie. Archeologické dědictví Říma se nestalo jen ústřední
turistickou zajímavostí pro tehdejší
31 KOMMERELL, Victor. Metamorphosed
Margins: The Case for a Visual Rhetoric of the
Renaissance ‘Grottesche’ under the Influence of
Ovid’s Metamorphoses. Hildesheim, New York:
Olms, 2008.
evropskou aristokracii, ale taky
hodnotným zdrojem umělecké inspirace a nových tvořivých konceptů, nezřídka taky zdrojem již dávno
pozapomenuté řemeslné zručnosti.32
Obrovský průlom pro soudobý svět
znamenaly vykopávky vesuvských
měst, zasypaných v roce 79 n. l.
a v průběhu sedmnácti století
takřka vymazaných z kolektivní
paměti. Výkopy v Herculaneu byly
zahájeny roku 1738 v souvislosti se
stavbou Villa Portica pro bourbonského krále obou Sicílií Karla III.33
Vykopávky byly podníceny nálezem
početných úlomků mramoru ve
studni, kterou vykopal místní rolník
a tím pronikl přímo doprostřed antického teatru v Herculaneu.34 Inženýr Alcubiere, který vedl výkopy
nejdřív v Herculaneu a o deset let
později i práce zahájené v Pompejích, však nebyl archeolog. Jeho úsilí
bylo zaměřeno na získání atraktivních mramorových a bronzových
soch a strhávání barevných fresek
pro potřeby dvora. Jeho spolupracovník Karl Weber nemohl souhlasit
s tak hrubým ničením naleziště.
Taky se mu zdálo nepřípustné, aby
nálezy, uložené na dvoře za zamčenými vraty, zůstávaly dostupné jen
úzkému kruhu vyvolených. Vytvořil
přesné plány výkopů, označil místa
osobitých nálezů, což má ještě dnes
nedocenitelný význam pro badatele.
Ve spolupráci s pečlivými kresliči vznikly přesné kresby fresek,
soch, nádob i jiných nálezů, včetně
drobných předmětů denní potřeby.
Mezi lety 1757 a 1792 vyšly svazky
Le Antichità Ercolano Esposte, které
32 Benvenuto Cellini se v průběhu restaurování
výjimečné etruské Chiméry z Arezza obeznámil také s detaily antické výroby bronzových
předmětů. PALMA VENETUCCI, Beatrice. Dallo
scavo al colezionismo. Un viaggio nel passato dal
Medioevo all‘Ottocento. Roma: De Luca Editori
d’Arte, 2007, s. 38–75.
33 CONTICELLO, Baldassare. Riscoprire
Pompei. In Rediscovering Pompei. Exhibition by
IBM-Italia, New York City, 12 July–15 September
1990. Roma: L‘Erma di Bretschneider, 1990,
s. 2–25.
34 ROCO, Tiziana. Ercolano. In GUZZO, Pier
Giovanni (ed.). Storie da un‘eruzione. Pompei,
Ercolano, Oplontis. Guida alla mostra. Milano:
Electa, 2004, s. 48–49.
29
navzdory názvu obsahovaly i nálezy z Pompejí a Stabiae. I když byly
tyto nádherné publikace určeny
především vybraným zájemcům,
upozornily celý tehdejší svět o významu odkrytých nálezů. Poprvé
bylo možné zkoumat každodenní
život antických lidí, vstoupit do
téměř nedotčených pokojů boháčů
i chudáků, obhlédnout pohostinství
i nevěstince, poznat detaily gladiátorských cvičišť. A především,
soudobý západní svět se začal na
základě duchovního a geografického městského prostoru antiky učit
urbanizmu a stavitelství.35
Návštěva výkopů v Neapolském
zálivu začala být závaznou součástí
vzdělanostního kurikula evropské
aristokracie a taky oblíbený cíl básníků, hudebníků a jiných umělců.36
Goethe publikoval svoje putování po
Itálii, Mozarta inspirovalo odhalení
chrámu Izidy v Pompejích k sepsání Kouzelné flétny. Fresky, vnitřní
vybavení, zahrady, nádoby a šperky
okouzlovaly architekty, zlatníky
i hrnčíře, dokonce i výrobce porcelánu a nástěnných tapet, o oděvní
módě nemluvě. Neoklasicizmus se
svojí krásou, elegancí a užitností seznamoval západní svět. Základním
požadavkem se stal lucidus ordo,
racionalita a ideální stylový řád,
jako i racionální střízlivost stylu
vzhledem k vytyčenému cíli.37
35 BOLOGNA, Ferdinando. La riscoperta di
Ercolano e Pompei nella cultura artistica di
Settecento europeo. In Rediscovering Pompei. Exhibition by IBM-Italia, New York City,
12 July–15 September 1990. Roma: L‘Erma di
Bretschneider, 1990, s. 83.
36 MOORMANN, Eric M. Evocazioni letterarie
dell‘antica Pompei. In GUZZO, Pier Giovanni
(ed.). Storie da un‘eruzione. Pompei, Ercolano,
Oplontis. Guida alla mostra. Milano: Electa,
2004, s. 15–33; ROCO, Tiziana. La fortuna di
Pompei nella produziona artistica tra Settecento
e Ottocento. In GUZZO, Pier Giovanni (ed.).
