Bernard Montgomery
| Bernard Law Montgomery | |
|---|---|
| „Monty“ | |
 Polní maršál Montgomery, první vikomt z El Alameinu | |
| Narození | 17. listopad 1887 Kennington, Londýn  Spojené království |
| Úmrtí | 24. března 1976 (ve věku 88 let) Alton, Hampshire Spojené království |
| Místo pohřbení | Beaulieu Abbey |
| Choť | Elizabeth Carver (od 1927) |
| Děti | David Montgomery, 2. vikomt z El Alameinu |
| Rodiče | Henry Montgomery a Maud Farrar |
| Příbuzní | Brian Frederick Montgomery[1] (sourozenec) Henry Montgomery, 3rd Viscount Montgomery of Alamein[2][1] a Arabella Clare Montgomery[2][1] (vnoučata) |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | polní maršál |
| Doba služby | 1908–1958 |
| Sloužil | Spojené království |
| Složka |  British Army |
| Velel | 9. pěší brigáda (1937–1938) 8. pěší divize (1938–1939) 3. „železná“ divize (1939–1940) II. armádní sbor (expediční, 1940) V. armádní sbor (1940–1941) XII. armádní sbor (1941) Velitelství Jiho-východu (1941–1942) 8. armáda (1942–1943) 21. armádní skupina (1944–1945) Velitel britského generálního štábu (1946–1948) |
| Války | První světová válka Anglo-irská válka Arabské nepokoje v Palestině Druhá světová válka |
| Bitvy | Bitva u Ypres (1915) Bitva na Sommě (1916) Bitva o Francii (1939–1940) Bitva u El Alameinu (1942) Tuniské tažení (1942–1943) Italské tažení (1943) Bitva o Normandii (1944) Operace Market Garden (1944) Překročení Rýna (1945) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
Bernard Law Montgomery, 1. vikomt z El Alameinu (17. listopadu 1887, Kennington, Londýn – 24. března 1976, Alton, Hampshire) byl britský polní maršál, jeden z nejvýznamnějších britských velitelů druhé světové války. Později byl povýšen do šlechtického stavu jako 1. vikomt z El Alameinu. Stal se tak příslušníkem britské vyšší šlechty.
Vojenská kariéra
[editovat | editovat zdroj]Do armády vstoupil ve dvaceti letech. Bojoval v první světové válce, mimo jiné v první bitvě u Ypres, kde byl zraněn, a v bitvě na Sommě. Obdržel DSO a válku zakončil v hodnosti plukovníka. Po válce sloužil v Irsku, Palestině a Indii, mezi tím se v roce 1927 oženil s Elizabeth Caver. 5. srpna 1938 byl povýšen do generálské hodnosti.
V době propuknutí druhé světové války velel 3. pěší divizi, části britských expedičních sil dislokovaných ve Francii (1939–1940) a během bitvy u Dunkerque převzal velení II. armádního sboru, jeho nadprůměrnému výkonu je přičítána úspěšná evakuace jeho mužů jakož i řady dalších od Dunkerque. V srpnu 1942 převzal velení britské 8. armády v severní Africe a porazil německé síly v bitvě u El Alamejnu. Vytlačil německé jednotky z Egypta a Libye až k Tunisu, kde spojil své úsilí s americkými jednotkami vyloděnými v Alžíru. V únoru přešly Montgomeryho síly pod velení amerického generála Eisenhowera a zúčastnily se dobytí Tunisu a invazí na Sicílii a do Itálie.
V roce 1944 byl Montgomery povýšen do hodnosti polního maršála a velel spojeneckým silám během vylodění v Normandii v červnu 1944. Od srpna téhož roku vedl britské jednotky, které osvobodily Belgii. V září 1944 sice neuspěl s operací Market Garden, při níž se pokusil obsadit mosty v Arnhemu a Nijmegenu přes řeku Rýn. Jeho jednotky zakrátko vpadly do severního Německa a vstoupily do Dánska. Do února 1946 stál v čele britské okupační správy v Německu, poté se stal náčelníkem generálního štábu Britského impéria. Téhož roku mu byl udělen titul 1. vikomt Montgomery z Alamejnu.
V dubnu 1951 se stal zástupcem nejvyššího velitele sil NATO v Evropě (SHAPE). 18. září 1958 odešel do výslužby. Byl anglický válečný hrdina.
