[go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Sergej Koroljov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sergej Pavlovič Koroljov
Narození30. prosince 1906jul. / 12. ledna 1907greg.
Žytomyr
Úmrtí14. ledna 1966 (ve věku 59 let)
Moskva
Příčina úmrtírakovina a novotvar
Místo pohřbeníHřbitov u Kremelské zdi
BydlištěLjadovova ulice (1944–1946)
Moskva
Nižyn
Oděsa
NárodnostRus[1][2][3][4][5]
Alma materKyjevská vysoká škola polytechnická (1924–1926)
Moskevská státní technická univerzita (od 1926)
Povoláníletecký a raketový konstruktér
ZaměstnavateléInstitut proudových motorů (od 1933)
RKK Energija (od 1946)
GIRD
Nordhausenský institut
Oceněnímedaile Za udatnou práci za velké vlastenecké války 1941–1945 (1945)
Řád čestného odznaku (1945)
Pamětní medaile 800. výročí Moskvy (1949)
Leninův řád (1956)
medaile Srp a kladivo (1956)
… více na Wikidatech
Politická stranaKomunistická strana Sovětského svazu (od 1953)
ChoťXenija Maximilianovna Vincentiniová
DětiNatalja Sergejevna Koroljovová
PříbuzníAndrej Vadimovič Koroljov (vnuk)
Funkceředitel (Ústřední strojírenský vědecko-výzkumný ústav; od 1946)
PodpisSergej Pavlovič Koroljov – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sergej Pavlovič Koroljov (ukrajinsky Сергі́й Па́влович Корольо́в (Королів) – Serhij Pavlovyč Koroliv, rusky Серге́й Па́влович Королёв; 30. prosince 1906jul./ 12. ledna 1907greg., Žytomyr, Volyňská gubernie, Ruské impérium – 14. ledna 1966, Moskva, SSSR[6]) byl sovětský raketový inženýr a tvůrce sovětského raketového programu v civilní i vojenské oblasti během vesmírného závodu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v 50. a 60. letech. Mnozí ho považují za otce praktické kosmonautiky.[7][8] Podílel se na vývoji rakety R-7, Sputniku 1 i vypuštění Lajky a prvního člověka Jurije Gagarina do vesmíru.[9] Zasloužil se také o vybudování arzenálu strategických raket.

Přestože byl Koroljov leteckým konstruktérem, jeho největší přednosti se ukázaly v integraci designu, organizaci a strategickém plánování. Ve 30. letech byl kvůli falešnému úřednímu obvinění zatčen jako „člen protisovětské kontrarevoluční organizace“ (později omezeno na „sabotéra vojenské techniky“)[10] a v roce 1938 uvězněn na téměř šest let, včetně několika měsíců v pracovním táboře na Kolymě. Po propuštění se stal uznávaným konstruktérem raket a klíčovou postavou ve vývoji sovětského mezikontinentálního balistického raketového programu. Později řídil sovětský vesmírný program a stal se členem sovětské akademie věd, dohlížel na počáteční úspěchy projektů Sputnik a Vostok, včetně první mise na oběžné dráze Země Jurije Gagarina 12. dubna 1961. Koroljovova nečekaná smrt v roce 1966 přerušila provádění plánů pro přistání na Měsíci se sovětskou posádkou před americkou misí v roce 1969.

Před svou smrtí byl oficiálně známý pouze jako Glavnyj Konstruktor (Главный Конструктор) nebo hlavní konstruktér, aby byl chráněn před možnými pokusy Spojených států o atentát během studené války.[11] Dokonce i někteří kosmonauti, kteří s ním pracovali, neznali jeho příjmení. Teprve po jeho smrti v roce 1966 byla jeho identita odhalena a získal odpovídající veřejné uznání za hnací sílu sovětských úspěchů v průzkumu vesmíru během Mezinárodního geofyzikálního roku i po něm.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v tehdy mnohonárodnostním městě Žytomyr asi 120 km od Kyjeva (tehdy součást carského Ruska, dnes Ukrajiny). Jeho otec, Pavel Jakovlevič Koroljov se narodil v běloruském městě Mogilev[12] ruskému vojákovi a běloruské matce.[12][13] Jeho matka, Maria Nikolajevna Koroljova (Moskalenko/Bulanina), byla dcerou bohatého obchodníka z města Nižyn s kozáckým původem.[14] Z matčiny strany měl, kromě záporožských kozáků, také řecké a polské předky.[15] V Žytomyru žil s rodiči do svých 9 let až do doby úmrtí otce, pak se spolu s matkou a otčímem odstěhoval do přístavní Oděsy. Na tamní letecké základně jako kluk vypomáhal pilotům hydroplánů a za odměnu jej občas svezli. Stavba a studium kluzáků se stala jeho velikou zálibou, v 17 letech dokázal sám první kluzák sestrojit.