Storie da un‘eruzione. Pompei, Ercolano, Oplontis.
Guida alla mostra. Milano: Electa, 2004,
s. 193–199.
37 BOLOGNA, Ferdinando. La riscoperta di Ercolano e Pompei nella cultura artistica di Settecento europeo. In Rediscovering Pompei. Exhibition by IBM-Italia, New York City, 12 July–15
September 1990. Roma: L‘Erma di Bretschneider,
1990, s. 78–91; ANDERSON, Maxwell L. Pompei
and America. In Rediscovering Pompei. Exhibition
by IBM-Italia, New York City, 12 July–15 Septem-
MUSEOLOGIC A BRUNENSIA
Odhalení v Pompejích a Herculaneu
ve druhé polovině 18. století iniciovala komplexní intelektuální společenské proměny. Zájem o minulost
narůstal, v Evropě začaly vznikat
početné starožitnické společnosti.
Jednou z nejvýznamnějších úloh,
které si vytyčily, byla organizace
archeologických výprav s cílem
odhalování památek a získávání
předmětů pro muzea. Západní společnost konce 18. století dychtila
po Kunstwollen (fr. vouloir artistique) „uměleckém chtění,“ které by
bylo napájeno z čistých antických
kořenů.38
V roce 1764 bylo vydáno Winckelmannovo dílo Geschichte der Kunst
des Alterthums, ve kterém autor
definoval vztah mezi vrcholem
klasického řeckého umění Periklovy doby a morální a politickou
strukturou soudobé společnosti. Dle
Wickelmannovy interpretace umožnila demokracie a svoboda Periklova období v protikladu k bezmoci
tyranských režimů rozvoj nejvyšší
krásy.39 Ve svém díle definoval nový
vztah moderního světa k antice
a demonstroval zcela nový náhled
na řecké umění.40 V dosavadní chaos, který panoval ve světě starožitber 1990. Roma: L‘Erma di Bretschneider, 1990,
s. 93–103; GUZZO, Pier Giovanni (ed.). Storie da
un‘eruzione. Pompei, Ercolano, Oplontis. Guida
alla mostra. Milano: Electa, 2004.
38 BOLOGNA, Ferdinando. La riscoperta di
Ercolano e Pompei nella cultura artistica di
Settecento europeo. In Rediscovering Pompei.
Exhibition by IBM-Italia, New York City,12 July–
15 September 1990. Roma: L’Erma di Bretschneider, 1990, s. 78–91.
39 Johann Joachim Winckelmann (1717–1768)
svou prací Geschichte der Kunst des Alterthums
in Gedanken über die Nachahmung der griechischen Werke in der Malerei und Bildhauerkunst
vybudoval nový druh filozofie umění. Byl zabit
v Terstu, pochován je v katedrále sv. Justa. Den
Wickelmannových narozenin, 9. prosince, oslavují všechny německé archeologické instituce.
BOLOGNA, Ferdinando. La riscoperta di Ercolano e Pompei nella cultura artistica di Settecento
europeo. In Rediscovering Pompei. Exhibition by
IBM-Italia, New York City, 12 July–15 September
1990. Roma: L’Erma di Bretschneider, 1990,
s. 83; PALMA VENETUCCI, Beatrice. Dallo scavo
al colezionismo. Un viaggio nel passato dal Medioevo all‘Ottocento. Roma: De Luca Editori d’Arte,
2007, s. 124.
40 DÍAZ-ANDREU, Margarita. A World History
of Nineteenth-Century Archaeology. Nationalism,
Colonialism, and the Past. Oxford, New York: Ox-
nictví, vnesl řád a systematičnost.
Ustanovil základní požadavek krásy
jako výsledek touhy po svobodě. Dle
jeho názoru umění nebylo určeno
jen pro vybrané, ale mělo sloužit
veřejnosti.
Winckelmannovy interpretace řeckých a římských uměleckých děl
měly rozhodující vliv na rozvoj
neoklasicistního stylu, který seznamoval západní svět se svojí krásou,
elegancí a užitkovou funkcí. Základním požadavkem se stal lucidus
ordo, ideální stylový kánon a jeho
racionální přiměřenost vytyčenému
cíli.41 Poslední tři dekády 18. století
se společnost Západu stala obdivovatelem republikánství a antiky,
která byla pojímána jako vzor veřejného i osobního života.
Evropská města získávají současnou
podobu, plánovanou v souladu s poznatky z výzkumu antických měst.
Významné stavby v soudobých
městských jádrech svou podobou
vykazují estetické a zprostředkovaně i morální ideje připisované
antice.42
Winckelmannovy názory se staly
novou filozofií umění a vytvořily
nový vztah evropské společnosti
k významu řeckého umění a tím
i ke sbírkám řeckých starožitností
v muzeálních sbírkách 19. století.
Muzea se v této době stala veřejnými institucemi, začala mezi
sebou soupeřit o dědictví starého
Řecka. Úspěch lorda Elgina nákupem parthenónského vlysu znamená začátek podobného počínání
v Evropě.43
ford University Press, 2007, s. 43. Edice Oxford
Studies in the History of Archaeology.
