Kde jste, staré brigy a šalupy a trojstěžníky vyzbrojené kulebrinami, kde jste, opilí kapitáni, mávající devítiocasou kočkou a skoupě odměřující reptajícímu mužstvu plesnivé suchary a červivou vodu? Z té staré krásy už zbývají jen bárky slanečkářů s červenou plachtou, která z dálky vypadá bílá[1]
Oh, jak ráda by byla shodila všechnu tu nádheru a odložila věnec, který ji tížil; červená kvítka z její malé zahrádky zdobila ji krásněji; avšak nemohla to změniti. „Žíte blaze!“ zvolala, a vystupovala tak lehce jako bublina nad vodu. Slunce právě zašlo, když hlavu povzvedla nad vodu. Všecka oblaka zářila posud jako růže a zlato, a uprostřed těchto jemně růžových červánků třpytila se večernice[2]
Ach běda, nebudu víc chodit pro vodu, pro vodu, pro vodičku, k studánce při měsíčku.[3]