Po základní škole se vyučil zedníkem – pokrývačem. V září 1924 začal se studiem letectví na Polytechnickém institutu v Kyjevě, odtud přešel na Fakultu mechaniky Baumanovy vysoké školy technické v Moskvě a zároveň pracoval v tamním leteckém průmyslu. V únoru 1931 byl promován na leteckého inženýra.

První pracovní úspěchy

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1931–1933 byl spoluzakladatelem (spolu s Fridrichem Arturovičem Canderem) a vedoucím moskevské skupiny GIRD,[6] která se zaměřila na výzkum reaktivního pohybu. Roku 1933 byl GIRD sloučen s leningradskou skupinou GDL, která byla zaměřena na výzkum dynamiky plynů. Z těchto dvou skupin byl vytvořen Reaktivní výzkumný ústav, kde se stal Koroljov jedním z vedoucích pracovníků. I když byl vyškolený jako letecký konstruktér, jeho nejsilnější stránkou byly organizační schopnosti a schopnost strategicky plánovat.

Stalinské čistky

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1938 se stal obětí stalinských čistek[6] a byl odsouzen na 10 let v gulagu. Roku 1939 byl odeslán na Sibiř. V oblasti Kolymy více než půl roku dobýval zlato a zde si zničil zdraví. Na začátku března 1940 byl odvezen do speciálního vězení pro odborníky v Moskvě. Pracoval pod dohledem v konstrukční kanceláři CKB-29, kde pod vedením Andreje Tupoleva vyvíjel bombardér Tu-2. V roce 1942 jej jako vězně převezli do Kazaně do kanceláře OKB-16 vedené Valentinem Gluškem. Zde se podílel mj. na vývoji malých raketových motorů. V roce 1944 byl podmínečně propuštěn spolu s řadou dalších inženýrů. Přesto zde zůstal ještě rok. V roce 1945 byl v uniformě podplukovníka vyslán do východního Německa, aby tam spolu s dalšími kolegy zkoumal nalezené německé rakety.[16]

Hlavní raketový konstruktér

[editovat | editovat zdroj]
Koroljov (vpravo) s kosmonautem Gagarinem a maršálem Kirillem Moskalenkem, před startem Vostoku 1 (1961)

V únoru 1947 byl jmenován hlavním konstruktérem dálkových raket, využil poznatky získané z ukořistěných německých raket a začal konstruovat nové. Jeho zásluhou byla vyrobena první mezikontinentální raketa na světě – R-7.[17]

V letech 1950 až 1960, v období vesmírných závodů mezi USA a SSSR, byl vedoucím konstruktérem sovětského raketového výzkumu. Na rozdíl od svého amerického protějšku, Wernhera von Brauna, byla jeho klíčová úloha v sovětském vesmírném programu přísně tajena až do jeho smrti v roce 1966, ke které přispěly zdravotní následky z jeho věznění. V období práce na vesmírných projektech byl znám jen pod označením „hlavní konstruktér“. Pod jeho dohledem bylo dosaženo raných úspěchů vesmírných programů Sputnik, Vostok a Voschod.

Stal se akademikem v Akademii věd SSSR. Pod jeho vedením začal Sovětský svaz v rámci vesmírných závodů s USA pracovat na pilotovaném letu k Měsíci. Ten se však už v SSSR neuskutečnil.