41 BOLOGNA, Ferdinando. La riscoperta di
Ercolano e Pompei nella cultura artistica di
Settecento europeo. In Rediscovering Pompei.
Exhibition by IBM-Italia, New York City, 12
July–15 September 1990. Roma: L’Erma di Bretschneider, 1990, s. 78–91.
42 PALLOTINO, Massimo. Che cosa è l‘Archeolo-
gia. Firenze: Sansoni Editore, 1968, s. 43.
43 Odborníci rozpoznali výzdobu Parthenonu jako původní výtvor starořeckých umělců,
do té doby byla považována za římskou kopii.
PALMA VENETUCCI, Beatrice. Dallo scavo al
30
Ruku v ruce s novými společenskými potřebami se rozvíjela i archeologie, v Německu vznikla Altertumswiessenschaft. Mnohokrát byla
indoktrinována romantikou, ale
i politikou.44 Válečné výpravy následovaly výpravy archeologické, např.
do Egypta, na Blízký Východ a do
Řecka. Archeologie se stala nepostradatelným spojencem kolonialistických a imperialistických ambicí.
Archeologické nálezy plnily obrovské, častokrát právě pro tento účel
budované, muzeální stavby, které se
staly reprezentativní podobou moci
západní kultury a tím taky hlasateli
politické moci par excellence.45
Význam, který nabyl výzkum minulých kultur v soudobé západní
společnosti, nejlépe ilustruje Napoleonova intervence do Egypta, kterou doprovázelo více než 160 odborníků. Jejich překvapivé nálezy byly
uveřejněny v sérii publikací Description de l‘Égypte, které vycházely
mezi lety 1809 a 1829. Poprvé v historii se soudobému západnímu světu
odkryl pohled na civilizaci starého
Egypta.46 Výzkumem a následným
rozluštěním staroegyptského písma
se živý zájem o egyptské výzkumy
proměnil v pravou egyptománii,47
která zakrátko přerostla do osobitého kulturního a uměleckého hnutí,
zvláště v USA. Tato hnutí však nebyla motivována jen Napoleonovými
colezionismo. Un viaggio nel passato dal Medioevo
all‘Ottocento. Roma: De Luca Editori d’Arte,
2007, s. 124.
44 PALLOTINO, Massimo. Che cosa è l‘Archeologia. Firenze: Sansoni Editore, 1968, s. 46.
45 DÍAZ-ANDREU, Margarita. A World History
of Nineteenth-Century Archaeology. Nationalism,
Colonialism, and the Past. Oxford, New York:
Oxford University Press, 2007, s. 99–130. Edice
Oxford Studies in the History of Archaeology.
46 Description de l‘Égypte vznikla spoluprací
odborníků, kteří doprovázeli Napoleonovu
expedici do Egypta mezi lety 1798 a 1801. Na
publikaci spolupracovalo více než 2000 umělců
a techniků, počítajíc i 400 rytců.
47 Jean-François Champollion, 1790–1832,
filolog a orientalista, rozpoznal staroegyptské
písmo jako kombinaci fonetického a idiomatického zápisu. V roce 1829 učinil studijní výlet do
Egypta, kde studoval početné, ještě nerozluštěné
nápisy a nechal je převézt do Francie. Jeho
gramatika staroegyptského jazyka byla vydána
posmrtně.
2 0 16 / 0 5 / 0 1
expedicemi, ale hlavně rozsáhlými
archeologickými výzkumy, které
znovu otevíraly otázky národní
identity a rasy.
Vzhledem k tomu, že na konci
18. století bylo stěží něco známo
o starých blízkovýchodních civilizacích, nabízela klasická studia
výjimečný rámec pro rozkvět egyptologie a asyriologie. Systematickým
výzkumům Egypta a hieroglyfů
sekundovalo v polovině 19. století
rozluštění klínopisného záznamu
a staroperštiny, ke kterému došlo
na základě trojjazyčného nápisu
Dareia I. v Bisituně.48 Komparativní
jazykověda triumfovala, pro studium starožitností se začal od začátku 19. století ujímat nový termín,
archeologie.
Nicméně navzdory rozsáhlému,
zcela aktuálnímu obsahu poznatků,
zůstávala chronologická podoba
vzdálené minulosti pořád v okovech
biblické anekdotičnosti. Zatímco
řecká a římská doba byla datována
pomocí epigrafiky a numizmatiky,
období bez písemných pramenů
zůstávala v zajetí kreacionistického
výkladu. Většina badatelů, ve shodě
s biblickými rodokmeny a odkazy
na biblickou potopu, zastávala názor, že svět byl vytvořen kolem roku
4000 před Kristem.49
První nesmělý krůček v hájemství
chronologie udělala skandinávská
archeologie pomocí stratigrafických
výzkumů, i když na intelektuální
ovzduší 18. a počátku 19. století to
nemělo výrazný vliv. Pro osnovu
chronologie posloužil systém tří period dle schématu kámen, bronz, železo, k této obecné chronologii pak
přispívala typologie a porovnávání
obsahu archeologických kontextů.
