Viola Fischerová
Viola Fischerová (18. října 1935 Brno – 4. listopadu 2010 Praha.[1], provdaná Viola Jedličková[2]) byla česká básnířka a překladatelka. Patřila ke generaci „šestatřicátníků“. Byla dcerou prof. Josefa Ludvíka Fischera a nevlastní sestrou básnířky a filoložky Sylvy Fischerové.
| Mgr. Viola Fischerová | |
|---|---|
| Narození | 18. října 1935 Brno  Československo |
| Úmrtí | 4. listopadu 2010 (ve věku 75 let) Praha Česko |
| Povolání | spisovatelka, básnířka, překladatelka a redaktorka |
| Alma mater | Univerzita v Basileji Filozofická fakulta Univerzity Karlovy |
| Ocenění | Drážďanská cena lyriky (2006) Magnesia Litera (2006) Magnesia Litera 2010 |
| Manžel(ka) |
|
| Rodiče |
|
| Příbuzní |
|
| Podpis |  |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Biografie
editovatDruhou světovou válku prožila bez otce, který stačil emigrovat, jen s matkou-učitelkou, na venkově v jižních Čechách. Po válce nastoupila na gymnázium. Dále vystudovala slavistiku na univerzitách v Brně a v Praze. Spřátelila se s Jiřím Kuběnou, s nímž od studií sdílela společnost Šestatřicátníků, dále s Václavem Havlem a Jiřím Kolářem. Cenila si Jana Zábrany. V šedesátých letech pracovala v literární redakci Československého rozhlasu, kde se setkala a odvysílala mj. pořad s Bohumilem Hrabalem.
V roce 1968 poznala na Zbraslavi svého budoucího manžela Pavla Buksu (spisovatele Karla Michala) a téhož roku s ním emigrovala do švýcarské Basileje, kde se zprvu živila manuálními pracemi, např. jako podomní prodejce. Dále tam vystudovala germanistiku a historii na Basilejské univerzitě. Po dobrovolné smrti svého manžela (1984) odešla do Německa. Zde pokračovala ve spolupráci s rádiem Svobodná Evropa a časopisem Svědectví. Jejím druhým manželem se zde stal spisovatel Josef Jedlička († 1990). Od roku 1994 žila v Praze. Do konce života předávala své životní zkušenosti jak interpretům, tak začínajícím nakladatelům.
Její první básnická sbírka Propadání nemohla v roce 1957 vyjít, takže debutovala až roku 1993 sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu. Po něm následovalo v poměrně rychlém sledu vydávání dalších deseti sbírek. Psala také pro děti. Psaním a publikováním se vypsala ze svého tragického osudu a vyrovnala se s ním[3].
Její dílo se dočkalo řady literárních ocenění, dvakrát dostala cenu Magnesia Litera.
Dílo
editovat- Zádušní básně za Pavla Buksu, 1993
- Babí hodina, 1994/1995
- Jak pápěří, 1996
- Odrostlá blízkost, 1996
- Divoká dráha domovů, 1998
- Matečná samota, 2002
- Nyní, 2004 — Dresdner Lyrikpreis 2006 (v německém překladu)
- Co vyprávěla dlouhá chvíle — Magnesia Litera 2006 za nejlepší knihu pro děti a mládež
- Předkonec, Fra 2007
- Písečné dítě, Fra 2007
- Domek na vinici, Fra 2009 – Magnesia Litera 2010 v kategorii poezie
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Zemřela básnířka Viola Fischerová, držitelka dvou cen Magnesia Litera, iDNES.cz, 4. 11. 2010.
- ↑ HRUŠKA, Petr a kol.: V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Praha, Academia, 2008: s. 688
- ↑ Radim Kopáč v pořadu Osudové ženy, Český rozhlas Dvojka, 9.11.2018.
Externí odkazy
editovat- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Viola Fischerová
- Informace na stránkách nakladatelství Petrov
- Rozhovor v Revue Politika 2/2004
- Informace na stránkách ČRo3 Archivováno 11. 8. 2008 na Wayback Machine.
- Portrét na iliteratura.cz
- Medailon na Portálu české literatury
- Nekrolog Violy Fischerové
- Písečné dítě
- Viola Fischerová v Encyklopedii dějin města Brna