V roce 1966 Koroljov nečekaně zemřel na rakovinu při chirurgickém zákroku.[17] Urna s jeho popelem byla uložena u kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.[6]

Koroljov v Československu

[editovat | editovat zdroj]

Koncem června 1964 se spolu s manželkou Xenijí vydal na utajenou dovolenou v Československu. Byla to jeho jediná zahraniční dovolená. Koroljov odmítl tradiční návštěvu Karlových Varů, protože se chtěl především seznámit s výzkumem a průmyslem. Během své dovolené navštívil Výzkumný a zkušební letecký ústav v Letňanech, leteckou továrnu ve Vodochodech, plzeňskou Škodovku, Metru v Blansku a Svit v Gottwaldově. Na letišti v Kunovicích pilotoval aerotaxi L-200. Pak jako turista navštívil Macochu a místo bitvy u Slavkova, druhou část dovolené v Československu strávil v malé chatě ve Vysokých Tatrách. Nikdo z Koroljových československých průvodců nevěděl, koho provází.[18]

Pocty

[editovat | editovat zdroj]
Sergej Koroljov (vlevo) a Valentin Gluško na ukrajinské známce z roku 2007

Ještě za doby trvání SSSR byl dvakrát vyznamenán titulem Hrdina socialistické práce, stal se laureátem Leninovy ceny.[19]

V roce 1996 bylo jako pocta slavnému konstruktérovi přejmenováno město Kaliningrad (původně Podlipky) v Moskevské oblasti na město Koroljov.

V jeho rodném městě dnes funguje muzeum kosmonautiky s jeho jménem a proti muzeu je zrenovovaný Koroljovův rodný dům.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ ГОЛОВАНОВ, Ярослав Кириллович. Королёв: Факты и мифы. М.: Наука, 1994. ISBN 5-02-000822-2. S. 111. (rusky) 
  2. ↑ https://www.scientificamerican.com/article/sputnik-50-years-space-race-hype/
  3. ↑ http://www.astronautix.com/k/korolev.html
  4. ↑ ГОЛОВАНОВ, Ярослав Кириллович. Королёв: Факты и мифы. М.: Наука, 1994. ISBN 5-02-000822-2. S. 111. (rusky)
  5. ↑ https://www.stoplusjednicka.cz/rusky-dobyvatel-sveta-raketovy-komplex-9k720-iskander-m
  6. ↑ a b c d Легостаев, В. П. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-11-01]. Heslo КОРОЛЁВ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-17. (rusky) 
  7. ↑ energia-zem.ru. energia-zem.ru [online]. [cit. 2020-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-15. 
  8. ↑ Šablona:Cite document[nedostupný zdroj]
  9. ↑ WEST, John B. Historical aspects of the early Soviet/ Russian crewed space program. Journal of Applied Physiology. 1 October 2001, s. 1501–1511. Dostupné online. DOI 10.1152/jappl.2001.91.4.1501. PMID 11568130. 
  10. ↑ SIDDIQI, Asif A. Challenge to Apollo: The Soviet Union and the Space Race, 1945–1974. [s.l.]: NASA, 2000. S. 12. 
  11. ↑ Scott and Leonov, p. 53. Harford, p. 135.
  12. ↑ a b http://www.famhist.ru/famhist/korol/001905fe.htm
  13. ↑ http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/koroleva-n/otets/koroleva-otets-t1-2007.pdf Наталия Королева – С.П. Королев: Отец, Москва Наука, 2007
  14. ↑ http://astrokras.narod.ru/pub/korolev-1.htm
  15. ↑ http://epizodsspace.airbase.ru/bibl/koroleva-n/otets/koroleva-otets-t1-2007.pdf Наталия Королева – С.П. Королев: Отец, page 19, Москва Наука, 2007
  16. ↑ PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola Životopisy hlavních účastníků, s. 438. 
  17. ↑ a b Půlstoletí kosmonautiky, str.438
  18. ↑ PACNER, Karel. Kolumbové vesmíru. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1976. 447 s. (Kolumbus; sv. 74). S. 173,174. 
  19. ↑ Pavol Hajla. Žitomirské múzeum Imeni Koroľova. Letectví a kosmonautika. 2006, roč. 82, čís. 9, s. 86–87. ISSN 0024-1156. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sergej_Koroljov&oldid=24233514“