Východiskem univerzálního datování lokálních kultur byly stratigrafické výzkumy. Komparativní studie
živočišných a rostlinných zbytků
s materiální kulturou již dlouho
poukazovaly na mnohem větší stáří
lidstva, než připouštělo kreacionistické chronologické paradigma.
V roce 1819 vytvořil na základě tříperiodního systému Ch. Jürgenson
Thomsen plán pro nové muzeum
v Kodani. Přípravy doprovázela patriotická gesta a muzeum bylo určeno výuce prehistorie pro veřejnost.50
Ke vzniku velkých národních muzeí
po celé Evropě rozhodující měrou
napomohlo Napoleonovo velké tažení a francouzské záměrné loupení
uměleckých předmětů.51 Muzea
dostala důležitou roli při vytváření
národní hrdosti jako „strážci“ historických pokladů národní (slavné)
historie. Archeologii, v rámci nacionalistických hnutí, připadla „starost“ o plnění muzeí významnými
nálezy. Na jedné straně archeologické sbírky utvrzovaly národní identitu, na straně druhé pak dokazovaly
„klasické“ kořeny velkých národních států. Archeologické výzkumy
v Řecku a na Blízkém východě sotva
postačily potřebám západních muzeí. Objevy Heinricha Schliemanna
a Arthura Evansa, pionýrů výzkumů
egejské civilizace doby bronzové na
nalezištích jako Hissarlik, Tíryns,
Mykény a Knóssos, ohromily svět.
Druhá polovina 19. století byla obdobím rychlého rozvoje vědy. Nový
pohled na lidský vývoj a s tím spojená radikální změna chronologie
však umožnily až přírodovědné
objevy. Darwinova evoluční teorie
se stala novým paradigmatem v oblasti výzkumu a interpretace lidské
minulosti.52 O tom, že přišla v pravou chvíli, svědčí fakt, že v muzeu
oxfordské univerzity se necelých
sedm měsíců po výtisku Darwinova
„O původu…“ začala odvíjet hutná
evoluční diskuse.53 V červnu 1860
se sešla skupina vědců a filozofů,
která v bouřlivé atmosféře potvrdila a obecně taky přijala evoluční
teorii.54
Vliv evolucionizmu poměrně rychle
zdomácněl i na kolbišti archeologie.
Oscar Montelius, Augustus Pitt-Rivers a Gabriel de Mortillet pod silným darwinistickým vlivem zavedli
principy evolucionistické typologie,
které se staly základní rukojetí muzeální metody. Pitt-Rivers ve svém
muzeu ve Farnhamu, otevřeném
v r. 1885, jako první zavedl do muzejní praxe principy archeologicko-etnografických kontextů a tím se
stal zakladatelem tzv. kulturního
evolucionizmu.
Vědecký přístup archeologických
výzkumů vedl k zaměření muzejních činností ve prospěch předmětů
a sbírek sloužících k vědeckému
poznání a publikování.55 Předměty
v té době přestaly být magickým
podobenstvím reality, semiofora;
jsou povýšeny na instrumenty poznání a datování, a tím se stávají
objekty vědeckého (archeologického!) muzejního zacházení, které
spočívá v principech evoluční typologie.56 Kulturní evolucionizmus
pak v závětří koloniálního a imperiálního diskurzu Západu pomalu
evolvoval do silného (nevyřknutého)
52 DÍAZ-ANDREU, Margarita. A World History of
Nineteenth-Century Archaeology. Nationalism, Colonialism, and the Past. Oxford, New York: Oxford
University Press, 2007, s. 368–397. Edice Oxford
Studies in the History of Archaeology.
53 DARWIN, Charles. Origin of Species. 1859.
logical Thought. Cambridge: University Press
Cambridge, 2006, s. 39
50 SCHNAPP, Alain. The Discovery of the Past. The
54 O tzv. diskusi Wilberforce vs. Huxley viz
LUCAS, Robert J. Wilberforce and Huxley: a legendary
encounter. The Historical Journal, 1979, roč. 22, č. 2,
s. 313–330.
Usshera (1581–1656) byla Země vytvořena v noci
před nedělí 23. října r. 4004 před Kr. TRIGGER,
G. Bruce. A History of Archaeological Thought.
Cambridge: University Press Cambridge, 2006,
s. 61.
51 Ve Švédsku se archeologie stala jednou ze
55 SCHNAPP, Alain. The Discovery of the Past. The
Origins of Archaeology. London: British Museum
Press, 1996, s. 309.
48 TRIGGER, Bruce G. A History of Archaeo49 Podle výpočtů irského arcibiskupa Jamese
Origins of Archaeology. London: British Museum
Press, 1996, s. 295.
základních věd národní historie. Archeologická
fakta se zkoumala pomocí stratigrafických, technologických a typologických analýz, které se staly
základem archeologické vědecké metodologie.
31
56 ŠOLA, Tomislav. Eseji o muzejima i njihovoj teoriji. Prema kibernetičkom muzeju. Zagreb: Hrvatski
nacionalni komitet ICOM, 2003, s. 74.
MUSEOLOGIC A BRUNENSIA
politického signálu o vyšší hodnotě
(technologicky) rozvinuté západní
kultury a tak legitimoval aktuální
společenský řád.
