[go: up one dir, main page]
Wikipedie

Antonín Martin Brousil

český divadelní kritik, filmový kritik, profesor, publicista a vysokoškolský pedagog

Antonín Martin Brousil (15. května 1907 Dolní Ostrovec – 23. června 1986 Praha) byl český filmový a divadelní teoretik, kritik, historik a profesor AMU. Studoval mezi lety 1927–1932 FF UK, již v 30. letech se vyprofiloval jako kritik a teoretik. Po válce pomáhal spoluzakládal AMU, respektive FAMU, kde byl v letech 1949–1970 rektorem. Zastupoval také československou kinematografii na mezinárodních soutěžích, festivalech a kongresech, zastupoval FAMU na Mezinárodním výboru filmových a televizních škol (CILECT).

Antonín Martin Brousil
Narození15. května 1907 nebo 25. května 1907
Dolní Ostrovec
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí23. června 1986 (ve věku 79 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánípedagog, spisovatel, učitel, historik a kritik
OceněníŘád republiky řr (1982) Řád práce řp (1958, 1977)
Politická stranaKomunistická strana Československa
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V 50. letech vystupoval jako přední ideolog socialistického realismu v českém filmu, nicméně jako rektor AMU představoval i zahraniční nesocialistické tvůrce. Vedle sovětského filmu se zaměřoval i na italský, francouzský, španělský a mexický film a také na rozvojové kinematografie.

Život

editovat

A. M. Brousil se narodil roku 1907 v Dolním Ostrovci (dnes je ves součást Ostrovce) u Písku, tam se posléze angažoval v místním ochotnickém životě, kde po sehrání několika rolí také zrežíroval hry Maryša, Jan Výrava a Červen.[1] Na konci 20. let začal studovat v Praze a z praktické tvorby přešel na teoretickou. V letech 1935–1942 pracoval jako redaktor v tehdy významných agrárních časopisech Venkov a Brázda. Ve vyhrocené atmosféře druhé republiky, která se dotkla i kulturního života, našel souznění s oficiálním radikálně českým proudem. V roce 1938 se stal předsedou divadelní sekce v Národní kulturní radě,[2] ve Sdružení filmových novinářů byl v letech 1939–1941 předsedou. Po vzniku protektorátu se stáhnul do ústraní, ale navštěvoval např. Jiráskův Hronov, který se mu podařilo pozvednout.[zdroj?] V letech 1942–1945 byl bez zaměstnání.[3]

Po osvobození se znovu naplno projevila jeho činorodost, jež spolu s veskrze pozitivním přístupem k novému vývoji v kultuře, který udávala komunistická strana, umožnila Brousilovi kariérní vzestup a značný vliv. Stál i u zrodu Vesnického divadla; v jehož správním výboru byl v letech 1945–1956 předsedou. V letech 1945–1946 spoluzakládal Akademii múzických umění (AMU), kde se stal spolu s fotografem Karlem Plickou a Jaroslavem Boučkem jedním z prvních profesorů. Na FAMU vedl katedru scenáristiky a dramaturgie a od roku 1949 po Jiřím Frejkovi vedl jako rektor celou AMU, a to až do roku 1970.

29. července 1948 se dostal do čela obnoveného „Klubu filmových novinářů“. Stalo se tak u příležitosti III. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Mariánských Lázních.[4] Po roce 1949 se tento festival začal konal v Karlových Varech. Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary často předsedal hlavní i mezinárodní porotě, rovněž organizoval odborné programy, jakou byla např. „Volná tribuna“ o problémech tehdejší kinematografie. V letech 1960–1966 pořádal Sympozia mladých kinematografií Afriky, Asie a Latinské Ameriky.

Zemřel náhle v roce 1986, nedlouho před konáním jubilejního 25. ročníku MFF Karlovy Vary, na který se ještě připravoval.

Politický postoj

editovat

V únoru 1948 podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[5] V témže měsíci byl pověřen Akčním výborem Národní fronty k vypracování návrhu pro provedení čistek v Československé filmové společnosti. Od 3. 3. 1948 byl členem kulturní komise pro film v Úsředním akčního výboru NF, podílel se tedy na perzekuci komunistickému režimu nepohodlných osob. V březnu 1948 se zároveň stal členem pléna přípravného výboru Sjezdu národní kultury, který se realizoval v dubnu 1948 v Lucerně, i další jeho četná členství se týkala KSČ.[3] Je víc než pravděpodobné, že byl signatářem Anticharty. Komunistickým režimem byl oceňován.

Byl tajným spolupracovníkem StB s krycími jmény Kant a Antonín, registrační číslo 5048.[6]

Ocenění

editovat

V roce 1948 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda.[3] Dále byl dvojnásobným držitelem Řádu práce (1958, 1977) a v roce 1982 byl vyznamenán Řádem republiky. Na 11. ročníku Moskevského mezinárodního filmového festivalu roku 1979 při oslavách 60 let sovětské kinematografie (Leninova dekretu o filmu) bylo uděleno dvanáct zvláštních ocenění světovým osobnostem filmu a Brousil byl mezi nimi. Dostalo se mu veskrze čestného označení „diplomat československého filmu“ díky své popularizační činnosti pro film, kvůli které cestoval do mnoha zemí. Od roku 1977 byl čestným předsedou Mezinárodního výboru pro šíření umění a písemnictví filmem (CIDALC), který sídlil v Paříži.[7]

Dílo

editovat
  • Česká hudba v českém filmu, 1940
  • Film a národnost, 1940
  • Listy ochotníkům, 1942
  • Problematika námětu ve filmu, 1942
  • Literatura a film, 1947
  • O kosmopolotismu a nacionalismu v čs. filmu, 1952

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=1949
  2. ↑ GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. S. 185. 
  3. ↑ a b c KNAPÍK, Jiří. Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948–1953: biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových pracovníků, redaktorů. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 280 s. (Kdo byl kdo). ISBN 978-80-7277-093-9. S. 58. 
  4. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. S. 779. 
  5. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 150. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 [cit. 2024-11-04]. Roč. 17, čís. 8, s. 150. Dostupné online. 
  6. ↑ http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-evidencni-zaznamy
  7. ↑ KLIMENT, Jan. Za soudruhem A. M. Brousilem. Rudé právo. Červen 1986, roč. 66, čís. 147, s. 6. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • BROŽ, Jaroslav, FRÍDA, Myrtil. Historie československého filmu v obrazech 1930–1945. Praha: Orbis, 1966, str. 140, 212
  • HEDBÁVNÝ, Zdeněk: Divadlo Větrník. Praha : Panorama, 1988, str. 156, 161
  • KLIMENT, Jan. Za soudruhem A. M. Brousilem. Rudé právo. Červen 1986, roč. 66, čís. 147, s. 6. Dostupné online. 
  • KONEČNÁ, Hana a kol. Čtení o Národním divadle. Praha: Odeon, 1983, str. 220, 227, 256
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 75. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 143. 
  • VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, str. 220, ISBN 80-85625-19-9
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra–Brum. Praha: Libri, 2007. 110–224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 203. 
  • Zemřel A. M. Brousil. Zpravodaj československého filmu. 1986, roč. 12, čís. 24, s. 15–16. ISSN 0862-4712. 

Externí odkazy

editovat
 
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Martin_Brousil&oldid=24364455“