[go: up one dir, main page]

Přeskočit na obsah

Pierre Arditi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pierre Arditi
Pierre Arditi v roce 2009
Pierre Arditi v roce 2009
Narození1. prosince 1944 (79 let)
Paříž, FrancieFrancie Francie
Aktivní roky1967–dodnes
ChoťFlorence Giorgetti (1968–1979)
Évelyne Bouix (od 2010)
RodičeGeorges Arditi
PříbuzníCatherine Arditi, Danièle Arditi a Rachel Arditi (sourozenci)
César
Nejlepší herec
1994Smoking/No Smoking
Nejlepší herec ve vedlejší roli
1987Mélo

Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pierre Arditi (* 1. prosince 1944 Paříž) je francouzský divadelní a filmový herec, dvojnásobný držitel ceny César, držitel Molièrovy ceny a rytíř Řádu čestné legie.

Život a kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl malíř Georges Arditi, matka byla Belgičanka. Jeho sestrou jeho herečka Catherine Arditi. Jeho kmotrem byl lékař Georges Canetti, sefardský Žid. Arditi sám sebe označuje jako „ateistického Žida“.[1]

Jeho nástup na divadelní scénu byl pozvolný. K herectví ho promluvila jeho sestra Catherine. Trvalo mu delší dobu, pokud na jevišti nabyl potřebnou jistotu. Přesto se ale postupně vypracoval na jednoho z nejpřednějších francouzských divadelních herců.

V začátcích filmové kariéry hodně spolupracoval s režisérem Alainem Resnaisem. Společně s Andrém Dussollierem a Sabine Azémou patřil k jeho oblíbeným hercům.

V roce 1987 získal svého prvního Césara za vedlejší roli ve filmu Mélo. V roce 1994 obdržel ocenění v hlavní kategorii za roli ve filmu Smoking/No Smoking. Oba filmy byly také výsledkem spolupráce s Resnaisem.

Kromě filmového herectví celý život také hodně vystupuje v divadle a často spolupracuje s televizí. Stejně tak se věnuje dabingu. Známým je zejména jeho dabování herce Christophera Reeva.

Filmografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Celovečerní filmy

[editovat | editovat zdroj]

Molièrova cena

[editovat | editovat zdroj]
Ocenění
Nominace

Jiná ocenění

[editovat | editovat zdroj]
  1. Rozhovor s Pierrem Arditim, autor Olivier Barrot, vydání À voix nue deníku France Culture, 13. květen 2013

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]