Archeologie se stala vědou s výzkumnými nástroji, která zařazuje
materiální pozůstatky pomocí ověřitelných postupů sběru a klasifikace
do smysluplných systémů. Rozvojem
typologie se osvobodila od závislosti
na písemných pramenech, technologie ji vyprostila z objetí přírodovědy a umožnila ji tak poznávání
funkcionalit materiální kultury.
Stratigrafie otevřela cestu k zařazení lokálních projevů do univerzální
chronologie. Metodologické úspěchy
zahájily pojmenovávání prehistorických dob, které byly doposud označovány dle zvířecích pozůstatků,
jmény nejdůležitějších nalezišť, vyčleněných na základě typologických
klasifikací.57
V první polovině 20. století převládala v archeologii historizující teorie. Jejím základem bylo poněkud
zjednodušující ztotožnění archeologických kultur s etnickými skupinami, třebaže se první pochybnosti
objevily již v tomto období. Archeologická kultura je totiž umělý, badatelský konstrukt, který měl původně
sloužit jen jako vědecký instrument
k rozboru pozůstatků minulých
civilizací. Tato teorie však měla navzdory zřejmé „vědecké nevinnosti“
výrazný obecný dopad spojený s tragickými společenskými implikacemi.58 Kulturní skupiny, definované
na základě materiálních pozůstatků,
byly ve 20. století politicky zneužity
jako „nástroj“ rasových výzkumů.59
Prostřednictvím archeologických
výzkumů, doprovázených antro57 SCHNAPP, Alain. The Discovery of the Past. The
Origins of Archaeology. London: British Museum
Press, 1996, s. 321.
58 ARNOLD, Bettina. The past as propaganda: totalitarian archaeology in Nazy Germany. Antiquity,
1990, č. 64, s. 464–478.
Obr. 2 a 3: Plakát reflektující rasovou interpretaci archeologických období, 1944.
32
59 DÍAZ-ANDREU, Margarita. A World History of
Nineteenth-Century Archaeology. Nationalism, Colonialism, and the Past. Oxford, New York: Oxford
University Press, 2007, s. 368–397. Edice Oxford
Studies in the History of Archaeology.
2 0 16 / 0 5 / 0 1
pologií, etnologií a jinými odbory,
badatelé zkoumali a vyčleňovali
rasově čistá etnika a zasvěceně
ozřejmovali jejich původní území
(geografický původ).
Gustaf Kossinna,60 jeden z nejznámějších proponentů kulturně
historické teorie, Německo označil
za středisko různých kultur, které
se záhy rozšířily i na jiná evropská
území. Touto teorií pomohl ke vzniku základů „vědeckosti“ nacistické
ideologie, známé jako nationalsozialistische Propaganda-Archäologie.61
V roce 1935 byl založen nacistický
ústav Ahnenerbe, jehož cílem byl
výzkum archeologické a historické
minulosti árijské rasy. Ústav vedl
početné archeologické, etnografické
a antropologické výzkumné projekty, např. na výjimečném oppidu
v Heuneburgu, na lokalitách v Iráku, v Tibetu a jinde. Výzkum želbohu nesměřoval jen k evidenci rasové
historie Germánů, ale obsahoval
taky antropologické a lékařské
výzkumy lidské populace v přímé
návaznosti na Endlösung der Judenfrage a genocidu milionů nevinných.
Po druhé světové válce převládl názor, že politickou manipulaci umožnila nejednotnost archeologie. Do
té doby byla archeologie především
soubor izolovaných praxí se silnou
regionální tradicí, různými popisnými a interpretačními metodami.
V šedesátých letech proto došlo k teoretickému obratu, kdy se objevila
nová, neboli procesuální archeologie. Pro ni je typická snaha o objektivnost a neutrálnost výzkumů,
které tak nabízejí spolehlivé poznání minulosti a umožňují plánování
budoucnosti.62 Právě poslední argument měl poskytnout archeologii
60 Gustaf Kossinna (též Kossina, 1858–1931)
publikoval početné studie o materiální kultuře, na
základě které rozpoznal germánské etnika a germánská území. Od r. 1904 přednášel prehistorickou archeologii na berlínské univerzitě.
61 ARNOLD, Bettina. The past as propaganda: to-
talitarian archaeology in Nazy Germany. Antiquity,
1990, č. 64, s. 464–478.
62 JOHNSON, Matthew. Archaeological Theory.
An Introduction. Chichester: Wiley-Blackwell,
2010, s. 23–31.
osobitý status a uznání. Procesuální
archeologie výrazně přispěla k rozvoji kvalitní metodologie, avšak
z důvodů výzkumu ex situ, generalizace poznání a výlučného používání
odborné terminologie se odcizila
veřejnosti.
V důsledku rychlých společenských
změn, které zapříčinily rychlý zánik
identit a tradičních hodnot, i procesuální archeologie začala vykazovat
řadu nedostatků. Také s rozvojem
společenských věd se stala zřejmou
její „politická zranitelnost.“ Archeologie nepozorovatelně převzala
aktivní úlohu v procesech govermentalizmu.63 V odpovědi na tuto
situaci se objevily různé nejednotné
proudy postprocesuální archeologické školy. Společné mají především
silné a bezprostřední odpovědi na
otázky současné společnosti a požadavky na demokratizaci památkových procesů. Z podobných hnutí
se zrodila i tzv. veřejná archeologie.
