Turkuti
Turkuti, též Gökturci, Modří anebo Nebeští Turci, Orchonští Turci, později také (nesprávně) Turkité, (staroturecky 
→ Kök Türk, čínsky v českém přepisu Tchu-ťüe, pchin-jinem tūjué, znaky 突厥) byla starověká konfederace středoasijských turkických nomádských kmenů Turkutů a Tieleských kmenů.[pozn. 1] Odpradávna obývali usedlosti v oblasti Ötükenu (mongolsky Odigan) s centrem v Ordu, na řece Orchon (Mongolsko). Jejich dvanáct kmenú bylo od 5. do 8. století řízeno přistěhovaleckým Ašınovským klanem, který roku 265 až 460 sestoupil z Perských a pozdních Siung-nuských [pozn. 2]států západně od Východního Turkestánu.
Legendy o původu Turků
[editovat | editovat zdroj]V čínských kronikách se uvádí v zásadě dvě legendy o původu Turků, přičemž dané verze se v jednotlivých kronikách různou měrou liší. Obě legendy uvádí kronika Čou Šu[pozn. 3] (636) následovně.
Legenda o původu z vlčice
[editovat | editovat zdroj]Turci byli jiným druhem Siung-nuů s rodovým jménem Ašına. Coby kmen, byli vyhlazeni okolními státy. Zachránil se jenom jeden chlapec ve věku deseti let kterého vojáci nedokázali zabít, a proto mu uřízli nohy. Zachránila ho vlčice, která, když vyrostl s ním otěhotněla. Když vojáci uviděli po jeho boku vlčici, chtěli ji také zabít. Vlčice proto uprchla do severních hor státu Kao-čchang. Vlčice se tam ukryla v jeskyni a posléze porodila 10 synů. Když synové vyrostli, vzali si manželky odjinud. Ženy otěhotněly a každý potomek potom dostal jiné klanové jméno, Ašına bylo jedním z nich. Po několika generacích společně opustili jeskyni a stali se poddanými Žuan-žuanů.
Legenda o původu na Sibiři
[editovat | editovat zdroj]Předci Turků pocházeli z oblasti Suo-kuo (Sakové), který ležel severně od Siung-nuů. Náčelník jejich kmene se jmenoval Apangpu a měl sedmnáct bratrů. Jeden z nich se jmenoval Ič' Niš'tu, a byl zrozen z vlčice. Jejich stát byl však zničen, načež se Ič' Niš'tu oddělil od ostatních a vzal si dvě ženy za manželky. Jedna z nich otěhotněla a porodila čtyři syny. Jeden z nich se proměnil v bílou labuť (Kumandynci). Stát druhého, mezi řekami Afu (Abakan) a Ťien (Malý Jenisej), se jmenoval Čchi-ku (Jenisejští Kyrgyzové). Stát třetího ležel u řeky Čchu-če (Tuvinci). Posledního a nejstaršího z nich, pobývajícího u hor Pa-s'-čchu-če-š' (Západní Sajan), všichni přijali za svého vůdce (šad) a začali mu říkat Netuliu-šad. Stejně tak se pojmenovali „Turci“. Na těch horách stále přebývali potomci Apangpua.
Netuliu-šad měl deset žen a děti, které porodily, přejaly klanové jméno matky za své. Ašına pocházel od jeho nejmladší manželky. Když Netuliu-šad zemřel, bylo nutno vybrat jednoho z deseti synů a ustavit ho šadem. Dohodli se, že budou skákat na strom a ten, který vyskočil nejvýš, byl ustaven šadem. Nejvýš vyskočil Ašına a všichni synové ho pak přijali za vůdce pod jménem Asien-šad.
| „ | Ačkoli se obě tyto verze liší, shodují se v tom, že Turci pocházejí z vlčice. | “ |
| — Čou-šu: 646 / „令狐德棻 – Lingchu Tefen“ | ||
Linie Ašınovských vůdců, vévodů a králů
[editovat | editovat zdroj]Od šan-jüho Mao-tuna (Bagatur Luanti) ze Siung-nuů pochází linie otcovského kmene/rodu Luanti, zatím co linie rodu Ašına sleduje svůj původ skrze kmene/rodu 缘海 – Jüanchaj od Liou-paoa (Liu Cuku) z Jižních Siung-nuů.
