[go: up one dir, main page]
Přeskočit na obsah

Laurie Anderson

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Laurie Anderson
Laurie Anderson v roce 1986
Laurie Anderson v roce 1986
Základní informace
Rodné jménoLaura Phillips Anderson
Narození5. června 1947 (77 let)
USA Glen Ellyn (Illinois), USA
Žánryart rock, experimentální hudba, mluvené slovo
Povolánízpěvačka, hudebnice, skladatelka, umělkyně, režisérka
Nástrojezpěv, housle, perkuse
Aktivní roky1975–dosud
VydavateléWarner Bros., Nonesuch
Členem skupinyPhi Beta Kappa Society
Příbuzná témataLou Reed
OceněníGuggenheimovo stipendium (1982)
Wolfova cena za umění (2017)
Římská cena
Qwartz Electronic Music Awards
Manžel(ka)Lou Reed (2008–2013)
Weblaurieanderson.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Laura Phillips Anderson,[1] známější jako Laurie Anderson (* 5. června 1947, Glen Ellyn Illinois, USA), je americká umělkyně, zpěvačka, houslistka, performerka a skladatelka zabývající se experimentální hudbou a art rockem.

Od roku 1976 pravidelně vystupuje v muzeích, koncertních sálech a uměleckých festivalech po celé Severní Americe a Evropě. Ve svých představeních kombinuje různé výtvarné, hudební, divadelní a filmové techniky. Vždy ráda využívala nejnověji dostupné technologie, čímž předběhla svou dobu a proslavila se ve světě avantgardního umění.[2][3] V České republice vystupuje pravidelně od 90. let.[4]

Několik let žila a spolupracovala s Lou Reedem. V roce 2008 se spolu vzali.[5] Anderson již dříve hrála na Reedových albech Set the Twilight Reeling (1996), Ecstasy (2000) a The Raven (2003). Reed pak hrál na jejích albech Bright Red (1994), Life on a String (2001) a Homeland (2010). Oba se spolu rovněž podíleli na albu Johna Zorna s názvem The Stone: Issue Three (2008).[6]

Experimentuje také s umělou inteligencí a virtuální realitou. Samu sebe označuje především jako vypravěčku: „Vyprávím příběhy. A ty někdy mohou mít podobu malby, může to být píseň, může to být film.“ [7]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Laurie Anderson se narodila v roce 1947 na předměstí Chicaga, vyrůstala se 4 bratry a 3 sestrami. V 5 letech se začala učit hrát na housle, jako teenager cvičila až 6 hodin denně a občas hrála v místním dětském orchestru. Věnovala se také malbě a čtení knih. Ráda poslouchala mluvené slovo a dokonce si vymýšlela vlastní příběhy, které vyprávěla své mladší sestře před spaním. V roce 1966 se přestěhovala do New Yorku, kde dodnes žije.[2][8]

Vystudovala historii umění na Barnard College v New Yorku, pokračovala studiem sochařství na Columbia University, které ukončila v roce 1972. Poté začala vyučovat historii umění a zároveň psala články do umělecky zaměřených časopisů nebo kreslila ilustrace do knih. Také začala postupně veřejně vystupovat.[2]

V jednom z jejích prvních vystoupení Duets On Ice (Duety na ledu) si obula brusle s čepelemi zamrzlými v kostce ledu a dokud led neroztál, hrála na speciálně upravené housle, které v sobě měli ukrytý magnetofon, takže jí umožňovaly hrát duet sama se sebou. S tím, jak přibývalo uměleckých vystoupení, mohla věnovat méně času vedlejším zaměstnáním a více se věnovat rozvoji svého typického vyprávění, kombinovaného s vizuální a hudební stránkou.[2][8]

V roce 1981 se proslavila 8minutovou písní O Superman, kterou nahrála u sebe doma a vydala v nákladu 1 000 ks, které osobně rozesílala poštou. Když ji britský DJ John Peel zahrál v rádiu ve své show, píseň se stala hitem, umístila se na 2. místě britské hitparády, a najednou bylo potřeba splnit objednávku na 80 000 nahrávek – to se podařilo díky smlouvě s nahrávací společností Warner Brothers.[8]

V roce 1992 se seznámila s Lou Reedem na hudebním festivalu v Mnichově, kde oba vystupovali. Brzy se spřátelili, pracovali spolu a po 16letém vztahu se i vzali. Zůstali spolu až do jeho smrti v roce 2013.[2][8]

Hudební kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Vystudovala dějiny umění, poté pracovala jako herečka a výtvarnice. Její první nahrávky byly vydávány na kompilacích amerického vydavatelství Giorno Poetry Systems na konci sedmdesátých let. V té době spolupracovala s Andy Warholem a komikem Andy Kaufmanem. Na svých vystoupeních kombinovala hudbu, mluvené slovo, pantomimu, film, výtvarné umění a diapozitivy. Hudebně byla ovlivněna minimalismem, jazzem a discem.