Můžeme ji označit za obecné hnutí
pro vylepšování komunikace mezi
památkovým oborem a veřejností,
s cílem umožnit přístup a vylepšit
ochranu památek v místě jejich výskytu, který je jedním ze způsobů
vyjádření kvality života.64
ZÁVĚR
Studnice moudrostí, kterou zpřístupnila archeologie výzkumem
minulosti a především drahocenné
poznatky o využívání prostoru,
zjevně přispívaly k modelování soudobé společnosti a společně s novými výzkumy nadále úspěšně v jejím
modelování pokračují.
Archeologické výzkumy šířily poznání minulosti, měly přímý vliv
na soudobé umění a dodávaly punc
každodennímu životu. Ovlivňova63 SMITH, Laurajane. Archaeological Theory and
ly urbanistické a architektonické
koncepty Západu. Společně s muzei
vytvářely národní státy a byly neoddělitelně spjaty s kolonizačními průniky Evropy do krajin třetího světa.
Rozvoj archeologické metodologie,
podporován přírodovědným výzkumem, umožnil vybudovat platnou
chronologii a zařadit lokální naleziště do univerzálního chronologického schématu. Společně s kulturním
evolucionizmem se archeologie prostřednictvím muzeálních sbírek aktivně účastnila edukačních procesů,
jako i kolonizačních a imperiálních
procesů, které za pomoci muzeí legitimizovala. Zapletením s ideologií
rasistických teorií se rovněž stala
součástí nejtragičtějších stránek
lidské historie a tím demonstrovala
možnost politického zneužití moderního poznání.
Ve druhé polovině 20. století se
archeologie stala neoddělitelnou
součástí současného světa. Brutální
zásahy do okolí a rychlé společenské změny jsou jedním z důvodů
vykořeněnosti moderních lidí.
Současnou společnost charakterizuje vyprázdněnost identity. Plošné
užívání současné informačně-komunikační technologie generuje společnost simulaker. Člověk 21. století se
s velkými technologickými schopnostmi odcizuje přírodě, odtrhává
od reálného světa a ztrácí smysl
života vůbec.
Z tohoto důvodu je nevyhnutelná
otázka smyslu archeologického bádání; pokud archeologie neumí nabídnout nějakou smysluplnou formu
kumulativního poznání, které by
bylo aspoň částečně jiné, než nabízí
aktuální kolektivní paměť a které by
člověku sloužilo jako zrcadlo obecně
přijímaného polického, psychologického nebo estetického společenského diskurzu, k čemu pak taková
archeologie vůbec je?65
the Politics of Cultural Heritage. London, New York:
Routledge, 2004.
64 MERRIMAN, Nick. Public Archaeology. London, New York: Routledge, 2004; PERKO, Verena.
Muzeologija. Arheologija za javnost. Muzej Krasa.
Ljubljana: Kinetik, 2014.
33
65 TRIGGER, G. Bruce. A History of Archaeological Thought. Cambridge: University Press
Cambridge, 2006, s. 1.
MUSEOLOGIC A BRUNENSIA
Archeologie odpovídá potřebám
společnosti urychleným otevíráním
některých kdysi pevně zavřených
vědeckých závor. Zapojení veřejnosti zakrátko ukázalo, že spolupráce
s lokální komunitou je základem
dobré památkové péče. Úspěšnou
ochranu a zachování (archeologického) dědictví v původním lokalitě není možné dosáhnout bez
partnerství s poučenou veřejností.
Spolupráce s ní otevřela archeologii
nové společenské uplatnění. Zvláště
hodnotným se pro současného člověka stávají technologické poznatky
a informace o okolí, které v průběhu
svého zkulturňování takřka vymizelo. Poznatky, které označujeme jako
konviviální, mají rozhodující význam pro lidské sociální i ekologické soužití. Jsou ovlivněny životními
zkušenostmi, jsou děděny, nejsou
součástí lidského rozumu a logického uvažování, nýbrž intuice a jsou
často provázány se zděděnými hodnotami a s moudrostí.66
Experimentální archeologie umožňuje přenos mnohých děděných
zručností a co je důležitější, zprostředkovává zkušenostní učení.
Zapojením veřejnosti, zejména zranitelných skupin lidí, může archeologie dosáhnout nejvyššího stupně
smyslu své existence, demokratizace
současné společnosti i akceptace
jinakosti.
Závěrem bych ráda připojila myšlenku, že archeologie je, v rozporu
s obecně rozšířeným názorem, jedna
z nejvlivnějších současných věd.
Poznáváním minulosti modeluje
současnost a má výrazný vliv na
rozhodování o budoucnosti. Zbývá
jen připomenout, že tomuto účelu
může sloužit jen v případě, že odpovídá potřebám soudobé společnosti,
zachovává kritický odstup od společenských jevů a především kritický
66 Konviviální poznatky jsou něco, co získáme
s životními zkušenostmi a dědíme je. Tento výraz
je převzat od Ivana Illicha. SLOTERDIJK, Peter.