| Ašına [pozn. 4] (398–†433) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Apangpu [pozn. 5] (433–461) | Netuliu-šad [pozn. 6] (nar. 410) | Ič' Niš'tu [pozn. 7] (nar. 414) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Sien I. [pozn. 8] (461–490) | Pu-sun [pozn. 9] (490–491) | Kchu-la-pan [pozn. 10] (491–496) | Lian-ku [pozn. 11] (496–511) | Wan Ku-sun (511–521) | Tu-ku [pozn. 12] (491–496) | neznámý [pozn. 13] (???) | A-sien-šad [pozn. 14] (začátek 5. století) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Sien II. [pozn. 15] (511–521) | Meng-en-kagan [pozn. 16] (521–523) | Lilipan [pozn. 17] (???) | Sarošu [pozn. 18] (512–596?) | Aj Uzru [pozn. 19] (487–508) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Tuwu [pozn. 20] (523–546) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Dějiny
[editovat | editovat zdroj] do 14. století | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Turkucký kaganát 552–744 | |||||||
| Turkuti | |||||||
| Západní Turkuti | |||||||
| Východní Turkuti | |||||||
| Modří Turci | |||||||
| Avarský kaganát 564–804 | |||||||
| Chazarský kaganát 618–1048 | |||||||
| Sır-Tardušové 628–646 | |||||||
| Onogurie 632–668 | |||||||
| Dunajské Bulharsko | |||||||
| Volžské Bulharsko | |||||||
| Kangarská unie 659–750 | |||||||
| Türgešský kaganát 699–766 | |||||||
| Ujgurský kaganát 744–840 | |||||||
| Karlucký jabguluk 756–940 | |||||||
| Karachánský chanát 840–1212 | |||||||
| Západní Karachánové | |||||||
| Východní Karachánové | |||||||
| Kan-čouské království 848–1036 | |||||||
| Kao-čchangské království 856–1335 | |||||||
| Pečeněžský chanát 860–1091 |
Kimäcký chanát 743–1035 | ||||||
| Kumánie 1067–1239 |
Oguzský jabguluk 750–1055 | ||||||
| Ghaznovská říše 963–1186 | |||||||
| Seldžucká říše 1037–1194 | |||||||
| Chórezmská říše 1077–1231 | |||||||
| Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307 | |||||||
| Dillíský sultanát 1206–1526 | |||||||
| Dynastie otroků (Dillí) | |||||||
| Dynastie Chaldží | |||||||
| Dynastie Tughlakovců | |||||||
| Kypčacký chanát[4][5][6]1240–1502 | |||||||
| Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517 | |||||||
| Dynastie Bahríovců | |||||||
| Osmanská říše 1299–1923 | |||||||
|
Jiné turkické dynastie
| |||||||
Na přelomu 3. a 4. století došlo v občanské válce k oslabení moci čínské říše Ťin a vůdcové vzbouřeného nečínského obyvatelstva, (pěti barbarských kmenů), zabrali sever Číny. Jejich státy jsou tradičně označované názvem „Šestnáct států“ (304–439). Většinu těchto států založili náčelníci pocházející z nečínských kmenů, a sice Siung-nuů, Sien-pejů, Tiů, Ťieů a Čchiangů. Vzhledem k tvrdé konkurenci mezi státy a jejich vnitřní politickou nestabilitou, říše této éry neměly většinou dlouhého trvání. Etapa sjednocování začala až ve 20. a 30. letech 5. století, během níž říše Severní Wej (Tabgačové) dobyla celou severní Čínu, čímž období Šestnácti států přešlo v období severních a jižních dynastií (420–589).
Severní & jižní dynastie (420–589)
[editovat | editovat zdroj]Severní Wej (386–535)
[editovat | editovat zdroj]Velká sovětská encyklopedie uvádí, že mezi roky 265 a 460 byli Ašınovci [pozn. 21], součástí různých pozdních siung-nuských svazů [pozn. 22].
Ašınovci byli směsice Pching-liangských skupin ve východní Kan-su.
