Despocie
Despocie (z řec. despotés, hospodář, pán, panovník) je krajní forma nebo způsob autokratické vlády, která poddaným nepřiznává žádná práva a zachází s nimi jako se svým majetkem,[1] subjekt má zpravidla neomezenou moc, kterou utlačuje lid a omezuje jeho práva.
Antická filosofie
editovatDespotés je původně pán domu, hospodář. Aristotelés v „Politice“ vysvětluje, že obec (polis) se skládá z jednotlivých hospodářství (oikos). V úplném hospodářství (oikonomia) je trojí různý vztah: „manželský“ vztah otce a matky, „otcovský“ vztah rodičů k dětem a „despotický“ vztah čili vláda hospodáře nad otroky. To je legitimní, protože otrok je jeho majetek a jakýsi „oživený nástroj“, který je třeba ovládat, aby sloužil ke svému účelu.[2] Pokud se ale někteří domnívají, že v obci je to podobně, takže i vladař v obci má panovat „despoticky“, je to podle něho chyba. „Jedno je totiž vláda nad otroky, druhé nad přirozeně svobodnými a sobě rovnými.“[3] Na jiném místě říká, že tyranie jako zvrhlá forma monarchie je despotická vláda nad obcí (polis).[4] Tak je tomu u Peršanů, kde jsou i vztahy v domě všechny „despotické“ a i synové slouží jako otroci, kdežto u Řeků se rozlišuje vláda nad svobodnými od vlády nad otroky.[5] Také Platón na jednom místě ztotožňuje tyranii a despocii.[6]
Označení despotés a despoina (hospodyně, paní domu) se později užívalo jako panovnický titul, v Byzanci jako titul císaře až do 12. století. Později byl despotés nebo despota titul místních vládců provincií, které se na Balkáně a v Turecku nazývaly „despotáty“ až do 19. století. Naopak v řeckých demokratických obcích dostalo hanlivý politický význam „despota“, podle C. L. von Hallerse patrně kvůli tyranům, „kteří si svěřenou moc přivlastnili a chtěli obec proměnit v jakousi domácnost“.[1]
Novověké politické myšlení
editovatV tomto smyslu se o despocii hojně diskutovalo už od 17. století. Podle Montesquieua je rozdíl mezi absolutní monarchií a despotismem v tom, že monarcha vládne s absolutní mocí založenou na zákonech, kdežto despota vládne jen podle své vůle a rozmaru.[7] Immanuel Kant definuje despocii jako „zřízení, v němž poddaní nemají žádná práva a žádnou svobodu“.[8]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b Ritter-Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Bd. 2., Col. 132nn.
- ↑ Aristotelés, Politika 1253b.
- ↑ Aristotelés, Politika 1252a.
- ↑ Aristotelés, Politika 1279b.
- ↑ Aristotelés, Etika Nikomachova 1160b.
- ↑ Platón, Zákony 859a.
- ↑ Montesquieu, Duch zákonů II.1.[1] Archivováno 14. 8. 2014 na Wayback Machine.
- ↑ I. Kant, Über den Gemeinspruch..., Werkausgabe XI., str. 146.
Literatura
editovat- Aristotelés, Politik. Tr. O. Gigon. München: DTV 1996
- Aristotelés, Nicomachean Ethics. Tr. H. Rackham. Cambridge: Harvard UP 1996
- I. Kant, Werkausgabe XI. Frankfurt a/M: Suhrkamp 1977
- Platón, Zákony. Praha: Oikumené
- Ritter-Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981ff.
- K. Žaloudek, Encyklopedie politiky. Praha: Libri
