Viktor Tomčányi

Benedikt XVI.: Celibát je znamením víry a přítomnosti Boha ve světě 15.6.2010 Vatikán. Přinášíme odpověď, kterou dal Benedikt XVI. na otázku po kněžském celibátu, položenou během setkání s kněžími při vigilii na zakončení Kněžského roku. Otázka: Svatý otče, jsem Karol Mikloško, kněz pocházející z Evropy, přesněji ze Slovenska, a jsem misionářem v Rusku. Když sloužím mši svatou, nacházím sebe samého a chápu svou identitu, kořen a energii své služby. Oběť kříže mi odhaluje Dobrého Pastýře, který dává všechno za svoje stádce, za každou ovci, a když říkám: " Toto je moje tělo, toto je moje krev " daná a prolitá jako oběť za vás, pak chápu krásu celibátu i poslušnosti, kterou jsem svobodně slíbil při svěcení. Navzdory přirozeným těžkostem, mi celibát při pohledu na Krista připadá jako samozřejmost, a už mne unavuje neustále číst světské kritiky tohoto daru. Prosíme vás, Svatý otče, abyste nám přiblížil hloubku a autentický smysl církevního celibátu. Benedikt XVI.: " Děkuji za obě části vaší otázky. První z nich se týká trvalého a vitálního základu našeho celibátu; druhá se týká těžkostí, s nimiž se střetáváme v naší době. Důležitá je ta první část, že totiž středem našeho života skutečně musí být každodenní slavení posvátné eucharistie. A zde mají ústřední význam slova proměnění: " Toto je moje tělo, toto je má krev ". Pronášíme je " in persona Christi ". Kristus nám dovoluje užívat Jeho " já " , mluvíme v Kristově " já ". Kristus nás " táhne do sebe " a dovoluje nám sjednotit se, sjednocuje nás s Jeho " já ". Tímto úkonem, tímto faktem, že nás " táhne " do sebe takovým způsobem, že se naše " já " a Jeho " já " stávají jedno, realizuje se stálost a jedinečnost Jeho kněžství. On je tak skutečně jediným knězem. A přesto je mocně přítomen ve světě, protože nás " táhne " do sebe a tak zpřítomňuje svoje kněžské poslání. To znamená, že jsme " taženi " do Boha, Krista. A toto sjednocení s Jeho " já " se uskutečňuje ve slovech proměnění. Také ve slovech " já tě rozhřešuji " existuje Kristovo, Boží " já " , které odpouští hříchy, protože nikdo z nás by nemohl odpouštět hříchy. Toto sjednocení Jeho " já " s tím naším v sobě zahrnuje, že jsme " taženi " také do Jeho reality vzkříšení a jdeme vstříc plnému životu vzkříšení, o němž Ježíš mluví k saduceům u Matouše ve 22. kapitole. Je to " nový " život, ve kterém už jsme mimo manželství (srov. Mt 22,23-32). Důležité je, abychom se stále znovu nechávali pronikat tímto ztotožněním Kristova " já " s naším " já " , tímto " tažením mimo " , tedy do světa vzkříšení. V tomto smyslu je celibát anticipací. Transcendujeme tento čas a jdeme kupředu a tak " táhneme " sami sebe a naši dobu vstříc světu vzkříšení, vstříc novosti Krista, vstříc novému a pravému životu. Celibát je anticipací, která je umožněna milostí Pána, který nás " táhne " k sobě do světa vzkříšení; stále znovu nás zve, abychom transcendovali sami sebe i tuto přítomnost vstříc pravé přítomnosti budoucna, jež se stává přítomností dnes. Zde se nacházíme ve velmi důležitém bodě. Velkým problémem křesťanství v dnešním světě je to, že už se nemyslí na budoucnost Boha. Zdá se, že přítomnost tohoto světa postačuje. Chceme mít pouze tento svět, žít pouze v tomto světě. Zavíráme tak brány pro opravdovou velikost svojí existence. Smysl celibátu jako anticipace budoucnosti spočívá právě v otevírání těchto bran, zvětšování tohoto světa, ukazování reality budoucnosti, kterou my už žijeme jako přítomnost. A tedy žít ve svědectví víry: věříme skutečně, že Bůh je, že Bůh patří do mého života, že mohu zakládat svůj život na Kristu, na budoucím životě. Známe světské kritiky, o kterých jste mluvil. Je pravdou, že pro agnostický svět, tedy svět, do kterého Bůh nepatří, je celibát velkým pohoršením, protože ukazuje právě na to, že Bůh je chápán a prožíván jako realita. Eschatologickým životem celibátu vstupuje do reality naší doby budoucí svět Boha. A to by mělo zmizet!