Saljut 7
| Saljut 7 | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| COSPAR | 1982-033A |
| Stálá posádka | 3 |
| Start | 19. dubna 1982 |
| Kosmodrom | Bajkonur |
| Nosná raketa | Proton-K |
| Provozovatel | SSSR |
| Datum zániku | 8. února 1991 |
| Hmotnost | 19 800 kg |
| Délka | ~16 m |
| Šířka | 4,15 m |
| Obytný objem | 90 m³ |
| Perigeum | 219 km |
| Apogeum | 278 km |
| Sklon dráhy | 51,6° |
| Doba oběhu | 89,2 min |
| Dnů na oběžné dráze | 3 217 dnů |
| Dnů s posádkou | 816 dnů |
| Konfigurace | |
 | |
| Nákres stanice Saljut 7 | |
Saljut 7 byla orbitální stanice SSSR, poslední toho typu v programu Saljut, fungující na oběžné dráze Země v letech 1982 až 1991, tedy devět roků. Konstrukčně byla podobná předchozí stanici Saljut 6.
Základní údaje
[editovat | editovat zdroj]Stanice byla vypuštěna z kosmodromu Bajkonur 19. dubna 1982 s pomocí rakety Proton K. Byla podobná předchozí stanici Saljut 6. Byla dlouhá 15 metrů, měla průměr 4,15 metru, byla opatřena dvěma spojovacími uzly, její hmotnost dosahovala téměř 19 tun.[1] Vystřídalo se zde 21 kosmonautů, někteří i vícekrát. Označení v katalogu letů COSPAR bylo 1982-033A.
Základní posádky
[editovat | editovat zdroj]
- Sojuz T-5 14. května 1982 – 10. prosince 1982, Anatolij Berezovoj, Valentin Lebeděv
- Sojuz T-9 28. června 1983 – 23. listopadu 1983, Vladimir Ljachov, Alexandr Alexandrov
- Sojuz T-10 9. února 1984 – 2. října 1984, Leonid Kizim, Vladimir Solovjov, Oleg Aťkov
- Sojuz T-13 7. června 1985 – 26. září 1985, Vladimir Džanibekov, Viktor Savinych
- Sojuz T-14 18. září 1985 – 21. listopadu 1985, Vladimir Vasjutin, Georgij Grečko, Alexandr Volkov
- Sojuz T-15, 6. května 1986 – 25. června 1986, Leonid Kizim, Vladimir Solovjov, tč. základní posádka na nové stanici Mir, která na tuto stanici přeletěla ukončit práce posádek této stanice a pak se vrátila na Mir i s řadou věcí ze Saljutu.
Návštěvní lodě
[editovat | editovat zdroj]Většinou návštěvy ponechaly u stanice loď, se kterou přiletěly a vracely se k Zemi v lodi, která byla u stanice zaparkovaná v době před jejich příletem.
- Sojuz T-6, 25. června 1982 – 2. července 1982, Vladimir Džanibekov, Alexandr Ivančenkov, Jean-Loup Chrétien
- Sojuz T-7, 20. srpna 1982 – 27. srpna 1982, Leonid Popov, Alexandr Serebrov, Světlana Savická
- Sojuz T-11, 4. dubna 1984 – 11. dubna 1984, Jurij Malyšev, Gennadij Strekalov, Rákeš Šarma
- Sojuz T-12, 18. července 1984 – 29. července 1984, Vladimir Džanibekov, Světlana Savická, Igor Volk
Nákladní lodě
[editovat | editovat zdroj]Celkem zde přistálo 14 bezpilotních lodí Progress a Kosmos. Mimo zásobování byly využity jejich motory k úpravě oběžné dráhy stanice, která by se bez těchto korekcí snižovala a předčasně v atmosféře shořela.
- Progress 13, 25. května 1982 – 4. června 1982
- Progress 14, 14. července 1982 – 11. srpna 1982
- Progress 15, 20. září 1982 – 14. října 1982
- Progress 16, 2. listopadu 1982 – 13. prosince 1982
- Kosmos 1443, 10. března 1983 – 14. srpna 1983
- Progress 17, 18. srpna 1983 – 17. září 1983
- Progress 18, 22. října 1983 – 13. listopadu 1983
- Progress 19, 23. února 1984 – 31. března 1984
- Progress 20, 17. dubna 1984 – 6. května 1984
- Progress 21, 10. května 1984 – 26. května 1984
- Progress 22, 30. května 1984 – 15. července 1984
- Progress 23, 16. července 1984 – 26. srpna 1984
- Progress 24, 23. června 1985 – 15. července 1985
- Kosmos 1686, 2. října 1985 – 8. února 1991, zánik spolu se stanicí
Zánik stanice
[editovat | editovat zdroj]Po 3 217 dnech na oběžné dráze Země stanice sestoupila díky zemské gravitaci do atmosféry a zde shořela dne 8. února 1991. Její zbytky dopadly na území Argentiny.
Stanice Saljut 7 byla nahrazena na oběžné dráze větší vesmírnou stanicí Mir.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. Praha: Práce, 1987. Kapitola Saljut 7, s. 155.