Od dvacátých let 5. století probíhala krutá válka mezi Žuan-žuany a Severní Wej (Tabgačové). Spojencem Tabgačů se stalo hunské středoasijské Jüe-panské knížectví (160–490), ačkoliv hegemony ve stepi se pak stali Žuan-žuani. Severní Liang (397–439) (koridor Chesi) byla státem v období šestnácti království v Číně. Byla založena siung-nuskou rodinou Ťü-čchü [pozn. 23], která i když zpočátku podporovala chanského úředníka Tuan Jie [pozn. 24] jako prince, v roce 401 ho svrhla a pod vedením Ťü-čchü Meng-suna převzala vedení státu. 18. října 439 její hlavní město Ku-cang [pozn. 25], (Kan-su) padlo do rukou wejského císaře Tao-wuho a její princ Ťü-čchü Mu-ťien byl zajat.
Po porážce státu byli Ašınovci o velikosti pět set rodin, wejskou dynastií vytěsnění z koridoru Chesi a byli nuceni hledat útočiště na západe v Kao-čchangu [pozn. 26]. Zde však dlouho nepobyli, jelikož v roce 460 si je podmanili Žuan-žuani kteří je pod vedením Ašınova syna Apangpuho, přesídlili na jižní svahy pohoří Altaj. Byli to zdatní řemeslníci a hlavně se věnovali metalurgii. Postupně se Ašınovci objevovali jako vůdci raní turecké konfederace. Zde, tato skupina o velikosti pět set rodin, společně s deseti a později dvanácti místními kmeny Tieleů (Oguzové / Ogurové) zavedly kmenovou alianci, která přijala název → Türk, také známý jako Göktürk či Türküt.
Ve staroturečtine slovo „Türk“ znamená „silný“. Jméno vládnoucího klanu Ašına může pocházet z termínu chotanských Saků pro „tmavě modrou“ – „āššɪna“.
Turkuti
[editovat | editovat zdroj]Od počátku 6. století říše Severní Wej (Tabgačové) slábne, dochází k četným vzpourám, ve 30. letech propuká hladomor, který zahubil asi 80 % obyvatelstva. Faktickou moc postupně získávají dva vojevůdci čínského původu, kteří vládnou za dva nezletilé tabgačské prince. Říše se tak rozdělila na Východní Wej (534–550) a Západní Wej (535–557).
Ve Východní Wej byl ale vládnoucí rod vyvražděn a tak v roce 550 vznikla říše Severní Čchi (550-577). V Západní Wej se však opakoval stejný scénář a tak v roce 557 vznikla také říše Severní Čou (557–581). Obě byly slabé a navzájem znepřátelené. Této situace brzy využila nově se utvářející velmoc – říše Turkutů.
Severní Čchi (550–577)
[editovat | editovat zdroj]V letech 551–555 porazili Žuan-žuany a vytvořili Turkucký kaganát (552–582), do jehož čela se postavil Ašına Tumen (Bumin). Poté co Bumin přinesl těžkou porážku Žuan-žuanské říši, a pod svojí vlajku sjednotil velkou část tureckých kmenů, byl vyhlášen za nezávislého vládce s titulem „Illig-kagan“. Za hlavní město říše ustavil Ordu, bývalé říšské město Siung-nuů.
Po Buminově smrti zasedl na trůn Ašına Kelo (Kara), který se snažil dokončit porážku Žuan-žuanů. Jeho vláda sice trvala něco přes šest měsíců, ale ještě počátkem roku 553 zcela zničil zbytky Žuan-žuanů, jejichž jednotlivé skupiny našli útočiště v království Severní Čchi. Ještě předtím než zemřel (květen roku 553), titul „kagana“ zdědil jeho mladší bratr Kušu.
Rok 554 byl rokem kdy z knížectví bylo vytvořeno Impérium. Když se Turci vypořádali se Žuan-žuany, přijali rozhodná opatření vůči svým kočovným sousedům. Na východě porazil Kušu dva soupeřící kmeny - Tataby (Kumo Si, západní svahy Chinganu) a Kitany (stepní část Mandžuska severně od řeky Liao-che) sídlící po Žluté moře, podporující alianci se Severní Čchi. V důsledku Kušuova vítězství nad Kitany, turecké síly obklíčily Severní Čchi ze severu. Dále, dobyl kmeny Tőlesů (Tieleové) žijící v západním Mongolsku od Altaje až k Bajkalu, a na severu zvítězil nad panstvím Čchi-ku (Jenisejští Kyrgyzové). Od té doby měl Kušu zajištěnou také severní hranici. Ve snaze získat bohatství usedlých kmenů Kušu expandoval západním směrem až k hranicím Chionitů - Chua (Svetahuna, Bílí Hunové anebo Heftaliti). Roku 556, Turci svými vytrvalými manévry porazili zbytky Žuan-žuanů a přispěli k porážce kagana Kchua-lüho (539?–591) z říše Tchu-jü-chun na jihu.
