[go: up one dir, main page]

Přeskočit na obsah

Češi v Chorvatsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Znak Čechů v Chorvatsku
Česká menšina je v Chorvatsku relativně roztroušená, převahu má pouze v jediném obvodě (vyznačen žlutou barvou).
Český národní dům v Záhřebu

Češi představují v Chorvatsku jednu z mnohých národnostních menšin. 7 862 osob,[1] které se hlásí k české národnosti, je soustředěno především v oblasti centrální Slavonie. Více než čtvrtina chorvatských Čechů žije ve městě Daruvar.

Do této oblasti se Češi, jimž se dodnes říká Pémci (podobně v Rumunsku Pemi, od slova Bohemi), začali stěhovat v dobách existence Rakouského císařství, převážně v závěru 18. století, ačkoli první přicházeli už za vlády Marie Terezie, která se snažila osídlit pusté oblasti v Slavonii, odkud starousedlíci prchali před Turky.

Slavonie je historická oblast na severu Chorvatska, při hranicích s Maďarskem. Do roku 1881 byla z většiny součástí tzv. Vojenské hranice, jakéhosi sanitárního kordónu proti Turkům. Správa Vojenské hranice podléhala přímo Vídni a měla zvláštní status s různými daňovými i jinými úlevami výměnou za povinnost oblast bránit. Do Slavonie tak přicházeli hlavně vojáci, a to s celými rodinami – v dobách klidných hospodařili na získané půdě, v dobách zlých válčili. Později se přistěhovávali i řemeslníci, různí odborníci, zemědělci, či vysloužilí vojáci.

V literatuře jsou Češi poprvé jako místní obyvatelé zmiňováni někdy v druhé polovině 20. let 19. století. Od roku 1850 pak existují první písemné záznamy o migračních vlnách Čechů do této oblasti.[2] Dobové statistiky uvádějí počet obyvatel, kteří přišli z území Čech, Moravy a dnešního Slovenska, a to 25 607.

Berlínský kongres přinesl konec turecké hrozby a Vojenská hranice byla v roce 1881 zrušena. Území Slavonie bylo včleněno do Království Chorvatska a Slavonie a cíařská vláda se i nadále snažila přilákat další osadníky z vyspělejších krajů monarchie. Měla zájem především o Němce a o Čechy. Kromě půdy, kterou bylo lze koupit za levný peníz, dostali tříleté daňové prázdniny, bezplatné železniční jízdenky i další výhody. Potřební byli především zemědělci, lesníci a řemeslníci.

Hospodaření na nové půdě však bylo pro řadu kolonistů velmi těžké, půda byla zpustlá anebo ještě neobdělaná, často močálovitá. Vyskytovala se malárie. Nově příchozí navíc museli čelit nevraživosti chorvatských starousedlíků, z nichž byla většina negramotná, žila v družinách (zvolený stařešina přiděloval jednotlivcům práci a úkoly), praktikovala úhorový systém, neznala železné nářadí. Mnozí osadníci se po neúspěchu, neúrodě a finančních problémech rozhodli pro návrat zpět do Čech.

Vznikala ale i zcela nová osídlení na zelené louce. Tamní šlechta nové přisídlence podporovala, neboť ti pomáhali zúrodňovat půdu, zkulturňovat krajinu, modernějším hospodařením zvyšovat výnosy.[3](Některé vytipované přímo zvala a měla občas zvláštní požadavky, např. každý z nových kolonistů musel ovládat hru na nějaký hudební nástroj). Menší české osídlení se vytvořilo severovýchodně až severně od Záhřebu v prostoru mezi BjelovaremNašicemi, a to v podobě jednotlivých a od sebe velmi vzdálených rozesetých osad (např. Končenice).[4]

Migrační vývoj na přelomu 19. a 20. století

[editovat | editovat zdroj]

Největší emigrační vlna přišla koncem 19. století a v době před první světovou válkou. Vycházely inzeráty v novinách, agenti obcházeli rodiny, vystěhovalci z dřívějších dob, psali do staré vlasti nadšené dopisy. Slavonie byla vychvalována jako země zaslíbená. I po první světové válce pokračovaly odchody do Slavonie, která se ocitla v nově vzniklém Království Jugoslávie. Odcházeli mladí, převážně řemeslníci a kvalifikovaní dělníci, což nově vzniklá Československá republika neviděla ráda, ale vzhledem k obrovské nezaměstnanosti nebyla s to nabídnout srovnatelně příznivé podmínky.