Do širšího povědomí se zapsala singlem „O Superman“,[1] který vedl k podpisu smlouvy s Warner Bros. a vydání debutového alba You're the Guy I Want To Share My Money With. V roce 1986 režírovala hudební film Home of the Brave (doplněný stejnojmenným soundtrackem), ve kterém si také zahrála hlavní roli. Ve filmu se objevila hudba z dříve vydaného alba Mister Heartbreak.

V roce 1991 se objevila v čtyřdílném seriálu The Human Face. Scénář napsal známý britský herec John Cleese, vysvětlovala v něm vztah mezi výrazem a vnímáním, zatímco její tvář byla za pomoci latexové masky a speciálních efektů různě deformována. Album Bright Red produkovala společně s Brianem Enem, další nahrávka The Ugly One with the Jewels obsahovala hlavně vypravěčsky podané příběhy s minimálním hudebním doprovodem.

Album Life on a String bylo vydáno na dceřiném labelu Warner Bros. Nonesuch Records. Laurie v něm vzpomíná na nedávné úmrtí svého otce, v jedné písni hostuje Lou Reed. Po útocích 11. září 2001 byla vydána dvoudisková koncertní nahrávka Live in New York (nahráno 19.–20. září 2001).[9] Na albu se objevil i singl z roku 1981 „O Superman“.

Diskografie

[editovat | editovat zdroj]
  • 1981 You're the Guy I Want To Share My Money With
  • 1982 Big Science
  • 1984 Mister Heartbreak
  • 1984 United States Live
  • 1986 Home of the Brave (soundtrack)
  • 1989 Strange Angels
  • 1994 Bright Red
  • 1995 The Ugly One with the Jewels
  • 2000 Talk Normal: The Laurie Anderson Anthology
  • 2001 Life on a String
  • 2002 Live in New York
  • 2010 Homeland
  • 2024 Amelia

Umělecká díla

[editovat | editovat zdroj]

Handphone Table (1978) – 1,5 m dlouhý stůl, ve kterém je ukrytý mechanismus – až když si ke stolu sedne člověk, položí lokty na připravená místa a zakryje si uši dlaněmi, uslyší připravenou nahrávku.[2][10]

United States I-IV (1983) – 7hodinové vystoupení, ve kterém je představen život v USA, je rozděleno na 4 části: Doprava, Politika, Peníze a Láska. Kombinuje psaný text, hudbu, fotografie, film a promítání kreseb; později byla vydána i samostatná deska se zvukovou nahrávkou. Jako inspirace posloužilo vypuštění sond Voyager 1 a 2 v roce 1977, které nesly poselství případným mimozemským civilizacím.[2]

Personal Service Announcements (1990) – krátká videa pro televizi, která měla původně sloužit k propagaci desky Strange Angels z roku 1989, ale místo klasických hudebních videoklipů jde spíše o osobní politická prohlášení.[2][11]

The End of The Moon (2004) – 90minutové představení, které vzniklo v rámci umělecké rezidence v NASA (2003-2004). Na potemnělé scéně, osvětlené svíčkami, je promítnut obraz měsíčního kráteru a Laurie Anderson prokládá svou hru na elektrické housle vyprávěním o různých tématech. Text vznikl jako reakce na válku v Iráku.[2]

Habeas Corpus (2015) – instalace, která představuje příběh bývalého vězně z Guantanama Mohammeda El Gharani. Kombinuje předem natočený materiál a živý videopřenos ze západní Afriky, kde El Gharani žije, protože i když byl uznán za nevinného, stále má zakázaný vstup do USA.[2][12]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b ANKENY, Jason. Laurie Anderson [online]. Allmusic.com [cit. 2012-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h i j Laurie Anderson Performances, Bio, Ideas. The Art Story [online]. [cit. 2024-02-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Laurie Anderson Songs, Albums, Reviews, Bio & More. AllMusic [online]. [cit. 2024-02-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ TALLAS, Karla. Laurie Anderson vystoupí v pražském Divadle Archa. www.musicweb.cz [online]. [cit. 2024-02-22]. Dostupné online. 
  5. ↑ Lou Reed and Laurie Anderson Wed [online]. People.com, 2008-04-25 [cit. 2012-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-24. (anglicky) 
  6. ↑ Lou Reed/Laurie Anderson/John Zorn: The Stone: Issue Three [online]. Tzadik.com [cit. 2012-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Laurie Anderson: The 60 Minutes Interview. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d ANDERSON, Sam. Laurie Anderson Has a Message for Us Humans. The New York Times. 2021-10-06. Dostupné online [cit. 2024-02-22]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  9. ↑ RUHLMANN, William. Live at Town Hall NYC [online]. Allmusic.com [cit. 2012-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ SOFT PYRAMID(S) — Laurie Anderson Handphone Table, 1978 (the body.... SOFT PYRAMID(S) [online]. [cit. 2024-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Laurie Anderson - Women and Money. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  12. ↑ WALLS, Seth Colter. Laurie Anderson's Habeas Corpus review – a rare and direct work. The Guardian. 2015-10-03. Dostupné online [cit. 2024-02-23]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Nositelé ceny Premio Tenco
Pro hudebníka
Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023)
Pro kulturní osobnost
Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Laurie_Anderson&oldid=24241342“