Konzul

Česká národní budova / Bohemian National Hall v New Yorku

Sídlo konzula Norského království v předválečné a poválečné ČSR, i za nacistické okupace, na Malém náměstí v Praze, od roku 1946 konzula generálního (do února 1948, kdy Vladimír Jiří Rott musel emigrovat)

Konzul je podle mezinárodního práva úředník, který zastupuje svou zem (vysílající stát) v jiné zemi (přijímající stát) v oblasti obchodu, hospodářství, vědecké spolupráce a dopravy a mimo to je pověřen vízovými, pasovými a přistěhovaleckými záležitostmi; na politickém poli nemá konzul žádnou pravomoc, není diplomatem. Poněkud odlišná je funkce honorárního konzula. Pojem konzul pochází z latinského consulere (radit, rozvažovat).

Úřad zahraniční země, který vyřizuje konzulární záležitosti, se nazývá konzulát. Ve velkých městech mnohdy působí generální konzuláty států. Právo na konzulární ochranu patří podle Lisabonské smlouvy mezi občanská práva.

Funkce konzulátů

Jejich funkce je odvozena z činnosti starostů (rychtářů) ve středověké Itálii, Provenci a Languedocu, kteří urovnávali obchodní spory. Se vzrůstajícím obchodem se ukázalo, že je výhodné takové úředníky posílat cílevědomě do oblastí obchodních partnerů. Od počátku 19. století doznal tento systém značného rozšíření a pronikl do Francie a pak i do jiných zemí.

Činnost konzulů a jejich status jsou upraveny Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích z roku 1963 (v České republice publikována pod č. 32/1969 Sb.), mimoto mohou být řízeny i dalšími bilaterálními či multilaterálními dohodami (tzv. konzulární smlouvy). Činnost konzulů je zpravidla omezena na tzv. konzulární obvod. Pro výkon svého povolání potřebuje konzul zvláštní povolení (tzv. exekvatur), které může být kdykoliv zrušeno. Přerušení diplomatických styků však neznamená, že se automaticky ruší i styky konzulární.

Konzul nepožívá statusu diplomata a především diplomatické imunity, je však do jisté míry chráněn některými výsadami exteritoriality (to se týká např. nedotknutelnosti konzulárních místností a archivů, oficiálních dokumentů, korespondence se svým státem apod.). Dále je osvobozen od veškerých daní v té zemi, ve které je činný – přesto ale konzulové zpravidla daně platí, dobrovolně.^[1]

Konzuly je možno dělit do několika tříd: generální konzul, konzul, vicekonzul a konzulární jednatel, kteří jsou úředníky z povolání. Mimo to existuje i (dosti početná) skupina honorárních konzulů, kteří zastupují stát v místě svého působení čestně a neplaceně a často nejsou ani státními příslušníky státu, pro který pracují.

Konzulární úřad se nazývá konzulát, může být samostatný nebo jako konzulární oddělení součástí diplomatické mise (velvyslanectví apod.). Obdobně jako diplomaté jsou konzulové, činní v jedné zemi, členy konzulárního sboru (francouzsky corps consulaire, zkratka CC).