Dům Bohuslava Schnircha

Dům Bohuslava Schnircha, Mikovcova 548/5
	Dům Bohuslava Schnircha, Mikovcova 548/5
Základní informace
Sloh	novorenesance
Architekt	Antonín Wiehl návrh sgrafit Bohuslav Schnirch
Výstavba	1874
Stavebník	Bohuslav Schnirch
Poloha
Adresa	Praha, Česko
Ulice	Mikovcova
Souřadnice	50°4′35,46″ s. š., 14°25′51,9″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	40224/1-1315 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dům Bohuslava Schnircha je novorenesanční dům na Vinohradech v Praze 2 v Mikovcově ulici. Dům si v roce 1875 postavil sochař Bohuslav Schnirch podle návrhu významného českého architekta 19. století Antonína Wiehla. Schnirchův dům je první Wiehlovou realizací činžovního domu. Autorem návrhu sgrafit na fasádě je sám stavebník Bohuslav Schnirch.^[1] Pro svou architektonickou hodnotu a význam v historii Prahy a její architektury je dům zapsán jako kulturní památka.^[2]

Popis domu

Řadový dvoupatrový novorenesanční činžovní dům s pěti osami je situovaný uprostřed domovního bloku s průčelím do Mikovcovy ulice. V prvém a druhém patře byly projektovány byty, v přízemí ateliéry a obchody. Návrh domu Wiehl vypracoval ve třech variantách. Ve Wiehlově pozůstalosti je zachován původní návrh (1874) výrazně ovlivněný italskou renesancí.^[3]Wiehl se inspiroval florentským palácem Quadagni (bosovaná rustika v parteru, okna mezi portály, obruba oken a portálů obíhající kolem a nekončící v oblouku, otevřená lodžie se sloupy v 3. patře, sgrafitové vlysy a rozety) a Riccardi (odstupňování fasády od bosáže po hladkou zeď, tvar oken, sgrafitový vlys pod prvním patrem a pod hlavní konzolí domu). Návrh realizovaný v roce 1875 Josefem Martinem a Janem Zeyerem (který na návrhu domu s Wiehlem spolupracoval) je založen na stejných motivech, ale je podstatně jednodušší a méně honosný. Výzdobu přízemí domu tvoří plošná rustika a bossované portály nad vchodovými dveřmi a výkladci.^[4]

Sgrafita a jejich motivy

V návrhu průčelí Wiehl pouze vymezil plochu pro sgrafita a svou představu o barvě a námětech výzdoby. Návrhy sgrafit si zpracoval sám investor sochař Bohuslav Schnirch. Fasádu průčelí člení mezi prvním a druhým patrem sgrafitový pás. Schnirch v něm uplatnil klasické, antické a renesanční výrazové prostředky a navrhl výjevy s tematikou své umělecké profese. Na vlysu jsou zobrazeny dva průvody postav přicházející z obou stran ke stylizovanému chrámu Umění jako ústřednímu motivu na středové ose domu nad jeho hlavním vchodem. Z levé strany se k chrámu blíží bakchický průvod satyrů, tančících mainad s hudebníky. Dva vozy vezou Dionýsa a Siléna. Zprava přichází průvod žen s nádobami, starci a muži přivádějí obětního býka a berana a za nimi jede skupina mladých mužů na vzpínajících se koních. V chrámu vprostřed vlysu je zobrazena ženská postava symbolizující Umění, kterou obklopují dětské postavičky nesoucí tabulky s nápisy „pictura“, „scultura“, „architectura“ a „musica“. Pod chrámem Umění doplňuje centrální motiv ve štuku provedená hlava Medusy nad hlavním vchodem do domu. Nad prostředním oknem prvního patra je sgrafito s osmi amory, kteří lámou větve a udržují dřevem oheň na obětním oltáři. Sgrafita na domě provedl podle Schnirchových návrhů architekt Jan Zeyer.^[5]

Význam domu v dějinách novorenesanční architektury

Dům je významný v historii pražské novorenesanční architektury. Je jedním z prvních domů zdobených sgrafity. O uplatnění sgrafit na nájemních domech se zasloužil Josef Schulz, který podmínky pro sgrafitovou tvorbu studoval před rekonstrukcí Schwarzenberského paláce. Poté se sgrafito počíná objevovat na nově stavěných domech navrhovaných zejména architekty Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem^[6] a s oblibou je navrhovala řada malířů a sochařů (Jan Koula, František Urban, Josef Fanta, František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Celda Klouček, K.V.Mašek, Láďa Novák, Arnošt Hofbauer). Podobně jako se Schnirchem Wiehl v dalších letech na výzdobě navrhovaných domů spolupracoval s nejvýznamnějšími českými sochaři a malíři, především Josefem Václavem Myslbekem, Mikolášem Alešem a dalšími uměleckými osobnostmi generace Národního divadla^[7]^[8] Podobné motivy výzdoby Wiehl použil u bratrova Wiehlova domu čp. 560 ve Slaném

Dobové reakce na Wiehlův styl

Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí o formulování nového pojetí novorenesanční architektury definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" ve "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."^[9]^[10]O uplatnění sgrafit na novorenesančních domech Koula referoval v článku "Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera"^[11]^[12]

Galerie

Bohuslav Schnirch – stavebník a autor návrhu sgrafit
Schwarzenberský palác – detaily sgrafit, které Wiehla a Schnircha inspirovaly
Schnirchův dům
Vchod
Malba Amorové udržují obětní oheň
Sgrafito – průvod satyrů
Sgrafito chrám Umění – nad vchodem hlava Medusy

Odkazy

Reference

↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-06-30]. Identifikátor záznamu 152279 : činžovní dům. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21, 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 25–27. Dostupné online.
↑ KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. ISSN null.
↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].
↑ BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. ISSN null.
↑ KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. ISSN null.
↑ KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. ISSN null.
↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.

Literatura

BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy.
BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52.
DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online.
KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].
LÍBAL, Patrik. Dům sochaře Bohuslava Schnircha. In: PLATOVSKÁ, Marie. Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books, 2011. ISBN 978-80-87073-35-3. S. 130–133.
PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1980. S. 336..
VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online.
VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150..
WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Dům Bohuslava Schnircha na Wikimedia Commons
Antonín Wiehl na ArchiWebu
Antonín Wiehl v encyklopedii Kdo byl kdo Archivováno 1. 4. 2020 na Wayback Machine.

[1] WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.

[monumnet-2] Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-06-30]. Identifikátor záznamu 152279 : činžovní dům. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].

[Wirth12-3] WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 12. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.

[4] WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21, 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.

[5] PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 25–27. Dostupné online.

[6] KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. ISSN null.

[7] KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].

[8] BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.

[9] KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. ISSN null.

[10] KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. ISSN null.

[11] KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. ISSN null.

[12] WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]