Diktatura proletariátu
Diktatura proletariátu je termín, který v marxistické teorii označuje přechodovou fázi mezi kapitalismem a komunistickou společností, v níž na sebe po úspěšné revoluci všechnu moc ve státě strhne dělnická třída.
Marxismu-leninismu definoval diktaturu proletariátu jako „moc pracujících za vedení dělnické třídy, moc, jejímž cílem je vybudovat socialismus.“[1]
Viděli jsme výše, že prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil.
Jako příklad diktatury proletariátu uvedl Friedrich Engels ve svém dodatku k Francouzské občanské válce (1891) Pařížskou komunu.
Existují rozmanité formy diktatury proletariátu, které se utvářejí podle poměru třídních sil v revoluce a podle prudkosti srážek mezi nimi.[3] Kromě Pařížské komuny jsou i jiné formy diktatury proletariátu: sovětská moc a lidová demokracie. Vědecký komunismus prohlašoval, že se možná v budoucnu objeví nové formy diktatury dělnické třídy.[4]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Základy marxismu-leninismu, s. 527.
- ↑ Karel Marx a Bedřich Engels: Manifest Komunistické Strany, II. Proletáři a komunisté, marxists.org (česky)
- ↑ Základy marxismu-leninismu, s. 550.
- ↑ Základy marxismu-leninismu, s. 556.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- , 1960. Základy marxismu-leninismu (původním názvem: Основы марксизма-ленинизма). Redakce : Otto Kuusinen; překlad : Z. Rozehnalová, D. Prokop, J. Fingl, L. Myška a V. Piková. 1. vyd. Praha: SNPL. Kapitola 21 „Diktatura proletariátu a proletařská demokracie”, s. 527–558.