Wučchangské povstání
| Wučchangské povstání | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Sinchajská revoluce | |||
 Založení Čínské republiky | |||
| Trvání | 10. října – 1. prosince 1911 | ||
| Místo | Wu-čchang, Čína | ||
| Souřadnice | 30°32′21″ s. š., 114°18′21″ v. d. | ||
| Výsledek | vítězství Čínské aliance a začátek Sinchajské revoluce | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Wučchangské povstání (čínsky v českém přepisu Wu-čchang čchi-i, pchin-jinem Wǔchāng qǐyì, znaky 武昌起义) bylo úspěšné protimandžuské povstání, které se odehrálo 10. října v roce 1911 ve Wu-čchangu (dnes součást Wu-chanu v provincii Chu-pej). Povstání bylo začátkem Sinchajské revoluce a také začátkem definitivního pádu mandžuské dynastie Čching. Po úspěšném povstání byl dne 29. prosince 1911 zvolen za dočasného prezidenta Čínské republiky Sunjatsen a 1. ledna v roce 1912 byla oficiálně vyhlášena Čínská republika. 12. února téhož roku abdikoval císař Pchu-i. Wučchangským povstáním a následně Sin-chajskou revolucí začala v Číně nová éra.
Co předcházelo
[editovat | editovat zdroj]Stav v Číně
[editovat | editovat zdroj]Vliv pekingské vlády od konce 19. století v Číně klesal. Důvodem byl mimo jiné i fakt, že v roce 1908 se císařem stal pouze dvouletý chlapec Pchu-i. Místo něj vládli regenti, kteří byli slabí a bez autority.[1] Na druhé straně však stále více rostla autorita místních vládců v jednotlivých provinciích. Po porážce v boji proti Japonsku a po boxerském povstání se vládnoucí dynastie Čching rozhodla reformovat armádu a vytvořila takzvanou Novou armádu. Na tehdejší poměry byla skutečně modernizována a byla organizována i vyzbrojena podle evropského vzoru.[2] Po sérií neúspěšných povstání na jihu země v letech 1906–1911 se mandžuská vláda v Pekingu rozhodla v roce 1911 do daných oblastí vyslat tuto armádu, aby obnovila pořádek v zemi. Město Wu-čchang, dnes součást Wu-chanu, tehdy patřilo k Trojměstí ležícímu na pravém břehu Dlouhé řeky.[1] V té době to bylo centrum vojenského průmyslu a právě z tohoto důvodu se zde začaly vyrábět zbraně a vojenské vybavení pro Novou armádu. Sunjatsenovy revoluční myšlenky však ovlivnily i mnoho vojáků Nové Armády a mnoho z nich se přidalo k revolučním organizacím.
Hnutí na ochranu železnic
[editovat | editovat zdroj]Odpor proti Mandžuska nadvládě byl také důsledkem znárodnění železnic v roce 1911.[2] Centrální vláda tak učinila pod nátlakem západních mocností, které si chtěli tímto způsobem zajistit smlouvy o výstavbě železnic. Obzvláště se to projevilo v provincii S’-čchuan, kde do projektu rozvoje železnic investovala místní elita, která nechtěla, aby z tohoto projektu profitovala centrální vláda a mocnosti. Klíčovou roli sehrálo Hnutí na ochranu železnic. Jeho hlavním cílem bylo zajistit, aby železnice mezi S’-čchuanem a Chan-kchou zůstala v soukromém vlastnictví a nebyla znárodněna. Dne 24. srpna 1911 se rozhodli ve městě Čcheng-tu uspořádat stávky obchodníků a studentů. Pod nátlakem centrální vlády byly 7. září 1911 krvavě potlačeny. Tato událost bývá historicky označována jako masakr v Čcheng-tu. Snaha dynastie Čching o vojenské potlačení odporu se však obrátila proti ní a vyvrcholila povstáním ve Wu-čchangu.