Kritika ciničnega uma. Ljubljana: Študentska založba, 2003, s. 165.
náhled na společenské postavení,
které sama zaujímá.
LITERATURA
ARNOLD, Bettina. The past as propaganda:
totalitarian archaeology in Nazy Germany. Antiquity, 1990, č. 64, s. 464–78. ISSN
0003-598X.
ANDERSON, Maxwell L. Pompei and America. In Rediscovering Pompei. Exhibition
by IBM-Italia, New York City, 12 July–15
September 1990. Roma: L‘Erma di Bretschneider, 1990, s. 93–103. ISBN 978- 88-7062-686-5.
BEAULIEU, Paul-Alain. King Nabonidus and
the Neo-Babylonian Empire. In SASSON,
Jack M. (ed.) Civilisation of the Ancient
Near East. Peabody; Hendrickson Publishers, 1995, s. 969–979.
BOLOGNA, Ferdinando. La riscoperta di Ercolano e Pompei nella cultura artistica di
Settecento europeo. In Rediscovering Pompei. Exhibition by IBM-Italia, New York
City, 12 July–15 September 1990. Roma:
L‘Erma di Bretschneider, 1990, s. 78–91.
ISBN 978- 88-7062-686-5.
BOUNIA, Alexandra. The Nature of Classical Collecting. Collectors and Collections,
100 BCE-100 CE. Burlington: Ashgate
Publishing Company, 2004.
CONTICELLO, Baldassare. Riscoprire Pompei. In Rediscovering Pompei. Exhibition
by IBM-Italia, New York City, 12 July–15
September 1990. Roma: L‘Erma di Bretschneider, 1990, s. 2–25. ISBN 978-88-7062-686-5.
D‘AMBROSIO, Antonio, Pier GiovanniGUZZO a Marisa MASTROROBERTO. Storie
da un‘eruzione. Pompei Ercolano Oplontis. Milan: Mondadori Electa, 2004.
DE SIMONE, Antonio. Archaeology and Science. In Rediscovering Pompei, Exhibition
by IBM-Italia, New York City, 12 July–15
September 1990. Roma: L‘Erma di Bretschneider, 1990, s. 62–77. ISBN 978- 887062-686-5.
DÍAZ-ANDREU, Margarita. A World History
of Nineteenth-Century Archaeology. Nationalism, Colonialism, and the Past. Oxford,
New York: Oxford University Press, 2007.
Edice Oxford Studies in the History of
Archaeology. ISBN 978-0-19-21717-5.
GUZZO, Pier Giovanni (ed.). Storie da un‘eruzione. Pompei, Ercolano, Oplontis. Guida
alla mostra. Milano: Electa, 2004. ISBN
978-88-370-2125-2.
JOHNSON, Matthew. Archaeological Theory. An Introduction. Chichester: Wiley-Blackwell, 2010. ISBN 978-1-4051-0014-4.
34
KISSEL, Theodor. Il foro romano. Vita nel
cuore di Roma. Roma: Salerno editrice,
2004. ISBN 978-88-8402-532-6.
KOMMERELL, Victor. Metamorphosed
Margins: The Case for a Visual Rhetoric
of the Renaissance ‚Grottesche‘ under the
Influence of Ovid‘s Metamorphoses. Hildesheim, New York: Olms, 2008. ISBN
978-3-487-13693-6.
LOWENTHAL, David. The Past is a Foreign
Country. Cambridge: University Press,
1985. ISBN 978-0-521-29480-5.
LUCAS, Robert J. Wilberforce and Huxley:
a legendary encounter. The Historical
Journal, 1979, roč. 22, č. 2, s. 313–330.
ISSN 0018-246X.
MAROEVIĆ, Ivo. The museum message:
between the document and information.
In HOOPER-GREENHILL, Eilean (ed.) Museum, Media, Message. London, New York:
Routledge: 1999, s. 24–36. ISBN 978-0-415-19828-8.
MERRIMAN, Nick. Public Archaeology.
London, New York: Routledge, 2004.
ISBN 978-0-415-25889-0.
MOORMANN, M. Eric. Evocazioni letterarie
dell‘antica Pompei. In GUZZO, Pier Giovanni (ed.). Storie da un‘eruzione. Pompei,
Ercolano, Oplontis. Guida alla mostra.
Milano: Electa, 2004, s. 15–33. ISBN 978-88-370-2125-2.
OPPER, Thorsten. The Emperor Hadrian.
London: British Museum Press, 2008.
ISBN 978-0-7141-2266-3.
PALLOTINO, Massimo. Che cosa è l‘Archeologia. Firenze: Sansoni Editore, 1968.
PALMA VENETUCCI, Beatrice. Dallo scavo
al colezionismo. Un viaggio nel passato dal
Medioevo all‘Ottocento. Roma: De Luca
Editori d‘Arte, 2007.
PARISI PRESICCE, Claudio. I Musei Capitolini. Cenni storici. In LA ROCCA, Eugenio
a Claudio PARISI PRESICCE (eds.). Musei
Capitolini. Le sculture del Palazzo nuovo.
Roma: Electa 2010, s. 16–29. ISBN 978-88-370-5086-3.