Vojenská teorie
[editovat | editovat zdroj]Montgomery napsal své Principy války jako vodítko pro budoucí velitele. Je pozoruhodné, že tyto principy, pro které si „nečinil nárok na neomylnost nebo neměnnost“, zůstaly beze změny základem vojenské doktríny pro britské, australské, novozélandské a kanadské síly dodnes.[3]
Montgomery navázal na Fullera a ve svém válečném pojednání pro své důstojníky s názvem High Command in War (1945) zachoval pouze tři principy (překvapení, soustředění a spolupráci), zatímco přidal pět dalších svých vlastních (letecká síla, administrativa, iniciativa, morálka a jednoduchost). Po válce se vydal jako jednu ze svých prvních povinností jako náčelník imperiálního generálního štábu, aby získal konsenzus velitelů služeb a náčelníků štábů armád Dominionu na svých Principech války (1946).
Montgomery napsal a poté přepsal své Principy války pro vedení opotřebovací války v kontextu průmyslového věku.
| High Command In War (1945) | The Principles of War (1946) | |
|---|---|---|
| Principy války | Letecká síla (Air power) | Výběr a udržování cíle |
| Administrace | Udržování morálky | |
| Iniciativa | Ofenzivní akce | |
| Morálka | Překvapení | |
| Překvapení | Bezpečnost | |
| Soustředění | Koncentrace síly | |
| Kooperace | Ekonomika úsilí | |
| Jednoduchost | Flexibilita | |
| Kooperace | ||
| Administrace |
Montgomery věřil a přesvědčil ostatní, že bitvy lze vyhrát pouze společným úsilím pěchoty, tanků, dělostřelectva a ženistů. Montgomery byl především rozhodnut, že armáda, námořnictvo a letectvo by měly bojovat své bitvy jednotným a soustředěným způsobem podle podrobného plánu.
Nigel Hamilton uvádí, že vojenský úspěch nebyl pouze prostou převahou zbraní. Hamilton tvrdí, že jeho odkaz (důraz na výcvik, opakovaný nácvik a profesionalitu ) přetrval dodnes, veden potřebou jednoduchosti, jasných cílů, dokonalého frontového velení a snahy maximálně šetřit lidské životy.[4]
Tim Moreman uvádí, že Montyho doktrína spočívala na potřebě udržovat protivníka v nerovnováze, zatímco jeho jednotky byly v rovnováze. To dosahoval tím, že měl palebnou převahu (tanků, dělostřelectva a letadel) a převahu v lidské síle a klamnými útoky na sebe vázal nepřátelské síly a své hlavní jednotky měl koncentrované v záloze připravené k úderu na slabé místo protivníka.[5]
Vojenské hodnosti
[editovat | editovat zdroj]Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c Kindred Britain.
- ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ ALLIN, Lawrence Carroll; ALGER, John I. The Quest for Victory. The History Teacher. 1985-05, roč. 18, čís. 3, s. 474. Dostupné online [cit. 2024-05-03]. ISSN 0018-2745. DOI 10.2307/493091.
- ↑ CLARKE, Jeffrey J.; HAMILTON, Nigel. Monty: The Making of a General 1887-1942.. Military Affairs. 1982-10, roč. 46, čís. 3, s. 161. Dostupné online [cit. 2024-05-03]. ISSN 0026-3931. DOI 10.2307/1987909.
- ↑ MOREMAN, Tim. Bernard Montgomery. první. vyd. Praha: Nakladatelství Brána, 2012. 64 s. ISBN 978-80-7243-615-6.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- WHITING, Charles. Monty - největší vítězství. Brno: Jota, 2003. ISBN 80-7217-239-5.
- Montgomery, Bernard Lav: Paměti polního maršála. Svoboda – Libertas, Praha 1993.
- Montgomery, Bernard Lav: Cesta k vůdcovství. Epocha, 1999.
- Hamilton, Nigel. Monty. Baronet, 1998.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bernard Montgomery na Wikimedia Commons - Galerie Bernard Montgomery na Wikimedia Commons
Osoba Bernard Law Montgomery ve Wikicitátech- The Intel Report: Why Did The Americans Hate Monty? na YouTube (anglicky)