Čínská aliance
[editovat | editovat zdroj]V roce 1905 sjednotil Sunjatsen několik protimandžuských organizací do jedné pod názvem Čínská aliance se sídlem v Japonsku. Společnost měla charakter moderní politické strany a považuje se za předchůdkyni Kuomintangu.
Známý je Manifest sjednocené ligy, jehož programová část obsahovala čtyři hlavní body:
- Vyhnání Mandžuů: Bod poukazuje na to, že Mandžuové si Čínu podrobili násilím a Číňany zotročili. Proto má být cílem vlastenců navrátit Čínu Číňanům. Mandžuům, kteří se vzdají dobrovolně, má být poskytnuta amnestie.
- Obnova čínské samostatnosti: Vláda musí být v rukou Číňanů. Po vyhnání Mandžuů je třeba obnovit národní stát.
- Zřízení republiky: Cílem revoluce je vytvořit republikánskou vládu. Všichni občané si budou rovni a mají právo se účastnit řízení státu. Prezident i parlament budou voleni všemi občany. Parlament pak vypracuje ústavu, která bude závazná pro všechny občany. Kdo by se odvážil prohlásit se za císaře, stane se nepřítelem celé země.
- Narovnání práva na půdu: V tomto bodě se Sunjatsen zabývá reorganizací systému na rozdělování půdy a hovoří o vytvoření sociálního státu.[3]
Realizace těchto bodů měla probíhat postupně ve třech etapách. První měla být etapa vojenské armády, druhou etapa prozatímní ústavy a nakonec mělo následovat prohlášení řádné ústavy.[2] Manifest ve své podstatě vycházel z tří lidových principů, které vypracoval doktor Sunjatsen a jsou jimi nacionalismus, demokracie a lidové blaho.
Během let 1906 až 1911 uspořádala Čínská aliance sérii neúspěšných protimandžuských povstání hlavně na jihu země. Postupně se její vliv dostával i více na sever. Byla zřízena pobočka v Šanghaji a vliv Čínské aliance se rozšířil i do několika posádek mandžuské armády, především do nově zřízené Nové hubejské armády.[1]
Povstání
[editovat | editovat zdroj]Nová armáda byla primárně vyslána do S’-čchuanu, aby potlačila vzpouru, kterou zapříčinil masakr v Čcheng-tu.[2] Jelikož Čínská aliance měla v této armádě určitý vliv a hrozilo odvelení části Nové hubejské armády, se kterou ve Wu-čchangu spolupracovala, rozhodli se revolucionáři využít situace a začali s intenzivními přípravami dalšího protimandžuského povstání. Začátek byl plánován na konec října, ale večer 9. října v důsledku neopatrnosti vybuchla v jednom ze skladů v ruské koncesi uskladněná munice.[4] Při vyšetřování výbuchu policie odhalila připravované povstání a do rukou úřadů se dostaly i jmenovité seznamy členů revolučních organizací. Ve Wu-čchangu začalo zatýkání a došlo i k prvním popravám. Povstalci tak zůstali bez vůdců[2] a jako jedinou naději na záchranu viděli možnost začít povstání předčasně.[1]
Akce se zúčastnilo přibližně 300 členů Nové armády. Vzbouřenci zabili své důstojníky a zmocnili se zbrojnice, kde byla uschována výzbroj a munice pro armádu celé provincie. K povstání se rychle přidávaly i další jednotky Nové armády ve Wu-čchangu. Jediný větší boj se odehrál při sídle generálního guvernéra Žuej-Čchenga, který sem soustředil většinu vojsk věrných mandžuské vládě. Po celonočním boji se revolucionářem podařilo sídlo dobýt. Žuej-čcheng spolu s ostatními vysokými provinčními úředníky utekl. Tím byl zlomený hlavní odpor a povstalci se tak do 12 hodin od začátku povstání zmocnili celého města.[5] Jelikož bylo nutné urychleně vytvořit revoluční vládu, vůdcové povstání se rozhodli svolat shromáždění zástupců členů chupejských revolučních organizací a některých předních osobností. Za vůdce prvních revolucionářů si zvolili Li Jüan-Chunga, vojenského velitele, který dosud kontroloval Trojměstí Wu-chan. (Sunjatsen se v té době ještě nacházel v USA.)