Kulturní památky
[editovat | editovat zdroj]Mezi nejvýznamnější kulturní památky patří Orchonské a Jenisejské nápisy a náhrobní kamenné sloupy (stély) popsané runovým písmem.[7] Z těchto nápisů si můžeme udělat představu i o religiozitě Turkutů, neboť se na nich prvně objevuje slovo tängri, které bývá překládáno jako božstvo či Nebe, a také pojem ötükän, který zřejmě označoval boha či ducha nějakého místa, především lesa a hory. Tuto polaritu nebeských a pozemských bohů nacházíme s podobnými pojmy později u Ujgurů, Kitanců (zakladatelů Liaa) a dokonce ještě u Mongolů v Čingischánově době. Je pravděpodobné, že tato myšlenková linie začíná již u Hunů, ale u nich se nedochovaly písemné památky.[8] V české orientalistice se Orchonskými Turky zabýval Lumír Jisl (Orchonští Turci a problémy archeologie druhého východotureckého kaganátu, 1963).[9]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Tili (Tiele) (čínsky v českém přepisu Tili, pchin-jinem dílì, znaky 狄历, obvyklou fonetikou: Ty-ly) nebo také
Tiele (čínsky v českém přepisu Tchie-lej, pchin-jinem tiělēi, znaky 鐵勒, obvyklou fonetikou: Tye-le) nebo také
Čıle (Tiele) (čínsky v českém přepisu Čch'-lej, pchin-jinem chìlēi, znaky 敕勒, obvyklou fonetikou: Čı-le) nebo také
Kaoke (Tiele) (čínsky v českém přepisu Kao-kche; doslova „vysoké kočáry“, pchin-jinem gāochē, znaky 高車 nazev, který nesli v období Severní Wej (Tabgačové), nebo také
Čulu (Tiele) čínsky v českém přepisu Čchu-lu, pchin-jinem chulù, znaky 楚騄 což je alternativní název „Tiele“. Tieleové byli sbírkou kmenů z různých etnik turkického původu. V turkických jazycích také nazývání Tele, byli roku 357 vytlačeni z Mongolska Sien-piy a založili stát v Turpanu. Tato skupina zahrnovala kmeny Sır-Tardušů (Se-jenta), Basmalů (Pa-si), Oguzů (Wu-chu), Chazarů (Che-san), Alanů (A-lan), J. Kyrgyzů (Che-ku), Tuvānců (Tuva-la) a Jakutů (Kuli-kan) z Bajkalského regionu.[1][2] - ↑ Mervská oblast v Turkmenistáne
- ↑ Kniha Čou / Čou-šu (čínsky v českém přepisu Čou-šu, pchin-jinem zhōushū, znaky 周書)
- ↑ 阿史那 – A-šı-na, 祖古孟孫 – Cu-ku Mong-sun, 沮渠孟孫 – Ťü-čchü Meng-sun, syn Liu Cu-ku VII. z Turků (nar. 368), vzbouřil se proti wejské nadvládě a prolomil nezávislost na čínské provincii Severní Liang; od roku 398 královský velitel Turků. Ašınovci byly směsice skupin z Pching-liangu ve východní Kan-su
- ↑ 阿史那阿龐普 – A-šı-na A-pang-pu, 祖古峰筍 – Cu-ku Feng-sun, 祖古彭孫 – Cu-ku Pcheng-sun, královský velitel Turků. Vedl migraci Turků z čínské provincie Severní Liang do západní provincie Sin-ťiang a usadil se v Kao-čchangu, v blízkosti současného města Turfan.