Čeští kolonisté přicházeli z Tábora (do Hrubečného Pole), Písku (okolí Pakrace), Mělníka (Daruvar a okolí), celého Polabí až po Hradec Králové, dále z Olomouce a od Domažlic (do Kaptola a okolí Požegy) a Boskovic (jihozápadně od Daruvaru). [5]

První podrobnější dokumentaci situaci Čechů v Chorvatsku poskytl Jan Auerhan, pozdější předseda Československého ústavu zahraničního ve svém článku Čechové v Chorvatsku, uveřejněném v článku Pokroková revue v roce 1907.[6] Zdůraznil především potřebu vybudování českých škol a knihoven, které by přispěly k rozvoji a udržení českého jazyka na území dnešního Chorvatska. V jeho práci pokračoval poté v období vzniku ČSR a Jugoslávie R. Turčin.

Sčítání lidu a kulturní spolky (1921–)

[editovat | editovat zdroj]

Podle jugoslávského sčítání lidu v roce 1921 se na území celé tehdejší Jugoslávie (včetně Chorvatska) k české národnosti přihlásilo celkem 46 777 lidí, z toho 32 270 na území Chorvatska a Slavonie.

V roce 1930 žilo v Chorvatsku na čtyřicet tisíc Čechů; jejich počet začal však postupem času díky asimilaci klesat. V roce 1948 to bylo 28 991, o dvacet let později již jen třináct a půl tisíce Čechů (z toho osm a půl tisíce v Daruvaru).[7] Po druhé světové válce vznikl jako hlavní organizací slavonských Čechů Československý svaz pro Socialistickou republiku Chorvatsko.[8]

I v současné době jsou Češi v Chorvatsku organizovaní, mají svůj vlastenecký svaz a pořádají různé akce. Úzce spolupracují i s chorvatskou komunitou Slováků. Češi a Slováci mají i svého jednoho společného zástupce v chorvatském Saboru.

České opčiny a města

[editovat | editovat zdroj]

Jsou zde uvedeny opčiny a města, v nichž bylo alespoň 1 % obyvatel české národnosti.

Opčina Počet obyvatel
(2021)[1]
Z toho Češi
Končanica 1 805 831 (46,04 %)
Dežanovac 1 978 451 (22,80 %)
Daruvar 10 105 2 114 (20,92 %)
Grubišno Polje 5 367 861 (16,04 %)
Sirač 1 796 189 (10,52 %)
Hercegovac 1 910 147 (7,70 %)
Veliki Grđevac 2 316 85 (3,67 %)
Pakrac 7 086 232 (3,27 %)
Lipik 5 127 140 (2,73 %)
Lipovljani 2 807 46 (1,64 %)
Garešnica 8 524 115 (1,33 %)
Kutina 19 601 218 (1,11 %)
Kaptol 2 605 27 (1,04 %)

Nářečí

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Daruvarská čeština.

Češi v Chorvatsku mluví zvláštním nářečím, které se nazývá daruvarská čeština. Vychází z českých nářečí a bylo ovlivněno chorvatštinou.[9]