Některé zdroje uvádějí, že po počáteční revoltě, která vypukla 10. října ve Wu-čchangu, se vytvořily skupinky Chanů, nazývané kan-s’-tuej (čínsky pchin-jinem gǎnsǐduì, znaky 敢死队), které chodily ulicemi Wu-čchang a provolávali hesla jako Zabijte mandžuské úředníky (čínsky znaky 杀戮 满 官 旗人), vyhlaďte ne-Chany (čínsky znaky 杀尽 胡 儿), Oživte Chany, vyhlaďte Mandžuy (čínsky znaky 兴 汉 灭 满). Členové těchto skupin, mezi které patřily i členové tajných společností a chanské milice, přes den i v noci chodili po městě a vraždili mandžuské obyvatele. Dá se říci, že šlo o jakousi rasovou pomstu. O těchto událostech se v Čínské lidové republice dnes mluví velmi málo. Když se zmiňuje revoluce z roku 1911, klade se důraz především na zahraniční imperialismus a probuzení čínského nacionalismu.
Výsledky
[editovat | editovat zdroj]Přestože povstání nebylo ještě do detailu připravené, bylo na rozdíl od těch předešlých úspěšné.[1] Zpráva o úspěšném povstání se rychle rozšířila a jednotlivé jižní provincie začaly postupně deklarovat nezávislost na mandžuském dvoře. Jejich představitelé se sešli v listopadu v roce 1911 v Nankingu, kde sestavili dočasné Národní shromáždění, které formulovalo požadavek na abdikaci císaře a prohlášení republiky. Mandžuský dvůr požádal o pomoc Jüana Š’-kchaje, který se však přidal na stranu revolucionářů poté, co mu bylo přislíbeno prezidentské křeslo. Funkci dočasného prezidenta dosud zastával Sunjatsen.[1] Juen Š'kchaj na toto místo nastoupil 3. února v roce 1912.[1]
Wu-čchangské povstání tedy začalo proces, který vyvrcholil 1. ledna 1912 prohlášením Čínské republiky a 12. února téhož roku abdikací císaře. Protože se tento proces odehrával z větší části v cyklickém roce lunárního kalendáře zvaného Sin-chaj, dostal název Sinchajská revoluce.
Na Tchaj-wanu se 10. říjen, den vpočátku povstání, dodnes slaví jako státní svátek Čínské republiky s názvem Svátek dvou desítek.[1] 1. leden roku 1912 byl ustanoven i jako první den prvního roku Republiky a na Tchaj-wanu se letopočet dodnes počítá od tohoto data.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Wučchangské povstanie na slovenské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století. 1. vyd. Svazek 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 126 s. (Učebnice). ISBN 80-244-0251-3. S. 16–18.
- ↑ a b c d e FASS, Josef. Sunjatsen. Praha: Svoboda, 1966. 212 s. (Portréty; sv. 16). S. 13–55.
- ↑ FASS, Josef. Sunjatsen. Praha: Svoboda, 1966. 212 s. (Portréty; sv. 16). S. 148–151.
- ↑ Fenby, J., China 1911: The birth of China 's tragedy. 2011. History Today [online]. 61 (10), 1-7 [cit. 2019-04-28]. ISSN 0018-2753. Dostupné z: https://shibboleth.ebscohost.com/Shibboleth.sso/Login?providerId=https://idp.upol.cz/idp/shibboleth&target=http://search.ebscohost. com / login.aspx? direct = true & amp; db = edselc & amp; AN = edselc.2-52.0-80053953863 & amp; lang = cs & amp; site = eds-live
- ↑ FASS, Josef. Sunjatsen. Praha: Svoboda, 1966. 212 s. (Portréty; sv. 16). S. 53.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Wučchangské povstání na Wikimedia Commons