- ↑ 訥都六設 – Netouliou-šé, Nothuliu, předchůdce králů Avarů
- ↑ 伊質泥師都 – Ič' Niš'tou, Ičični Šihtu, předchůdce králů Ujgurů
- ↑ Sien I. byl královský velitel Turků
- ↑ Pu-sun byl vévoda Turků
- ↑ Kchu-la-pan byl vévoda Turků
- ↑ Lian-ku byl vévoda Turků
- ↑ Tu-ku Čchi-ni, Tu-ku Ta-sien byl vévoda Turků
- ↑ vůdce
- ↑ 阿賢社 – Asien-še, Asien-šad
- ↑ Hasan, velitel/vůdce
- ↑ Meng-sun, královský velitel Turků
- ↑ Li-li-pan, dcera Siena I., manželka Chuchansie XIV., sjungnuského šan-jü
- ↑ Sarosios, Sarodius byl první král Avarů na Ukrajině,[3] a v letech 512–596? rovněž „kundaj - král“ Alanú. Podle Suej-šu (581–618) na východ od Fu-lin (Byzantská říše) pobývají Tieleské kmeny En-Čchü, A-Lan (Alani), Pei-Žan, Ťi-wu-Li, Fu-wa-Chun a tak dále. Májí přibližně 20 000 silnou armádu.
- ↑ Aj Uzru byl první král Ujgurů
- ↑ 阿史那吐務 – A-šı-na Tu-wu, 阿史那吐務大葉護 – A-šı-na Tu-wu Ta-jie-chu, 祖古圖門跟 – Cu-ku Tchu-u Meng-en, 大葉護 – Ta Jie-chu, „Ulug Jabgu“ - „Veliký jabgu“
- ↑ Ašınovci (čínsky v českém přepisu A-š'-na, pchin-jinem āshǐnà, znaky 阿史那)
- ↑ Severní Chan/Rané Čao, Pozdní Čao, Severní Liang a Sia
- ↑ Ťü-čchü (čínsky v českém přepisu Ťü-čchü, pchin-jinem jǔqú, znaky 沮渠)
- ↑ Tuan Jie (čínsky v českém přepisu Tuan Jie, pchin-jinem duànyè, znaky 段業)
- ↑ Ku-cang (čínsky v českém přepisu Ku-cang, pchin-jinem gūzāng, znaky 姑臧
- ↑ Kao-čchang, též Karahodža je území zřícenin starobylých oáz (tzv. Turpanské oázy, 30 km jihovýchodně od moderního Turpanu)
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ TUAN, Lian-čchin. (丁零, 高车与铁勒 → Ting-ling, Kao-kche jü Tchie-lej) - Ting-ling, Kaoke a Tiele. Šanghaj: (上海人民出版社出版 → Šangchaj Žen-min čchu-pan-še Čchu-pan 1988) - Šanghajské Vydavatelství Lidového Domu 1988, 1935. 566 s. ISBN 7208001103, ISBN 9787208001107. S. 11–12. (čínsky)
- ↑ PULLEYBLANK, Edwin George. Central Asia and the non-Chinese peoples of ancient China - Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny V. Variorum collected studies series. Aldershot: Ashgate Publishing, 2002. 731 s. Dostupné online. ISBN 0860788598, ISBN 978-0-86078-859-1. Kapitola VII, s. 21–26. (anglicky)
- ↑ Nomads V: Regnal Chronologies. Londýn: The Obsidian Globe Forum Index (Encyclopædia Britannica, Inc.), 1995. Kapitola The AVARS. (anglicky)
- ↑ CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)
- ↑ BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)
- ↑ BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)
- ↑ KLJAŠTORNYJ, Sergej Grigorjevič. Drevnetjurkskije runičeskije pamjatniki kak istočnik po istorii Srednej Azii – (Древнетюркские рунические памятники как источник по истории Средней Азии). Moskva: Akademia Nauk SSSR, 1964. 213 s. 12. září 2008. (rusky)
- ↑ MUHIČ VOBOŘILOVÁ, Jana. Mongolští nomádi: zákazy a přírodní kulty [online]. 2012. Dostupné online.
- ↑ Jisl, Lumír - KDO BYL KDO - čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. libri.cz [online]. [cit. 2017-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-12.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Turkuti na Wikimedia Commons - Kultegin’s Memorial Complex, TÜRIK BITIG.