  • Duch z Hahótu (11. století), první záhřebský biskup
  • Jan II. Smil (Ivan Smilo Bohemius), záhřebský biskup v letech 1386–1394
  • Petr z Myšlína (začátek 15. století), český vojevůdce
  • Jan Vítovec ze Hřebene (?–1468), vojevůdce, někdejší husitský válečník
  • Martin Slabin, český jezuita a pedagog
  • Ivan Franjo Janeček, (1698–1777), výrobce varhan
  • Antonín (Antun) Jandera (1738–1772), tiskař a vydavatel
  • Ivan Either (1750–1822), stavitel
  • Karel František Freudenreich (1763–1831), herec a divadelník
  • Bartol Felbinger (1785–1871), stavitel
  • Josip Kalasancije Schlosser (1808–1882), lékař a přírodovědec
  • Ivan Havlíček (1810–1863), malíř a karikaturista
  • Ivan Reyschill (1817–1877), hudební skladatel
  • Ivan Šah (1824–1904), matematik, spisovatel a pedagog
  • Ivan Zasche (1825–1863), malíř
  • Josip Ferdinand Devidé (1826–1897), hospodářský a osvětový pracovník
  • Franjo Pokorny (1826–1893), podnikatel, majitel továrny na likéry
  • Josef (Josip) Praus (1829–1874), novinář a politik
  • Josef Václav Frič (1829–1890), politik a spisovatel
  • Václav (Vjenceslav) Záboj Mařík (1831–1895), učitel a pedagog,
  • František Bronislav Kořínek (1831–1874), literární historik, publicista a překladatel
  • Ivan Standl (1832–1897), fotograf
  • Ivan Zajc (1832–1914), hudební skladatel
  • Stjepan Novotný (1833–1867), farář a pedagog
  • Marija Fabković (1833–1915), pedagožka a spisovatelka
  • Rupert Melkus (1833–1891), architekt a urbanista
  • Ivan Roháček (1839–1898), lékař a psychiatr
  • Bohuslav Jiruš (1841–1901), botanik a vysokoškolský pedagog
  • Josef (Josip) Ubl (1844–1925), veterinář a lesník
  • Leopold (Lavoslav) Geitler (1847–1885), slavista, filolog a vysokoškolský pedagog
  • Josef (Josip) Chvála (1848–1937), inženýr a stavitel
  • Vincenc (Vinko) Dvořák (1848–1922), fyzik a vysokoškolský pedagog
  • Karel Zahradník (1848–1916), matematik
  • František (Franjo) Hochman (1850–1893), tělovýchovný pedagog a člen Sokola
  • Alois Malec (1855–1920), kněz a etnograf
  • Oton Kučera (1857–1931), astronom
  • Vítězslav Durchánek (1857–1924), zahradník
  • Antun Blazina (1857–1922), zvonař
  • Vincenc (Vinko) Hlavinka (1862–1934), stavební inženýr a lesník
  • František (Franjo) Jeřábek (1862–1935), zahradník
  • Arnošt Grund (1866–1929), herec, scenárista, průkopník chorvatského filmu
  • Eugen Podaubský (1869–1935), veterinář a univerzitní profesor
  • Jakub Hlávka (1869–1955), továrník, majitel továrny na zdravotnické pomůcky
  • Emil Geistlich (1870–1922), lázeňský podnikatel
  • Alois (Vjekoslav) Bastl (1872–1947), architekt a stavitel
  • Marie (Marija) Radić, (roz. Dvořáková, 1874–1954), spolková činovnice a feministka
  • Oskar Nedbal (1874–1930), skladatel, dirigent a houslista
  • Ervin Rössler (1876–1933), zoolog a vysokoškolský pedagog
  • Milan Sachs (1884–1968), dirigent a hudebník
  • Franta Burian (1888–1958), spisovatel a pedagog
  • František (Fran) Smetánka (1888–1967), lékař a vysokoškolský pedagog


  1. a b Državni popis: rezultati 2021.
  2. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 38. (srbochorvatština) 
  3. Článek na stránkách rozhlas.cz
  4. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 14. (srbochorvatština) 
  5. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 62. (srbochorvatština) 
  6. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 34. (srbochorvatština) 
  7. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 30. (srbochorvatština) 
  8. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 13. (srbochorvatština) 
  9. Naše řeč – Kniha o nářečích jugoslávských Čechů. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2019-06-28]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]