Udavačství
Udavačství (denunciace) je anonymní či veřejné obvinění (čili udání) osoby nebo skupiny osob, nezřídka z nízkých osobních či politických pohnutek, od kterého si udavač slibuje osobní prospěch a nebo na něm má osobní zájem.[zdroj?] Udavač je obvykle nazýván konfident nebo informátor.
Karel VI. (hlava habsburské monarchie a od roku 1723 český král) vydal dne 25. 12. 1725 tři právní dokumenty proti českým evangelíkům (tzv. kacířům). Kromě trestů smrti, práce na galejích a konfiskace majetku dal veřejně vyhlásit odměny pro udavače ve výši: 100 zlatých za udání kacíře, 200 zlatých tomu, kdo kacíře dopraví k soudu či třetinu zkonfiskovaného zboží formanů rozvážejících zakázané knihy. Zaručuje se za utajení udavačova jména. Pražský arcibiskup Antonín Petr Příchovský z Příchovic poslal do všech krajů jezuity, kteří metodou cukru (peněz či podílu na zkonfiskovaném majetku) a biče (nucené práce aj.) rekatolizovali český národ.[1] 20–25 procent obyvatel ze země uprchlo.[2][3]
V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vlivem historie režimů, které obyvatelstvo považovalo za nepřátelské[4] (k udávání a kolaboraci s mocí bylo obyvatelstvo i později systémově nuceno bachovským policejním absolutismem[5] i nacistickým a komunistickým režimem), negativní až zesměšňující pověst, což je také příčinou, že všechny výrazy, jimiž se tato činnost dá označit, nesou negativní konotace.[4] Známým konfidentem byl Karel Sabina.
Starší právní nauka užívala pojem „udavač“ („denunciant“) i jako neutrální označení osoby, která podá státnímu orgánu podnět pro zahájení jakéhokoli řízení, které je oprávněn státní orgán zahájit z moci úřední (bez návrhu soukromé osoby), především tedy trestní řízení. V novější době takto působí trestní oznámení.
Udavačství může být motivováno strachem či nenávistí s cílem uškodit. V totalitních režimech se toto jednání označuje jako kolaborace, kdy udavačovi nehrozí postih a je mu slibována odměna. Demagogové označují jako udavačství prosté oznámení s cílem upozornit na nespravedlnost (např. whistleblowing), kdy oznamovateli naopak hrozí šikana ze strany zaměstnavatele či anonymní výhrůžky.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ, EVA. Patent zvaný toleranční. Vyd. 1. vyd. Praha: Mladá fronta 238 s. ISBN 80-204-0741-3. S. 61–70.
- ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Více sluší poslouchati Boha než lidí. [s.l.]: Kalich - Exulant, 2015. S. 324–328.
- ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. [s.l.]: Kalich, 2005.
- ↑ a b Nikola Hořejš: Hrdinové, nebo donašeči?, Psychologie dnes, 11/2010, listopad 2010, str. 30–33
- ↑ 763. schůzka: O tradici čmuchalů, udavačů a donášečů v mocnářství rakouském, tudíž i v zemích Koruny české, Toulky českou minulostí, Český rozhlas 2, 7. 2. 2010
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- M. Grocki, Konfidenti mezi námi. Praha: ISE, 1993 - 98 s. ISBN 80-85241-42-0
- K. Kazbunda, Sabina: neuzavřený případ policejního konfidenta. Praha: Karolinum, 2006 516 s.; 21 cm ISBN 80-246-1168-6
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Slovníkové heslo udání ve Wikislovníku
Encyklopedické heslo Udání v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