PERKO, Verena. Muzeologija. Arheologija za
javnost. Muzej Krasa. Ljubljana: Kinetik.
2014. ISBN 978-961-92418-1-3.
POMIAN, Krzysztof. Collectionneurs, amateurs et curieux. Paris, Venise: XVIe-XVIIIe
siècle. Paris: Gallimard, 1987. ISBN 978-2-07-070890-1.
Rediscovering Pompei. Exhibition by IBM-Italia, New York City, 12 July–15 September
1990. Roma: L‘Erma di Bretschneider,
1990. ISBN 978- 88-7062-686-5.
RENFREW, Colin a Paul BAHN. Archaeology: Theories, Methods and Practice.
London: Thames&Hudson, 2000. ISBN
978-0-500-28147-5.
2 0 16 / 0 5 / 0 1
ROCO, Tiziana. La fortuna di Pompei nella
produziona artistica tra Settecento e
Ottocento. In GUZZO, Pier Giovanni (ed.).
Storie da un‘eruzione. Pompei, Ercolano,
Oplontis. Guida alla mostra..Milano:
Electa, 2004, s. 193–199. ISBN 978-88-370-2125-2.
ROCO, Tiziana. Ercolano. In GUZZO, Pier
Giovanni (ed.). Storie da un‘eruzione.
Pompei, Ercolano, Oplontis. Guida alla
mostra. Milano: Electa, 2004, s. 48–49.
ISBN 978-88-370-2125-2.
SCHNAPP, Alain. The Discovery of the Past.
The Origins of Archaeology. London: British Museum Press, 1996. ISBN 978-0-7141-1768-3.
SKEATES, Robin. Debating Archaeological
Heritage. London: Duckworth, 2000.
SLOTERDIJK, Peter. Kritika ciničnega uma.
Ljubljana: Študentska založba, 2003.
ISBN 978-961-6446-33-4.
SMITH, Laurajane. Archaeological Theory
and the Politics of Cultural Heritage.
London, New York: Routledge, 2004.
ISBN 978-0-415-31833-4.
ŠOLA, Tomislav. Eseji o muzejima i njihovoj
teoriji. Prema kibernetičkom muzeju. Zagreb: Hrvatski nacionalni komitet ICOM,
2003.
THOMAS, Julian. Archaeology and Modernity. London, New York: Routledge.
Taylor&Francis Group, 2004. ISBN 978-0-415-27156-1.
TRIGGER, Bruce G. A History of Archaeological Thought. Cambridge: University Press
Cambridge, 2006. ISBN 978-0-521-84076-7.
VARONE, Antonio. Le voci degli antichi:
itinerario pompeiano tra pubblico e privato. In Rediscovering Pompei. Exhibition
by IBM-Italia, New York City, 12 July–15
September 1990. Roma: L‘Erma di Bretschneider, 1990, s. 26–40. ISBN 978- 88-7062-686-5.
VERCELLONI, Virgilio. Cronologia del museo.
Milano: Jaca Book, 2007. ISBN 978-88-16-40798-5. ISBN 978-88-16-40798-5.
VERENA PERKO
Gorenjski muzej, Kranj
Univerza v Ljubljani, Slovenija
verena.perko@siol.net
Verena Perko získala doktorát z archeologie doby římské na Univerzitě v Lublani. Své odborné znalosti
si dál rozvíjela v letní škole ICOM
na Masarykově Univerzitě v Brně,
v amerických muzeích v rámci stipendia Paula Gettyho a na Východoanglické univerzitě v Norwichi.
Studium muzeologie na univerzitě
v Zagrebu zakončila doktorskou
disertací pod vedením prof.
Tomislava Šoly. Tato práce byla
publikována jako stěžejní teoretické dílo z oboru památkové péče ve
slovinském jazyce. Verena Perko
zahájila svou profesní kariéru jako
odborná asistentka v Městském
muzeu a na Univerzitě v Lublani.
Od roku 1997 pracuje jako kurátorka v Regionálním muzeu Horního
Kraňska, je autorkou několika
expozic, výstav i muzejních akcí.
Je jedním z iniciátorů a zakladatelů postgraduálního studia památkové péče na Univerzitě v Lublani
a přednáší muzeologii a archeologii na Katedře archeologie Univerzity v Lublani.
Verena Perko is archaeologist with
doctorate in the field of Roman
archeology, defended at the University of Ljubljana. She improved
her professional knowledge at the
ICOM summer schools of Masaryk
University in Brno and with Paul
Getty scholarship in USA museums
and on East England University in
Norwich. She studied museology
on the University of Zagreb and
accomplished with doctoral thesis
with Prof. Tomislav Šola. The
Thesis was published as fundamental theoretical work for heritage
studies in Slovenian language.
Verena Perko started career as
a junior researcher at the City
Museum and at the University of
Ljubljana. Since 1997 is she museum curator in Regional Museum of
Gorenjska, Kranj, head of several
permanent and temporary exhibitions and museum events. She
is one of initiators and founders
35
of heritage doctoral studies at the
University of Ljubljana and she
holds the course in museology and
Public archaeology on the Department for Archaeology at Ljubljana
University.